Netanjahu je cynik, ale geniální hráč. Izrael teď čeká brutální boj o moc, říká Kalhousová

Ireno, pojďme nejdřív zeširoka. Byly to nejdůležitější izraelské volby od vzniku státu?

Nevím, jestli bych sáhla po tak bombastickém přirovnání. Mnozí Izraelci je ale určitě považovali za naprosto zásadní, možná za nejdůležitější ve svém životě.

Ukazuje to i volební účast, zřejmě nejvyšší nebo jedna z nejvyšších v historii Izraele. Volit přišlo téměř 78 procent voličů, takže zájem byl opravdu veliký.

Účast byla oproti minulým volbám asi o sedm procentních bodů vyšší. Než se dostaneme k výsledkům: jak si vysvětlujete nepoměr mezi exit polly a realitou, kterou vidíme po sečtení více než 80 procent hlasů?

Analýza, proč tomu tak je, firmy, které exit polly dělají, teprve čeká. Je ale pravda, že už v minulosti exit polly většinou favorizovaly liberální středovou a středopravicovou opozici a podceňovaly pravici.

Někteří lidé z Likudu to vysvětlují tím, že jejich voliči chodí k urnám až později odpoledne. Nevím, jestli je to hlavní důvod. Jediný určitě ne.

Není to ale poprvé, kdy odpůrci Netanjahua, který izraelské politice dominuje přes dvacet let, nad exit polly zajásají. V průběhu noci pak jejich nálada klesá, jak Likud a jeho spojenci postupně rostou. Zřejmě se opakuje stejný scénář. Zajímavé je, že výkon Likudu, a to poměrně výrazně, podcenily i předvolební průzkumy.

Pojďme k vítězům a poraženým. Průzkumy i exit polly dávaly Likudu 19 až 24 mandátů, teď se pohybuje kolem 27. Je to jednoznačný osobní a taktický úspěch Benjamina Netanjahua? A jak se mu podařilo na poslední chvíli zmobilizovat voliče?

Benjamin Netanjahu se v politice prostě umí pohybovat a umí dělat kampaně. Těch několik hlasů navíc má možná na úkor koaličních partnerů. Některé průzkumy dávaly například Ocmě jehudit až deset křesel. Podle zhruba 80 procent sečtených hlasů by teď měla mít sedm.

Možná šlo o taktiku příznivců současné koalice: chtěli posílit Netanjahua, aby první šanci sestavit vládu s velkou pravděpodobností dostal on. A protože je rozdíl mezi Likudem a druhou stranou Jašar! významný, nějakých pět, možná šest křesel, je jeho pozice poměrně silná.

Ukazuje to, že Netanjahu umí svou cílovou skupinu oslovit a ti lidé na něj slyší. Považují ho za politika, bez kterého by na tom podle nich byl Izrael hůř.

Váš kolega, komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland, upozorňoval, že voliči vnímají Netanjahua osobně, jako někoho, kdo za ně bojuje. Jezdí za vojáky, potkává se s lidmi, dělá politiku starého střihu, která není jen o sociálních sítích. Je tohle velká část jeho úspěchu?

Osobní kampaň je určitě součástí úspěchu. Nemyslím si ale, že by v tom Netanjahu byl výrazně napřed, jako by ostatní politici líně seděli ve velkých městech a nejezdili po zemi. Izrael je navíc malý a objet ho není tak složité.

Netanjahu nevyniká ani tak kontaktní kampaní. On prostě ví, jak mluvit. Část izraelské společnosti po 7. říjnu a ve stavu de facto permanentní války slyší na jeho kombinaci hrozeb, výhrůžek a slibů. Umí do toho správně zakomponovat náboženské aspekty, protože oslovuje často nábožnou populaci.

Když to řeknu možná kriticky: je to velký cynik, který umí namíchat vítězný koktejl ze všeho, co je potřeba. Jeho voliči ho považují za nejlepšího politika, jakého Izrael měl za posledních dvacet, třicet let. Za silného politika, který umí jednat se světovými státníky, nebojí se a zajistí Izraeli bezpečnost.

