KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když vyšel před týdnem na INFO.CZ můj komentář s názvem Proč bude rok 2027 pro Evropu bodem zlomu. Blíží se otřes, na který nejsme připraveni, napsalo mi snad nejvíc čtenářů za celých sedm let, po která pro INFO píšu. I to je, spolu s otázkami, které mi mnozí z vás pokládali, jeden z důvodů, proč se k tématu „blížící se bouře“ ještě jednou vracím – tentokrát s podrobnější představou, jak by taková „evropská bouře“ mohla již brzy vypadat.
Francie a Německo, osud (nejen západní) Evropy
Na úvod je třeba říci, že má-li v Evropě dojít ke změně – v tom slova smyslu, že lidé odmítnou nereálnou a nenaplnitelnou, čistě ideologickou podobu boje s klimatickou krizí, kterou prosazuje současná Evropská komise v čele s Ursulou von der Leyenovou, v podobě tzv. Green Dealu – musí se tak stát v jedné ze dvou velkých zemí společenství: ve Francii nebo v Německu, nejlépe v obou najednou.
Pokud by se proti „Zelené dohodě“ bouřili pouze Češi, Nizozemci, Poláci, Portugalci, Řekové nebo Švédové, v Bruselu a ve Štrasburku by to jistě zaznamenali, k případné revizi tohoto plánu by to ale docela jistě nevedlo.
Jen Paříž a Berlín, jen Emmanuel Macron a Friedrich Merz – ať si o nich myslíte cokoli – dnes mají politickou sílu, aby bouchli do stolu. Aby řekli: V této podobě Green Deal končí. Ničí totiž evropský průmysl a v důsledku povede ke snížení životní úrovně většiny lidí, zejména středních vrstev, na nichž stojí západní demokracie. A navíc globální „klimatickou hrozbu“ sotva koriguje.
Aby řekli: Odstupte, nebo vás odvoláme. Aby navrhli do čela komise jmenovat lidi, kteří se primárně nebudou chovat ideologicky, nýbrž racionálně a pragmaticky a ve finále nedovedou projekt evropské integrace a evropskou demokracii ke zkáze.
Tohle je jediná množnost, jak může Evropa přežít ve zdraví a nastoupit, začnou-li se její politické špičky opravdu chovat rozumně, znovu cestu k prosperitě.
Pokud k tomu přidá ještě ochotu dávat nějakých pět, šest procent HDP ročně na obranu a domluví-li se, že při tom bude vzhledem k potřebě koordinace obrany co nejúžeji spolupracovat, a navíc začne efektivně řešit dosud prakticky neřešenou otázku migrace, nemuselo by být za pár let až tak zle…
Problém spočívá v tom, že ani Emmanuel Macron, jehož konec v čele páté republiky se rychle blíží (konkrétně má před sebou poslední rok a půl z deseti ve funkci), ani Friedrich Merz nejsou (přičemž u Merze si, přiznávám, nejsem úplně jist) takového rázného krku schopni, ledaže…
Ledaže by je k tomu přiměli jejich voliči. A to je právě to, o čem jsem psal minulý týden – tj. že s rokem 2027, kdy má vstoupit v platnost tzv. Evropský systém pro obchodování s emisemi pro domácnost (ETS 2), který vymyslel pomatený fanatik, jenž by si zasloužil postavit před soud, může dojít v Evropě k takovým projevům masové nespokojenosti, jakou starý kontinent od konce druhé světové války nezažil.
Občané zemí Evropské unie včetně Francie a Německa sice v posledních desetiletích zlenivěli a ztloustli, věcně i obrazně řečeno, o jejich ochotě „jít jako ovce na porážku“ ale velmi vážně pochybuji.
Francouzská revoluce
Francie je země dobrého jídla a pití, krásných hor, azurového středomořského pobřeží, laskavých, v zásadě dobrosrdečných lidí, ale i země, v níž to v posledních letech doslova vře sílící nespokojeností.
Nic o tom nevypovídá lépe než aktuální průzkum veřejného mínění, podle kterého Národní sdružení Marine Le Penové a Jordana Bardelly (kdo z nich bude na jaře 2027 kandidovat na prezidenta záleží na tom, jak dopadne odvolání Le Penové proti zákazu politické činnosti) vede před macronisty o 18 %. Má tak nakročeno k moci tak jako doposud nikdy.
Jediný, kdo by jim v tom mohl zabránit, jsou sílící republikáni; rétorika i konkrétní kroky jejich nového šéfa, ministra vnitra ve vládě Françoise Bayroua, kterým je Bruno Retailleau, se navíc lepenovcům hodně podobá…
Francouzi jsou pohodoví, dobrosrdeční lidé, kteří se ale dokážou čas od času pořádně namíchnout. A když už se namíchnou, dějí se věci. Tzv. Velká francouzská revoluce z přelomu osmdesátých a devadesátých let 18. století, která skoncovala s feudalismem a vyvrcholila masovými popravami gilotinou na tehdejším náměstí Republiky, dnešním náměstí Svornosti, je toho pěkným příkladem.
