Summit amerického a ruského prezidenta v aljašském Anchorage skončil bez konkrétních výsledků, bez podepsané dohody a jen s vágním příslibem „udržení komunikačních kanálů“. Kdo věřil, že Donald Trump dokáže vyjednat pro Ukrajinu a Evropu přijatelný kompromis, byl buď naivní, špatně informovaný, nebo – a to je možná nejhorší varianta – uvězněný v představách minulosti, která již dávno neexistuje.
Trumpův obrat
Na začátku týdne Trump varoval, že pokud se s Vladimírem Putinem nedohodne, zruší společnou tiskovou konferenci a vystoupí samostatně. K tomu ale nedošlo.
Nedlouho před začátkem summitu v rozhovoru pro stanici Fox News na palubě Air Force One Trump uvedl, že by „rád viděl příměří“ a „nebyl by nadšený“, pokud by ho nedosáhl. Nic z toho se však nestalo.
Lhůta, kterou stanovil pro uzavření příměří na Ukrajině, vypršela už před týdnem a Spojené státy po jednáních na Aljašce neuvalily žádné sankce. Trump se spokojil pouze s tím, že se jednalo. Pro Moskvu je to výsledek, s nímž může být spokojena. Totéž nelze říci o Ukrajině ani Evropě.
Diplomatické tanečky
Překvapení je sotva na místě. Veřejné signály, rétorické obraty i tiché ústupky už předem naznačovaly, že z jednání nevzejde nic pro Evropu povzbudivého.
V mezinárodní diplomacii mají symboly zásadní význam – od místa a délky jednání, přes složení delegace a použité tituly, až po volbu místa ubytování. Někdy se čtou složitě, jindy jsou až příliš průhledné.
Přijetí ruského ministra zahraničí v mikině s nápisem CCCP na mírových jednáních v USA nebylo projevem skromnosti ani obav z výsledku – šlo o otevřený manifest pokračujících imperiálních ambicí Ruska. Skutečnost, že Spojené státy tuto provokaci přijaly bez viditelné reakce, vysílá světu jasný vzkaz: s těmito aspiracemi se budeme muset smířit.
Velmi výmluvná pak byla především samotná tisková konference, jež sice přišla dříve, než se očekávali, jasně však demonstrovala skvělou připravenost ruské strany. Ta si dopředu jasně osvojila způsoby komunikace s Trumpem a připravila svá východiska.
Putin ve svém čteném projevu poněkud emotivně hovořil o tom, že Ukrajince i Rusy pojí společná historie a jedná se o bratrské národy. K Trumpovu potěšení rovněž uvedl, že válka samotná je výsledkem neschopnosti předchozí americké administrativy a že pokud by již tehdy jednal s Trumpem a nikoli Bidenem, ke konfliktu by nedošlo. Prakticky tak zopakoval klasickou komunikační linku současné americké administrativy.
Následná slova o velkém potenciálu vzájemné obchodní výměny a rozvoje v oblastech, jako je například průzkum vesmíru, pak očividně padla na úrodou půdu, neboť Trump se jich ve svém improvizovanějím projevu okamžitě chytil a hovořil o potenciálně světlých zítřcích vzájemných obchodních vztahů a rovněž dobrém mezilidském naladění mezi ním a „Vladimirem“.
Závěrem dodal, že o detailnějších závěrech schůzky bude informovat Zelenkého a evropské partnery, kteří však s dosaženými závěry prostě musí souhlasit. Tím dal jasně najevo hierarchii v rámci jednání o konfliktu a jeho ukončení a odstavil evropské mocnosti na druhou kolej. O Kyjevu ani nemluvě.
Ukrajinská diplomatická zásada, přijatá již za předchozího prezidenta Porošenka, že o Ukrajině nelze jednat bez Ukrajiny, dostala přímý zásah.
Prohra pro Evropu
Pro řadu posluchačů musela tato tisková konference doslova šokující. Mnozí z demonstrantů v Anchorage však již situaci částečně pochopili předem. Transparenty odkazující ke konferenci v Mnichově 1938 stavěli do kontrastu s probíhajícím jednáním mezi Washingtonem a Moskvou.
Historické paralely mohou být ošidné, ale také mohou varovat. Vidíme-li dnes Vladimira Putina jako „Hitlera“ a Donalda Trumpa jako „Chamberlaina“, musíme si v Evropě položit nepříjemnou otázku: kdo je dnes naším „Churchillem“? Existuje vůbec?
Odpověď pro nás nezní lichotivě. Náš hlas sice stojí na straně Ukrajiny, ale postrádá sílu a vojenskou oporu. Víme to, a přesto si mnozí z nás raději zakrývají oči.
Setkání na Aljašce dál ponechává Kyjev v nejistotě, ale pro Evropu je varovným signálem. Spojené státy, které v minulosti opakovaně pomohly osvobodit „starý“ kontinent od tyranií, dnes hrají tvrdou, pragmatickou hru, jejíž hlavním měřítkem nejsou evropské zájmy. Euroatlantické partnerství se proměňuje v jednostranný vztah – Evropa přihlíží, zatímco Washington své priority přesouvá z Atlantiku do Pacifiku.
Konflikt na Ukrajině je pro Ameriku nechtěnou překážkou, ale její strategický posun už není hypotézou: promítá se do konkrétních rozhodnutí, spojenectví i investic. Evropské hlasy z Bruselu, Berlína, Paříže či Prahy existují, ale chybí jim váha – někdy zanikají v šumu protichůdných národních zájmů, jindy se ztratí v nekonečných diplomatických frázích, které nikdo mimo sál už neposlouchá.