Člověk se někdy podivuje, jak mohou takhle mluvit o někom, kdo nese odpovědnost za největší bezpečnostní katastrofu v historii země. Netanjahu je ale schopen lidi přesvědčit, že právě on je ten, na koho se mají spolehnout.

Zatímco Gadi Eisenkot se ve volební noci brzy prohlásil za vítěze, Netanjahu dorazil do štábu až po třetí ráno, kdy už trend jasně mluvil v jeho prospěch. I to je součást jeho politického umu?

Určitě. Pro Netanjahua to budou sedmé volby, po kterých se pokusí dát dohromady vládu, a takových volebních nocí zažil mnoho. Scénář byl podobný jako v minulosti: opoziční tábor se radoval nad exit polly a za pár hodin bylo všechno jinak.

Netanjahu určitě měl vlastní data připravená pro Likud, ale tušil, že je lepší počkat, protože se situace může obrátit. To je mimochodem jeho styl. Někdy to vypadá beznadějně, třeba že se mu rozpadne vláda. On pár hodin počká a situace se promění. A opět mu to vyšlo.

Pojďme k vystřízlivění Gadiho Eisenkota. Před volbami byl favoritem s očekávaným ziskem přes 23 mandátů a s blokem kolem 54 křesel. Teď má jeho blok zhruba 47. Kde udělal chybu?

Nevím, jestli bych to nazvala neúspěchem. Jeho strana měla ještě před pár měsíci jednocifernou podporu. To, že se během několika měsíců stal jasným lídrem opozice, je určitě úspěch.

Opoziční tábor sice zaostává za průzkumy, ale pokud se nestane nic zásadního, Netanjahuova koalice v původní sestavě většinu nedá. Sečteno je zhruba 86 procent hlasů. Eisenkota to svým způsobem staví do lepší pozice.

Velkým otazníkem jsou arabské strany. Díky bezprecedentní účasti zaznamenaly obrovský úspěch, mají teď 19 křesel a budou rozhodovat. Eisenkot je tak v šíleně obtížné situaci. Jeho potenciální partneři, především Avigdor Lieberman, ale podle mě i Naftali Bennett, budou mít problém sedět ve vládě opřené o arabské hlasy.

Situace v Izraeli je přitom už dávno taková, že liberální vláda tu bez podpory arabských stran být nemůže. Jde o to, co Eisenkot s těmi čísly udělá. Netanjahua v zásadě sesadit může, ale nebude to jednoduché. A otázkou je, jak obratný bude člověk bez jakékoli zkušenosti s povolebním vyjednáváním.

U fenomenálního úspěchu arabských stran se zastavme. Devatenáct mandátů je téměř dvojnásobek oproti deseti v dosluhujícím Knesetu. Co za takovým vzepětím arabského elektorátu stojí?

Obrovské naštvání, minimálně na dvou rovinách. Tou první je domácí. Arabská města roky sužuje vysoká kriminalita a izraelská policie nezasahuje dostatečně důrazně, ať už nemůže, nebo nechce. Většina vražd v Izraeli se odehraje v arabských městech a voliče to pochopitelně trápí. K tomu se přidává podfinancovanost arabských měst ve srovnání s těmi, kde převažuje židovská populace.

V neposlední řadě byla současná vláda otevřeně rasistická, a to nejen vůči Palestincům na Západním břehu a v Gaze, ale i vůči arabské populaci uvnitř Izraele. Arabští voliči si přejí pluralitní Izrael, kde jejich práva nikdo nepošlapává. Většina z nich by si také přála vládu, která vrátí na stůl dvoustátní řešení.

Důvodů jít k volbám tedy bylo mnoho. A štvavá kampaň koaličních stran, podle níž židovští občané musejí jít volit, jinak to rozhodnou Arabové, zafungovala podle mě opačně. K urnám šli právě arabští občané.

Čeká se ještě na korespondenční hlasy, převážně od vojáků. Může jich být až půl milionu. Jak moc mohou výsledky zamíchat?

Myslím, že už zásadně ne. Sečteno je opravdu hodně a nejsem si jistá, že hlasy vojáků výrazně posílí Likud nebo pravici. V Izraeli samozřejmě může leccos změnit i padesát tisíc hlasů.