Totéž platí o tzv. červencové revoluci z roku 1830, o tzv. Pařížské komuně z jara 1871 i o divokém francouzském jaru 1968, kdy revoltující studenti a dělníci téměř svrhli „nedotknutelného“ generála a prezidenta Charlese de Gaullea.
Francouzská duše je zkrátka neklidná a nepokojná. Od dobrých sýrů a skvělého vína v historii nikdy nebylo daleko k politické revoltě. Na jaře 2027 může tato „revoluční nátura“ či „povaha“ vynést k moci Národní sdružení, a to jak do Elysejského paláce, tak do čela vlády.
A že by se Marine Le Penová nebo Jordan Bardella chtěli do historie zapsat jako ti, kteří přivedli Francii ke krachu, o tom bez ohledu na jejich ekonomický program, který je v zásadě levicový, silně pochybuji. Ukončení idiotského systému ETS 2 by bylo bezpochyby jedním z prvních kroků, které by v čele země udělali; o jejich migrační politice má jasno celá Francie, proto také rok od roku roste jejich podpora.
Německá důslednost
Připusťme, že existuje cosi jako nějaké národní rysy či národní povaha – já vím, jak je složité říci, že jedni jsou takoví a druzí makoví, ale přesto nikdo z nás nepochybuje o tom, že Fin žijící na severu země je tak trochu jiný „živočišný druh“ než Sicilián.
Potom lze říci i to, že Němci jsou, ponecháme-li stranou obyvatele Sárska a okolí, kteří mají s Francouzi mnoho společného, docela jiní lidé než Francouzi. V zásadě jsou usedlejší, pečlivější, nejspíš i pracovitější. Mimo jiné jsou ve srovnání s Francouzi – a teď to nemyslím nijak zle, ani urážlivě, chraň bůh – stádní národ.
Zatímco každý Francouz má jiný nápad a jiný názor a sjednotit se pro ně není snadné, Němci jsou v tomto ohledu jejich pravý opak. Když je v Německu něco nařízeno, tak to platí. Přestože už v tomto ohledu není Německo, jako bývalo, stále ještě vidíme, jak skupinky Němců stojí na silničních přechodech, dokud se nerozsvítí zelená, i když danou uličkou přejelo auto naposledy včera odpoledne a žádné další není na obzoru. To se vám ve Francii nebo v Itálii nestane…
Když ovšem těmto poslušným a stádním (nic ve zlém, opravdu) Němcům jednou „za uherský rok“ dojde trpělivost, je proti tomu jakákoli francouzská revolta s prominutím „čajíček“. Naposledy se Němci takhle naštvali na politickou reprezentaci, na tehdejší výmarský establishment, na počátku třicátých let minulého století. Jak to dopadlo, si svět bude pamatovat až do svých posledních dnů. Nacistická (hrůzo)vláda, světová válka, peklo holocaustu, desítky miliónů mrtvých na celém světě…
Nerad bych se dožil něčeho podobného. Nicméně, aniž bych srovnával nesrovnatelné, což zdůrazňuji, opoziční a anti-systémová Alternativa pro Německo (AfD) byla v tomto týdnu poprvé čele průzkumu veřejného mínění s 26 % procenty hlasů. Druzí křesťanští demokraté a křesťanští sociálové (CDU a CSU) měli 24 %, sociální demokraté a zelení po 13 %. Připočteme-li k tomu ještě 11 % pro post-komunistickou Levici (Die Linke) a 4 % pro Spojenectví Sahry Wagenknechtové, vidíme, že radikální levice (Zelení, Linke a Spojenectví) má dohromady 28 % podpory…
Celkem by AfD a tyto levicové radikály v současném Německu volilo dohromady 54 % procent voličů, a to ještě tzv. Evropský systém pro obchodování s emisemi pro domácnost (ETS 2) nezačal fungovat. Až ho Merzova vláda v roce 2027 zavede – a ona ho zavede – nebude se (nejen) podle mého názoru stačit divit…
Zatímco Francouzi se do revolty pustí, jak jsem řekl výše, svým horoucím srdcem, Němci na to půjdou se svou důsledností a vytrvalostí. Bude to zajímavé.
Ironicky řečeno, my v České republice si můžeme v klidu počkat, až situace ve Francii a v Německu tak říkajíc uzraje. Potom sklidíme plody jejich revolty, ať už budou jakékoli, v dobrém, případně ve zlém. Nikdy to nebylo jinak a nebude tomu jinak ani tentokrát. Tak si držme palce.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
