Vietnam ruší provincie a propouští 15 % úředníků. Reforma, na kterou čeští politici nenašli odvahu

Minule jsme se bavili hodně podrobně o Indii. Když jsme pak řešili, co dál, navrhl jsi Vietnam. Tvrdíš, že je to z evropského pohledu hodně podceňovaná země. Proč?

Určitě je podceňovaná, přehlížená a rozhodně neprávem. V našich mentálních mapách přece jenom ten Vietnam vnímáme jako tu vzdálenou zemi v bývalé francouzské Indočíně. Vnímáme ji jako chudou, rozvojovou, jako dovolenkovou destinaci, a tím to končí. Ale když se podíváme na ekonomické statistiky, najednou zjistíme, že Vietnam je velmi dynamická ekonomika, v podstatě nejrychleji rostoucí v celé Asii. Hospodářský růst tam dosahuje nějakých 8 procent meziročně. Je to zároveň ekonomika, která má ohromné ambice. Probíhají tam velmi výrazné reformy, troufnu si říct až kapitalistického střihu.

Přestože tam vládne komunistická strana Vietnamu, pouští se do věcí, které bychom si tady v Česku ani netroufli – třeba co se týče úpravy státní správy. To všechno vytváří ohromné příležitosti. Jak pro Evropu, tak pro Česko. Najednou se ten Vietnam, který se nám zdá nezajímavý, dostává do středu globálních dodavatelských řetězců. Ten národ má ohromnou ambici jít dopředu.

Pojďme na úvod srovnat Vietnam a Čínu. Oba jsou to autoritářské, komunistické režimy. Zatímco na Čínu tady lidé s iPhony v ruce nadávají, že je to vězení národů, Vietnamu tolik pozornosti nevěnují. V čem je rozdíl?

Vnímání těch zemí je hodně ovlivněno jejich silou. Čína je hegemon, snaží se dominovat regionu a globálně působit. Lidé ji tak vnímají – ať už se zajímáte o politiku, nebo ne, vidíte všude „Made in China“. U Vietnamu to tolik není, protože je brán jako menší země, o které se toho moc neví – byť se bavíme o zemi se 100 miliony obyvatel.

Znalost Vietnamu je daleko menší, což ovlivňuje to, že řada záležitostí, které u Číny vnímáme jako problematické, existuje i ve Vietnamu, ale my se na ně tolik nezaměřujeme. V obou zemích proběhly v 80. letech ekonomické reformy. Čína jela šokovou terapii pod Teng Siao-pchingem, Vietnam měl reformy Doi Moi – takovou jejich perestrojku. Zajímavé je, že zatímco Čína do toho tehdy šlapala masivně a Vietnamci šli pomalu, teď se to obrací.

Jak to myslíš?

Mám pocit, že v Číně se to za Si Ťin-pchinga začíná trošku vracet k tomu, že nelze opustit socialistickou ideu. Naopak Vietnam, i skrz své komunistické vedení, začíná říkat: „Hele, bude to tržní prostředí, soukromý kapitál a soukromé podniky budou táhnout ekonomiku.“

Základní rozdíl je v tom, že u Vietnamu se stále udržuje idea kolektivního vedení. Mají čtyři pilíře moci – generálního tajemníka, prezidenta, premiéra a předsedu Národního shromáždění – aby se předešlo kultu osobnosti, který známe od Stalina či Mao Ce-tunga.

Měl jsem možnost číst tvůj analytický paper. Píšeš tam o politické šokové terapii, o slučování provincií, snad z 63 na 34. Co to má za účel?

Vietnam zavádí reformy, které bychom si tady netroufli. Vem si, jak u nás řešíme otázku krajů – nikdo je vlastně nechce, ale pořád tu jsou. Vietnam přišel s tím, že to je neefektivní. Škrtnou celou jednu úroveň státní správy – úroveň okresu zmizí. Budou jen obce a provincie, a ty provincie se ještě sesekají na polovinu, aby byly velké a efektivní. Zároveň se posiluje centrální řízení. Je to zásadní reforma i proto, že dochází k propouštění státních úředníků.

Mám tu poznamenáno, že se má jednat až o 15 procent. To je obrovské číslo.

Je to obrovské číslo. Je to něco, na co ani vietnamská společnost není zvyklá. Ten stát si uvědomuje, že to je zásadní řez, takže jsou tam kompenzační balíčky. Ale ta ekonomika roste tak rychle, že se pracovní síla zřejmě přesune.

Zajímavé je, že se Vietnam inspiruje u sousedů. Tohle je v podstatě japonský model po druhé světové válce. Řekli si: Potřebujeme velmi efektivní, zeštíhlenou státní byrokracii, vzdělané lidi, kteří vnímají byznysové prostředí. Jedině tak dosáhneme optimální alokace kapitálu. To byl model japonského poválečného zázraku. Vietnam se pouští do těchto reforem, protože si uvědomuje, že se musí zapojit do globální ekonomiky, jinak uvízne v pasti středního příjmu.

Zmiňuješ tam také boj s lokalismem. Lídři nových superprovincií už nebudou místní, ale dosazovaní z Hanoje. Jde o kontrolu korupce, nebo centralizaci moci?

Korupce tam hraje ohromnou roli. Bývalý generální tajemník Nguyen Phu Trong přišel s tím, že k dosažení reforem je třeba korupci odstranit. I tady je paralela s Čínou a Si Ťin-pchingovým tažením proti „tygrům a mouchám“. Ve Vietnamu se mluví o „rozžhavené peci“, kde tyto neduhy shoří.

