Kolaboranti tu s námi žili vždy, jen se dříve báli a hlavně styděli projevit

Zopakujme si nesmrtelná Čapkova slova: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“ (Lidové noviny, 4. 12. 1938) 

Platilo to tenkrát, platí to i dnes. Proč tyto typy, ochotné jít proti vlastním po boku nějakého diktátora, běžně nevnímáme. Nebo máme pocit, že jde o malou hrstku? 

Důvody jsou prosté. A v zásadě jen dva: Jednak jde opravdu o nestatečné lidi – protože právě ustrašenci jsou největší oporou každého tyrana – v hloubi duše vědí, že dělají špatnou věc, a stydí se. Alespoň za „dobrých časů“.

Kdo má strach ze svobody a touží se přimknout k diktátorovi, tak se bojí jakékoli autority, i té slabé, tedy demokratické. Všímáte si, jak tihle lidé neustále fňukají, jak jim prý někdo ubližuje, omezuje jejich svobodu slova nebo je dokonce „zavírá za názor“? 

Nic takového se jistěže neděje. Jenom tu platí, že „podle sebe soudím tebe“. To oni by nám ve skutečnosti s chutí šlápli na krk, kdyby dostali tu šanci a mohli (už zase) omezovat naše práva.

Platí to specificky v případě „malých dušiček“ – těch, které si troufají jen na slabší. Nejhoršími katany Židů, vyžívajícími se v sadismu, se za nacismu stali ušlápnutí úředníčci, neúspěšní příslušníci nižší střední třídy a životní zkrachovalci. Totéž platilo pro bolševické zrůdy z 50. let. 

Druhá příčina dlouhé „neviditelnosti“ kremrolí je obecná: za normální situace se i lidé, kteří postrádají svědomí, stydí za to, co by na jejich názory a jednání řekli ostatní.

Jak přesně postřehl Čapek – českoslovenští přátelé Hitlera se za druhé republiky nevynořili jen tak odnikud, pouze se „vybarvili“. Totéž platí nyní pro přátele Putina.

Jejich první vzepětí přišlo za prezidenta Miloše Zemana. Cítili, že na Hradě mají oporu. Navíc je tehdejší hlava státu zbavila studu. Měli pocit, že náhle jejich preference nejsou opovrženíhodné, ale akceptovatelné, ba dokonce snad privilegované. Přestali se bát že (právem) skončí v oslovské lavici hanby.

Po krátkém intermezzu, kdy byli vlastizrádci zahnáni do kouta, si nyní opět začínají myslet, že „přišla jejich chvíle“. Mají prasečí radost z války na Ukrajině, strašně si přejí, aby ji Trump obětoval Putinovi, nadšeně tleskají premiérům Slovenska a Maďarska, kteří stojí za Ruskem. Zelenského upřímně nenávidí, jakož i ukrajinské uprchlíky v Česku, a doufají v českého Fica či Orbána, který nás po volbách přeorientuje ze Západu na východ.

Naštěstí okolnosti dnes nejsou stejné jako za druhé republiky. Tehdy se pod vnějším tlakem zlovolné mocnosti rozložila demokratická struktura společnosti. Začali jsme deportovat židovské uprchlíky, v politice se prosazovaly autoritářské tendence, atmosféra značně zhrubla.

Ještě že tehdy neexistovaly sociální sítě, jinak by „hon na Čapka“ proběhl daleko masivněji a brutálněji. I tak byl vystaven nenávistným útokům, donedávna nemyslitelným.

Tuhle „sedlinu společnosti“ vytáhla tehdy na povrch temná gravitace totalitního souseda. Dnes jsme na tom lépe. Ruská hrozba není bezprostřední díky Ukrajině, která ji zadržuje mimo region střední Evropy. I tak je ale „přitažlivost zla“ dost silná, aby povzbudila české putinovce k aktivitě. 

Konečná, Rajchl, Vidlák, Okamura... Mluví jak ruští propagandisté, s Ukrajinci by rádi naložili jako druhá republika se Židy. A na internetu rozpoutávají vlastizrádci přímo orgie. Člověk s němým úžasem zjišťuje, s jakými že lidmi tu vlastně žije.

Za druhé republiky se opravdu mnozí tak báli nacistického Německa, že se snažili mu vyjít vstříc a chovat se co nejvíce jako ono v marné snaze si ho „udobřit“. I nyní za mnohými nenávistnými výkřiky cítíme prostě jen zbabělost lidí, kteří považují Rusko za supervelmoc. Ale to jako vysvětlení tohoto prokremelského běsnění nestačí.

Tentokrát nejsme proti diktátorovi sami. Euroatlantické instituce nám poskytují solidní deštník, který nás před Putinem chrání. Musíme tedy připustit, že řada našich spoluobčanů prostě z principu preferuje Rusko před Západem. 

