Indie na cestě k supervelmoci? Jak premiér Módí balancuje mezi Západem, Čínou a Ruskem

Evropská unie a Indie si před pár dny „plácly“ ohledně velké obchodní dohody. Přezdívá se jí „matka všech dohod“. Co z ní budeme mít?

Ta smlouva je zajímavá především tím, že jde o zhmotnění proměn multipolárního světa. Jde o uvědomění si těchto dvou aktérů, že je potřeba budovat silné obchodní a politické vazby napříč světem. 

Bavíme se o tom, že se tu sešla Evropská unie a Indie – a konečně vyjednali dokument, který by měl prohloubit obchodní a investiční vztahy. Paradoxem je, že to jsou dva aktéři, kteří do této doby rozhodně nebyli vnímáni jako šampioni volného obchodu. Jak EU, tak Indie byly vnímány coby mocnosti, které mají sice ekonomický výtlak, ale jejich trhy jsou do značné míry stále velmi regulované a uzavřené. 

Vazby mezi Indií a Evropou se datují už do dob studené války, ale smlouva o strategickém partnerství byla podepsána už v roce 2004. Tehdy se řeklo, že budeme budovat ekonomické partnerství, přijal se akční plán... a dohadovali jsme se až do dneška.

Takže klasické „dohodli jsme se, že se dohodneme“, které trvalo dvacet let. Co se změnilo, že to teď najednou jde?

Osobně se domnívám, že události posledních let – nejen nástup Donalda Trumpa, což je taková univerzální odpověď na všechno, ale třeba i ruská invaze na Ukrajinu nebo mocenský vzestup Číny. 

Ty oba partnery dotlačily k tomu, aby překonali překážky, které se zdály nepřekonatelné. Je to zajímavý jev. Velká otázka je, zda to bude pokračovat dál, protože vidíme problémy s Mercosurem a dalšími dohodami. Ale dává mi to naději, že Evropa otevírá oči geopolitické realitě.

Když zmiňuješ Mercosur – tam mě fascinuje, jak je zlomek populace v EU živící se zemědělstvím schopen blokovat dohodu, ze které by těžil zbytek unie. Hrozí něco podobného u Indie?

Ono je zajímavé, že zemědělství hrálo velkou roli i tady, a byla to jedna z překážek. Ale pozor, ať si nesypeme popel na hlavu jen my v Evropě – to nebyla překážka jen na straně EU, ale i Indie. Indie si velmi chrání svůj zemědělský sektor. Když probíhají jednání o obchodní smlouvě mezi USA a Indií, tak se indická strana bojí, co by se stalo, kdyby tam začal proudit americký zemědělský export.

My máme Ameriku spojenou s Elonem Muskem, čipy a iPhony, ale zemědělství tam hraje obrovskou roli. Ten „Corn Belt“ je silný a pro republikánskou stranu je to klíčové voličské podhoubí. Svět je v tomhle propojený. Když Čína pohrozila zastavením importu sójových bobů z USA, okamžitě to začala vykrývat Brazílie a Argentina. Indie z tohoto měla strach.

Takže dohoda s Indií může dopadnout stejně špatně jako ta s jihoamerickými státy?

Myslím si, že smlouva s Indií by mohla projít snáze. Obsahuje totiž určitá ujednání, že některé specifické plodiny budou z volného obchodu vyňaty, případně jsou tam přechodné doby. Někdo o tom zřejmě přemýšlel. 

Problém je ale jinde – v klimatických cílech. Indický průmysl je stále z velké části založený na spalování uhlí. A do toho přichází evropská uhlíková cla. Pokud se Evropa bude otevírat, tyto cíle půjdou plnit hůř.

Na druhou stranu, ten ekonomický rozměr je masivní. Pokud to projde, vytvoří se trh o dvou miliardách lidí. Indie a EU dohromady tvoří zhruba 25 % světového HDP. Máme tu geopolitickou nutnost, ekonomický potenciál a potřebu diverzifikace. To by mělo převážit nad partikularitami.

Pojďme se podívat do historie. Jak se z někdejší spící obří demokracie stala dynamická ekonomika a ambiciózní hráč dnešního světa?

Ta cesta byla dlouhá. Delší, než bylo potřeba. Četl jsem zajímavou statistiku, která srovnávala výkonnost ekonomiky Číny a Indie v době po smrti Mao Ce-tunga, tedy na přelomu 70. a 80. let. Tehdy byly ty ekonomiky na podobné úrovni. 