Paradoxem setkání na Aljašce je, Spojené státy a Rusko nelze považovat za mocensky symetrické. USA zůstávají světovou supervelmocí, zatímco Rusko se v důsledku války na Ukrajině samo se zbavuje své dřívější síly.
O to víc bije do očí, že Donald Trump dokáže hledat společnou řeč s autoritářskými lídry, včetně Vladimira Putina, zatímco evropské partnery nešetří kritikou.
Ačkoliv Trumpovy výtky k nedostatečným obranným výdajům evropských států NATO nejsou ničím novým, upozorňovali na ně i jeho předchůdci, nelze je zcela pominout. Žili jsme si „nad poměry“ a doufali jsme, že to potrvá věčně.
Evropa má stále co nabídnout a disponuje arzenálem, které svět respektuje. Jenže bez jednotného postupu a silného vedení zůstávají tyto přednosti nevyužité – jako nástroje odložené na stole, které nikdo nebere do ruky ve chvíli, kdy jsou potřeba.
V zasedacích sálech se sice ozývají slova solidarity s Ukrajinou, ale často působí jako ozvěna, která nedoléhá na místa, kde se rozhoduje o moci. Tam již totiž hovoří jiní!
Co bude dál? Na tahu jsou nové mocnosti
Na výsledek jednání na Aljašce totiž nelze pohlížet izolovaně, nejde pouze o setkání Trumpa a Putina. Zapadá do širší geopolitické hry, která se odehrává v rámci více stran a regionů.
Za dva týdny se totiž v čínském Tchien-ťinu sejde Šanghajská organizace spolupráce, nástupce tzv. Šanghajské pětky. Její původní deklarovaným cílem byl boj proti „třem zlům“: terorismu, separatismu a extremismu – avšak Moskva tuto rétoriku nyní používá i k ospravedlnění vpádu na Ukrajinu.
Vraťme se na chvíli před summit na Aljašce a připomeňme, že Putin minulý týden téměř okamžitě po své velmi medializované schůzce s Trumpovým vyjednavačem Stevem Witkoffem „žhavil“ telefon do Pekingu, aby informoval prezidenta Si Ťin-pchinga o výsledku.
Tamní státní televize CCTV přitom informovala, že Si měl Putinovi sdělit, že vítá pokračující otevřená a přímá jednání s americkou stranou, přičemž řešení situace na Ukrajině má mít politický charakter.
Nezůstalo však pouze u Číny. Telefonáty měly proběhnout i s lídry Běloruska, Kazachstánu a Uzbekistánu a následně i některými členy sdružení BRICS. Zde stojí za zmínku především Jihoafrická republika (JAR) a Indie, které je členem obou umíněných organizací.
Prezident JAR Cyril Ramaphosa měl přitom Putinovi sdělit, že země je připravena podpořit mírové iniciativy, vedoucí k dlouhodobě udržitelnému nastavení vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou.
Indie jako nový aktér
Významnou v celé rovnici se však jeví především role Indie. Premiér Módí měl totiž rovněž s Putinem hovořit, přičemž detaily rozhovoru nejsou známy. Indické Ministerstvo vnějších záležitostí k události pouze uvedlo, že Módí měl Moskvě jasně zdůraznit dlouhodobou pozici Indie, která apeluje na „mírové řešení konfliktu“.
Ostatně byl to právě on, kdo před třemi lety během zasedání SCO v uzbekistánském Samarkandu otevřeně řekl ruskému prezidentovi, že daná doba „není érou války“. Zdálo se tehdy přitom, že i samotný Putin vyjádřil pro indickou pozici pochopení. Nicméně Indie dlouhodobě sleduje vlastní, specifickou zahraniční politiku, jasně upřednostňující její národní zájmy.
To se ostatně projevilo i v současném vzdoru proti tvrdé kritice Trumpa na adresu indických nákupů ruské ropy a uvalení 50 % dovozních cel na indický export. Náruživé debaty o čínsko-indickém sblížení je sice potřeba brát se značnou rezervou, nicméně je jasné, že Nové Dillí hodlá v udržování vztahů s Moskvou pokračovat.
A přestože vkládat klíč k řešení konfliktu na Ukrajině do indických rukou, jak velmi hlasitě učinila například některá britská média, je chybné a neodpovídající geopolitické realitě, role Módího v celkové diplomatické mozaice jistě nelze přehlížet. To samé platí o dalších zmíněných aktérech!
Nový světový řád?
Co si tedy z celé schůzky mezi Trumpem a Putinem odnést? Z celé mozaiky událostí kolem aljašského summitu vyplývá, že šlo spíš o potvrzení existujících trendů než o jejich změnu.
Rusko dál prosazuje své imperiální vize, Spojené státy sledují vlastní strategii, Evropa se hledá mezi ambicemi bránit sebe i Ukrajinu a nedostatkem síly i kapacit svou vůli prosadit a nové mocnosti monitorují situaci zpovzdálí s cílem sledovat vlastní národní zájmy.
Osud Ukrajiny a řešení tamní situace tak vskutku neleží čistě a pouze v rukách dvou postarších státníků, jenž se spolu sešli na Aljašce. A už vůbec v hlavních městech Evropy! Naopak bude výsledkem mnoha veřejnosti často neviditelných, či pouze tušených siločar a jejich vzájemného působení.
Širší geopolitická hra se totiž mezitím přesouvá i do jiných center moci a je stále jasnější, že kdo nebude schopen pružně reagovat a hájit své zájmy, zůstane jen divákem. A dějiny nikdy neodpustí těm, kdo v klíčové chvíli mlčeli. Protože i nečinnost je rozhodnutí – a v časech, kdy se svět láme, může být tím nejdražším.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