Samozřejmě se to prolíná s mocenskou sférou. Jestli je to čistě boj s korupcí, nebo i odstraňování oponentů, to my zvnějšku těžko přesně zhodnotíme. Ale vytváří to u úředníků obavy – přemýšlíte dvakrát, než něco uděláte.

Co je to Rezoluce 68?

To je klíčový dokument politbyra, který říká, že soukromý kapitál se stane hlavní dynamickou silou ekonomiky. To vám říká komunistická strana. Je to posun od toho, že soukromý sektor je jen „jednou ze součástí“, k tomu, že bude tou hlavní silou. Chtějí vytvořit i silný domácí kapitál, nejen spoléhat na zahraniční investice.

Má to vést k vybudování asi dvaceti domácích obřích konglomerátů podle vzoru jihokorejských čebolů. Je to správná cesta?

My na Západě často kritizujeme etatistické zásahy do ekonomiky, ale v Asii to funguje jinak. Podívejme se na asijské tygry. Jižní Korea po válce byla zničená země, byla na tom hůř než Severní Korea. Pak přišel generál Pak a řekl: Vytvoříme národní šampiony. Vybral rodinné firmy, které dělaly jednoduchou výrobu, a stát jim dal výborné podmínky, ochranu a levné půjčky výměnou za to, že budou plnit státní cíle. Z toho vyrostli mamuti jako Samsung nebo Hyundai.

Vietnam se tímto inspiruje. Chtějí vytvořit své vlastní „čeboly“. Už tam existují – nejznámější je Vingroup, pod který spadá i automobilka VinFast vyrábějící elektromobily. Cíle jsou vysoké: do roku 2045, ke stému výročí nezávislosti, chtějí být vysokopříjmovou zemí.

Stát také deklaroval, že prodělečné státní podniky nechá padnout. To zní až „thatcherovsky“. Myslí to vážně?

Je to kontroverzní, ale myslím, že do toho musí říznout, pokud chtějí těch cílů dosáhnout. I u nás řešíme „too big to fail“, ale Vietnam přichází s tím, že neefektivní státní podniky prostě nemohou přežít.

Velkou překážkou růstu je infrastruktura. Jak velký je tam dluh?

Infrastruktura je problém v celé Asii a je to jeden z hlavních brzd růstu. Tady se ukazuje síla Číny, která od 80. let masivně investovala do rychlovlaků, letišť a sítí. Vietnam chce těžit ze strategie „Čína plus jedna“ – kdy západní firmy hledají pojistku mimo Čínu. Jenže v reálu to naráží na to, že Čína má vybudované perfektní klastry a logistiku, což Vietnam nedožene za čtrnáct dní.

Proto Vietnam rozjíždí obří projekty, jako je dálnice Sever-Jih nebo propojení Hanoj-Haiphong. Snaží se to dělat i s využitím domácího kapitálu, aby zůstali suverénní a nebyli závislí jen na zahraničních, potažmo čínských penězích.

Pojďme k zahraniční politice. Vietnam praktikuje tzv. bambusovou diplomacii. Co to přesně znamená?

Je to krásná metafora. Bambus se ve větru ohne, ale nezlomí. Máte silné kořeny – národní identitu a ideologii – a pak máte větve, které se hýbou podle toho, odkud fouká vítr. Vietnam se snaží diverzifikovat své vztahy. Má strategické partnerství s Čínou, ale i s USA, Evropskou unií, Indií, Austrálií nebo Jižní Koreou.

Je to strategie „tří NE plus jedno MOŽNÁ“. Vietnam říká:

1. Nebudeme vstupovat do vojenských aliancí.

2. Nebudeme se spojovat s jedním státem proti druhému.

3. Nebudeme na svém území hostit cizí vojenské základny.

4. To čtvrté „možná“ zní: Pokud vznikne situace ohrožující naši suverenitu, vyhrazujeme si právo na sebeobranu a použití síly.

Co rizika v Jihočínském moři? Často se mluví o Tchaj-wanu, ale tohle je taky horké místo.

Jihočínské moře je globální tepna. Prochází tudy třetina světového kontejnerového obchodu. Pro Evropu je to kritická trasa. Existuje tam řada územních sporů o ostrovy (Spratlyovy, Paracelské), kde na sebe naráží historické nároky Číny (tzv. devítičárková linie) a mezinárodní právo.

Problém je, že mezinárodní právo tam selhává. Tribunál v Haagu sice dal za pravdu Filipínám v jejich sporu s Čínou, ale Čína rozsudek neuznala a nikdo ho nevymáhá. Místo práva nastupují „facts on the ground“ – budování umělých ostrovů a vojenských základen na atolech. Je to obrovské právní vakuum vyplňované mocenskými kroky.

Na závěr praktická otázka. Kdybych chtěl dnes investovat ve Vietnamu, mám do toho jít hned, nebo počkat?

Řekl bych: Jděte do toho. Momentum tam je. Reformy jsou hluboké a příslib růstu je velký. České firmy tam mají historicky dobré jméno. Umíme to, co Vietnam potřebuje – energetiku, vodohospodářství, strojírenství. Nejsme sice technologický lídr jako USA v čipech, ale umíme modernizovat to, co tam už mají. Je to těžký trh, kulturně odlišný, ale jak říkám – je riziko tak velké, že si chceme nechat ujít tu příležitost? Asie dnes tvoří 60 % globálního růstu HDP. Buď se to naučíme, nebo nám ujede vlak.

Celý podcast s Janem Železným si můžete poslechnout v playeru nahoře nebo na platformách Spotify a Apple Podcasts.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.