Může být Kunda ruská? Exvelvyslanec při NATO šokuje temnou předpovědí. Tohle nechcete slyšet

Když si poslechnete celý rozhovor, možná vám bude celý ten proud myšlenek připadat jako studená sprcha. Landovský nedémonizuje, jen popisuje. S přesností chirurga odhaluje naše slabiny. Evropu charakterizuje jako muzeum, které si myslí, že je stále velmoc. Jako kontinent, který si plete blahobyt s bezpečností.

Rozhovor s donedávna velvyslancem ČR při NATO a brzy opět klíčovým mužem na ministerstvu obrany byl lekcí z reality, kterou jsme si kolektivně odvykli vnímat. Lekcí, která strhává příjemný závoj iluzí o naší budoucnosti a ukazuje holou, nepohodlnou kostru světa.

„Takže odpovídám, že šance, že Kunda bude ruská, tady samozřejmě je. A abychom konflikt nepřivolávali tím, že ho budeme popírat, tak je to potřeba říct. Když si totiž člověk připustí, že Kunda může být ruská, udělá všechno pro to, aby nebyla, a tím tomu může zabránit. Pokud ale žije v přeludu, že bude všechno v pořádku, může ho potkat nepěkné překvapení.“

Vybrali jsme pro vás i další nejpodstatnější odpovědi z rozhovoru v podcastu Česká jízda.

Když zmiňuješ estonskou Kundu, což je malý přístav nedaleko Narvy, musíme si také připomenout Narvu, velké pohraniční město s Ruskem. Kdyby Rusové chtěli do Estonska vlítnout, jsou v Tallinnu za pár dní. Jak reálné je toto nebezpečí?

Tam se bojuje už tisíc let. Hranice mezi Evropou a Asií je fluidní. Dnes se už ale nenosí útočit jen tak přes hranice na vlastní pěst. Určitě by v tom hrála roli nějaká vzpoura „uvědomělé“ ruské menšiny.

Podívej se, co se tam děje teď. Přímo v ústí řeky Narvy jsou hraniční bójky a Rusko nedávno dostalo vynikající nápad zahrát si s nimi „škatulata, hejbejte se“ a sledovat reakci. Rusko je oportunistické, všechno vyhodnocuje.

Pro malé země, jako jsme my, je vždy špatné, když si s námi ty velké hrají.

Přesně tak. Pro nás je stejně hrozné, když se velké země domluví mezi sebou bez nás, jako v Jaltě, tak i když se kvůli nám perou. Doba je strašně tekutá a není moc čeho se chytit. My jsme si mysleli, že suverénní hranice se budou dodržovat, ale ono už to dneska tolik neplatí.

Ty změny ale nejsou jen vojenské. V Pobaltí je velký odliv původního obyvatelstva a naopak nárůst toho rusky mluvícího.

To je obrovský problém, který může vyústit ve změnu režimu, politiky, směřování. Jeden německý generál mi to jednou shrnul do věty: „Demography is destiny.“ Demografie je osud.

Vidíme to na Kosovu…

Jistě. Proto říkám otevřeně, že je potřeba mít děti. Někdy se na mě zlobí ženy, když to jako muž říkám, ale já jsem politický geograf a demografie je pro mě zásadní. Děsilo mě, když v Evropě v jeden moment byla většina lídrů bezdětných – od Angely Merkelové po Macrona. Děti jsou budoucnost.

Tváří v tvář válce na Ukrajině, kde jsi nedávno byl, je to ještě děsivější. Jaký je to kontrast vidět Oděsu a pak o 180 kilometrů dál Cherson?

To je těžká otázka. V sobotu večer je Oděsa město, které hýří barvami, hudbou, lidé jsou v ulicích, tančí. A jen kousek odtud je Cherson, kde je slyšet dělostřelba a nálada je úplně jiná. Problém je, že lidská duše tyhle kontrasty občas není schopná skloubit. Nietzsche říkal: „Když se dlouho díváš do propasti, propast pohlédne do tebe.“ Otázka je, jestli se po hrůzách zákopové války může člověk vůbec vrátit do normálního života.