Tak moc, že ignorují, bagatelizují či zpochybňují zjevné doklady, že cílem Moskvy není nic menšího než dostat nás znovu do své sféry vlivu. Vlhké sny ruských vládců obsadit Evropu se přitom datují už od carských dob.

Za Napoleonských válek došli vojáci cara Alexandra I. až do Francie. Tehdy jako spojenci. Jaké však bylo zděšení Rakušanů a Britů, kteří tehdy tvořili s Ruskem koalici, když jim moskevský imperátor, trpící mesianismem (což je obvyklá duševně porucha tamních vládců), oznámil, že už v Evropě zůstane. Prý aby ji „chránil“. Ministři zahraničí kníže Metternich a vikomt Castlereagh vyvinuli z Vídně a Londýna značné úsilí, aby ho „diplomaticky“ dostali ze hry.

Myšlenka, že Evropa potřebuje ruský protektorát, znovu ožila za Lenina a Stalina a vtělila se do operace Groza (Hrůza). Pár týdnů před tím, než byla Rudá armáda připravena vyrazit na západ, ji zaskočil (předběhl) Hitler. Nicméně Moskva se dočkala a po válce mocensky ovládla velký kus kontinentu, včetně naší země. Po odsunu Sovětské armády jsme měli jednu dekádu klid. Ale jakmile se otřesené Rusko začalo stavět zase na nohy, oprášilo doktrínu sfér vlivu.

První důkaz, že nebere Česko za suverénní stát, ale jako vazala, nám Putin poskytl, když se drze vměšoval do radaru v Brdech. Tehdy rozjel první hybridní operaci proti členské zemi NATO, včetně placení páté kolony a vyvolávání protestů. V roce 2008 Rusko anektovalo pětinu území Gruzie. Za šest let vyvolalo separatistické povstání na Ukrajině a ukradlo Krym.

Přes tohle všechno se zrádci sugestivně ptají: Proč by nás Rusové zabírali? Protože nás chtějí. Dokola opakují, že přepadení Ukrajiny je pouze první krok a fakticky je válka namířena proti „kolektivnímu Západu“. Požadavek, aby se NATO stáhlo z Pobaltí a střední Evropy, se dostal i do oficiálních „mírových“ podmínek Moskvy. Jaké další argumenty by české kremrole chtěly slyšet, aby je to přesvědčilo o agresivních úmyslech Ruska vůči nám?

Ne, zrádce nepřesvědčí nic, on zkrátka chce být zrádcem. A nestal se jím až nyní... Slovy Karla Čapka: „Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky.“ 

Na tento typ lidí sází Putin ve snaze rozvrátit západní společnosti včetně té české, a tím je snáze ovládnout. Na Slovensku a v Maďarsku slaví úspěch, tamní premiéři aktivně plní roli jeho pomahačů v Evropské unii. Proč právě tam? Inu, je tam zřejmě více těch, kteří se „točí s větrem“ vanoucím z východu.

„Pravá duše národa“ se ukáže až v momentech, kdy jsou dosavadní pořádky a jistoty zpochybněny. Lidé opravdu zůstávají stejní, kdo byl vždy slušný a věrný, je slušný a věrný i teď. Nevymlouvejme se na to, že „taková je doba“, dobu tvoří lidé – ne obráceně.

Co dělat, když narazíte na kremroli (což je dnes na sociálních sítích spíše pravidlo, než výjimka)? Záleží na vaší povaze. Vysvětlujte, hádejte se, nebo ji zablokujte. V každém případě jí však dejte najevo, že se má stydět, ne že ne.

Před dvaceti lety se ruská hrozba a snaha Moskvy opět si nás podřídit mohla mnohým zdát hypotetická, jakkoli vláda a tajné služby ji braly velmi vážně. Už tehdy jsme věděli, jaké jsou nástroje hybridní války: Vydírání ropou a plynem, finanční a logistická podpora armády dezinformátorů, manipulátorů, konspirátorů a křiklounů, šíření ruských narativů, infiltrace do politických stran a protestních hnutí, vyvolávání nedůvěry, nenávisti a strachu.

Kdo to neviděl tehdy, možná měl jen málo informací. Kdo to nevidí dnes, po tom všem co se stalo a co se děje, kdo přesto dává přednost Rusku před Českem, na toho platí Čapková definice: „Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“

Ano, dnes lépe víme „kdo je kdo“, ale tyhle typy tu s námi žily vždy. Dobrá zpráva zní, že jsou tady v menšině. Klíčovým tématem voleb je, aby se tahle prokremelská minorita nedostali k moci.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.