Ale zatímco čínská ekonomika pod vedením Teng Siao-pchinga vystřelila vzhůru a držela si dvojciferný růst, ta indická stagnovala. Indové pro to mají výraz „Hindu Rate of Growth“ – takový ten pomalý, líný růst.

Výraznější reformy nastaly až v 90. letech. Tehdy premiér Rao a jeho ministr financí Manmohan Singh začali otevírat velmi regulovaný, socialisticky zaměřený trh. Ale trvalo to. Neproběhly tam tak masivní investiční procesy a stavba klíčové infrastruktury jako v Číně. 

Indie se sice probouzí, má velké plány a ambice – premiér Módí chce, aby byla třetí největší ekonomikou světa. Ale pořád se pohybuje pod svým potenciálem.

Nespočívá to zaspání také v tom, že Indie nebyla schopná udělat to, co Čína – tedy pozvat zahraniční firmy, nechat je levně vyrábět... a pak jim ty technologie de facto ukrást?

To mohl být jeden z faktorů. Otevření Číny bylo masivní a Teng Siao-pching byl reformátor světového střihu. Přišel s něčím, co by v indickém politickém prostředí bylo velmi výbušné. Řekl: „Musíme akceptovat takzvané zbohatnutí prvních.“ Tzn. vytvořili zvláštní ekonomické zóny, rozvinuli přístavy a akceptovali, že vznikne příjmová nerovnost. V komunistické zemi to byl oxymoron, ale oni řekli: „My to budeme akceptovat.“

V Číně navíc padla takzvaná „železná miska rýže“ – garance státu, že budete mít práci. Čína se nebála říznout do reforem a vstupu zahraničního kapitálu, i za cenu joint ventures a krádeží duševního vlastnictví. Indie v tom socialistickém nastavení takto dravá nebyla.

Zastavme se u Nárendry Módího. Je to skutečně taková pohádka typu „Milionář z chatrče“, nebo je to jen aura, kterou kolem sebe šíří?

Pravda je někde uprostřed. Je to politik, který aspiruje na to být nejdéle vládnoucím premiérem Indie hned po Džaváharlálu Néhrúovi. Fascinující je, že dokázal svou stranu BJP (Bharatiya Janata Party) přetvořit ze sekundární síly v dominantního hráče a Indický národní kongres, který zemi vládl desetiletí, dostal do existenční krize.

Módí přijal pro-byznysovou rétoriku. Z našeho pohledu bychom řekli pravicovou. Mluvil o otevírání trhů, reformách, nastartování byznysu. Útočil na rigidní systém a klientelistické vazby spojené s rodinou Gándhíů. Vytvořil si auru „strongmana“, manažera, který věci „protlačí“. Nebojí se polarizovat a dodal indické politice úplně jinou šťávu.

Zmínil jsi ministra zahraničí Džajšankara. Ten je známý tím, že Evropanům velmi rád nastavuje zrcadlo. Vyprávěl jsi mi o tom, jak jsme se v Evropě bouřili, že Indie kupuje ruský plyn, a on nás uzemnil.

Ano, to je moje velké téma – snaha otevřít lidem oči, že naše západní kategorie v Asii neplatí. Džajšankar tehdy v podstatě řekl: „Podívejte se, válka na Ukrajině je váš problém. Z našeho pohledu jste nemorální vy, protože nás nutíte kupovat drahou ropu, což zdraží životy miliardě lidí u nás.“

To nás přivádí ke geopolitice. Jak Indie balancuje mezi USA, Čínou a Ruskem? Proč si nechce vybrat stranu?

Indie prosazuje ideu multipolárního světa. Nechce jedno centrum moci ve Washingtonu, ani dvě v tandemu s Pekingem. Chce jich víc a chce být jedním z nich. Nechce se klanět žádné jiné mocnosti. V komentářích se objevuje termín „swing power“ – mocnost, která vyvažuje vlivy tam, kde je potřeba. Trochu jako Velká Británie v 19. století na evropském kontinentě.

Už se nemluví o „non-alignment“ (nezúčastněnosti), ale o „multi-alignment“. To znamená, že vytváří spojení na všech stranách. V mezinárodních vztazích se tomu říká „hedging“ – zajišťování se. Navazujete vztahy s USA, ale zároveň se pojišťujete tím, že držíte Rusko a mluvíte s Čínou.

To zní jako akrobatická honička. Kde to naráží na limity?