Navíc ruská společnost se mobilizovala. Moji přátelé novináři v Rusku mi popisují, že ti, kteří byli proti Putinovi, dnes nechtějí prohrát. Společnost na válce paradoxně i bohatne a vyrábí mnohem víc zbraní než my.

A tady je třeba si přiznat barvu. Představa, že odejde Vladimir Putin a Rusko se mávnutím kouzelného proutku promění, je falešná. Jsou to Rusové, ne Putin, kdo schvaluje invazi na Ukrajinu. A jsou to Rusové, kteří si myslí, že mají právo mluvit ostatním zemím do toho, jak se budou chovat. Oni to neberou jako válku s Ukrajinou, to není hodno jejich velikosti. Oni musí vést válku s celým dekadentním Západem.

Zmínil jsi, že Ameriku dnes strategicky Evropa už moc nezajímá.

Nezájem. Ameriku zajímají tři věci: Čína, Čína a zase Čína. Vidí, že jediným skutečným vyzyvatelem světového řádu je dnes Čína. Evropa z toho vypadla jako taková tučná kráva, která se pase na cizí pastvině, a přitom by se mohla o sebe trochu starat sama.

Historik Martin Kovář mi nedávno říkal, že po 40 letech ježdění do USA má poprvé pocit, že jsme pro ně zmizeli z mapy.

Je to tak. Ani se není čemu divit. My jsme vybudovali prosperitu na hliněných nohách toho, že nás Amerika chrání a v Číně levně vyrábíme. Když Donald Trump řekl, že nebude platit Svobodnou Evropu, všichni se rozčilovali. Ale nikoho nenapadlo se zeptat: proč si Svobodnou Evropu neplatí Evropa sama? Amerika prostě už nechá ten systém, ať se znovu poskládá, a začíná v něm sledovat vlastní zájem. Takže tenhle večírek končí.

Jak je možné, že země jako Polsko a Rumunsko masivně zbrojí a my ve střední Evropě máme „zetlelou vůli“ se bránit?

Protože tam panuje národní shoda na tom, proti komu a proč se bránit. V Polsku, i když se tam politické garnitury navzájem vybijí, nikdo nepochybuje, že Rusko je hrozba. V Čechách každá národní bitva končí Lipany nebo Bílou horou. My se porážíme sami tím, že u každé strategicky jasné situace začneme spekulovat, jestli to tak ve skutečnosti je. Někdy je lepší mít primitivní shodu na základních věcech, než sofistikovaný systém, ze kterého lezou cyklostezky a rozhledny.

NATO je ale připraveno bránit třeba polsko-litevský Suwałský koridor mezi Běloruskem a ruským Kaliningradem?

Ano, je. Politické zadání zní, že ani centimetr alianční země nesmí padnout do rukou uchvatitele, neboť by se opakovala Buča. K tomu je ale potřeba mít síly, které jsou toho schopné od prvního momentu. A to bude něco stát. Výhodou je, že po vstupu Finska a Švédska je Baltské moře v podstatě pevná država NATO, což umožňuje zásobování.

Jak z této nové situace ven? Musíme padnout na dno, aby přišla katarze?

Mám děti, takže jsem zastáncem pomalé proočkovanosti, ne smrtící epidemie. Chytrá společnost umí svůj imunitní systém postupně měnit. Ale musíme přijmout riziko. Evropa ztratila tržní instinkt. Zatímco svět soutěží, my dotujeme. Zatímco Amerika a Čína zběsile inovují, my se bojíme bankrotu jedné firmy. Všichni někam běží a my chceme udržet status quo. To nemá smysl.

Je to vidět i v technologiích...

Podívej se na vesmír. Američané loni vystřelili 156 raket, Čína 68, Evropa 3. Naše raketa Ariane 6 je průšvih, protože ji vyvinuli Francouzi s Brity jako duopol, nesoutěžila s ničím, a proto je zastaralá a drahá.

Evropa musí pochopit, že pro politiku platí volby a pro ekonomiku platí trh. Musíme se naučit soutěžit a riskovat, jinak v tomhle světě nepřežijeme. I v těch zbraních. Musíme mít konkurenceschopné platformy, ne jen čekat, co nám prodají Američané. Jen tak máme šanci v 21. století uspět.

Celý rozhovor si můžete pustit ZDE. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.