Naráží to v momentě, kdy spolupracujete s různými civilizačními okruhy, které mají jiné představy o morálce. Například teď hrozící Trumpova cla kvůli nákupu ruské ropy ukazují limity této politiky. 

Ale podívejme se na to indickýma očima: Kdyby Indie přerušila vazby s Ruskem, kdo jí zbyde? Zbyde jí Čína, což znamená ztrátu nezávislosti. Nebo USA, což znamená prohloubení závislosti. A vypadne jí Rusko jako pól, kterým může vyvažovat ty ostatní. Přesně to Indové nechtějí. Evropa teprve teď ukazuje, že umí být geopolitickým hráčem.

Mluvíš o Indii jako o „hlasu globálního Jihu“. Slyšel jsem, že to v OSN odpálili bez konzultace a Číňané na to koukali s nelibostí.

Ano, Čína má totiž stejnou aspiraci. Za Si Ťin-pchinga spustila globální iniciativy – rozvojovou, bezpečnostní a civilizační. Chce být tím hlasem. A teď najednou Indie pořádá summity „Hlasu globálního Jihu“ a snaží se do rozhodování vtáhnout Africkou unii. 

Tyto dva kolosy – indický slon a čínský drak – spolu začínají soupeřit o to, kdo bude „mluvčím rozvojového světa“. Čína má sice násobně silnější ekonomiku a hard power, ale Indie rozhodně nehází ručník do ringu.

Jak je to s bezpečností? V Himálaji se staví infrastruktura pro rychlé nasazení vojsk, dochází ke střetům...

Ukázalo se, že Indii chybí schopnost rychlé projekce síly a obrany. Má potenciální rivaly na severozápadě (Pákistán) i na severovýchodě (Čína). Pákistán a Čína mají „spojenectví do každého počasí“. Indie si uvědomila, že pro efektivní odstrašení potřebuje klíčovou infrastrukturu v pohraničí.

Zároveň ale s těmito zeměmi zasedá v Šanghajské organizaci spolupráce. To je ta asijská „padesát odstínů šedi“. Není tam jednoduchá distinkce přítel-nepřítel.

A co prodej raket BrahMos na Filipíny? To už je přece tvrdá síla.

BrahMos je zajímavý projekt, je to joint venture s Rusy. Indie je jedním z největších importérů zbraní, ale snaží se stát i exportérem. Dodávka těchto protilodních střel s plochou dráhou letu na Filipíny je první velká vlaštovka. Ukazuje to, že Indie chce budovat vliv i skrze prodej vojenského hardwaru.

Pojďme k indickým slabinám: ohromný trh a talenty, ale infrastruktura třetího světa a chudoba. Na čem se tam teď nejvíc maká?

Maká se na všem. Ale zmíním jedno téma: zapojení žen do pracovního procesu. Tipni si, kolik procent žen v produktivním věku v Indii pracuje na smlouvu? Je to zhruba 30 až 35 procent. Pro srovnání – ve Vietnamu je to přes 60 %, v Číně přes 70 %.

To je obrovský nevyužitý potenciál. Indie se snaží nalákat technologický kapitál v rámci strategie „China plus one“, kdy firmy jako Apple nebo Micron hledají alternativu k Číně. Ale potřebují pracovní sílu do továren. A ukazuje se, že ženy mají například při výrobě čipů mnohem nižší chybovost než muži.

A co ta infrastruktura?

To je dědictví kolonialismu i následného vývoje. Japonsko tam nyní masivně investuje, Jižní Korea také. Ale pořád je to země s obrovským množstvím lidí, kde infrastruktura nestíhá. Proto jsou tam tak úspěšné čínské projekty Nové hedvábné stezky – je po tom hlad.

Západ často přichází s tématy jako dekarbonizace, což je sice hezké, ale místní říkají: „My potřebujeme rychlovlaky, letiště a silnice.“ Čína pořád vévodí výrobě právě proto, že od 80. let investovala do toho, že tam ty silnice a přístavy má. Indie v tomhle stále dojíždí.

Kam podle tebe Indie směřuje v příští dekádě?

Přes všechny problémy směřuje k tomu, že bude jedním z pólů multipolárního světa. Možná tím slabším, ale bude na mapě. Bude čím dál víc projektovat své představy a přepisovat světová pravidla. Bude důležitým hlasem globálního Jihu, který si bude vytvářet paralelní struktury. Je to hráč, kterého už nebude možné přehlížet. A doufejme, že Evropa si to díky nové dohodě uvědomí a začne podle toho jednat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.