K zásadnímu přeskupení mezi bloky už ale podle mě nedojde. Ani jeden nedá dohromady 61 mandátů a povolební vyjednávání budou komplikovaná.

Pojďme k matematice moci. Většinu 61 mandátů nemá Netanjahuův ani Eisenkotův blok. Je vláda jednoho z bloků definitivně passé?

Na stole je ještě menšinová vláda. To by ale pro Eisenkota znamenalo komplikované vyjednávání s potenciálními partnery: s Avigdorem Liebermanem a s Naftalim Bennettem, jedním z hlavních představitelů volební koalice se středovou stranou. Se středovou stranou by takový problém asi nebyl.

Jak ale přesvědčit dva výrazně pravicové muže, mimochodem oba bývalé členy Likudu, kteří z něj odešli na protest proti Netanjahuovi, že bez podpory arabských stran Netanjahua sesadit nelze?

Ta podpora by mohla vypadat tak, že do vlády vstoupí strana Ra’am, která o tom mluví otevřeně, a koalice tří arabských stran by menšinovou vládu podporovala v Knesetu. Nebude to ale lehké, protože mnoho stran se zaklínalo, že nechtějí vládu, která stojí a padá s arabskými hlasy.

Z opozice to zatím otevřeně požaduje jen šéf Demokratů Jair Golan. Podle něj jde o přirozené spojenectví, protože arabský hlas má stejnou váhu jako židovský. Od ostatních představitelů opozice jsme v tomto smyslu zatím neslyšeli nic. Uvidíme.

Představme čtenářům arabské strany. Jedna je koaličně přijatelná, pak je tu uskupení dalších stran, z nichž jedna je velmi nacionalistická a další tvoří bývalí komunisté. Kdo je kdo?

Koalice tří arabských stran vznikla, když se uzavírací klauzule pro vstup do Knesetu zvedla na 3,25 procenta a ty strany se začaly bát, že se do parlamentu nedostanou. Většinou spolu fungují právě kvůli volbám.

Je to ale poměrně nesourodá koalice. Je v ní strana, která se hlásí k socialistickým a komunistickým kořenům. Pak velmi nacionalistická strana, o níž někteří politici sionistických stran dokonce tvrdí, že je antisionistická, protože volá po jednostátním řešení, tedy po jednom státě se stejnými právy pro Židy i Araby. Třetí strana je také spíše levicová.

Obecně ale jde o strany, které plus minus chtějí dvoustátní řešení. Na tom se nějak shodnou, i když u nacionalistů je to trochu s otazníkem.

A Netanjahu? Je blíž k většině, ale téměř všechny strany mimo jeho blok s ním zatím odmítají zasednout do vlády. Kde najde zhruba pět až sedm chybějících mandátů? Bude lovit přeběhlíky a funguje to vůbec v Knesetu?

Přeběhlíky hledat určitě bude, například u Eisenkota. Mohl by se obrátit i na Avigdora Liebermana, se kterým si je v některých věcech ideologicky velmi blízký. Lieberman je ale naprosto kategoricky proti Netanjahuovi, takže tam to bude těžké. Hlavní pozornost se podle mě zaměří na členy Eisenkotovy strany.

Lehké to nebude, protože přeběhlíci jsou v Izraeli do určité míry trestáni. Nemůžete jen tak kandidovat za jednu stranu a přejít k druhé. Netanjahuovi se to ale už povedlo za krátké vlády Naftaliho Bennetta. Ta padla mimo jiné proto, že někteří poslanci vystoupili z koaličních stran. Nevstoupili sice rovnou do Likudu, ale přešli na druhou stranu.

Tlak bude veliký, ale bude působit oběma směry. Avigdor Lieberman například vyzval členy Likudu, aby se vzpamatovali, podpořili opoziční koalici a nedopustili vznik další extremistické vlády.

Podle Times of Israel dal prezident Jicchak Herzog najevo, že by preferoval stabilnější a širší uspořádání. Může tlačit na velkou koalici Likudu a centristů? A je to pro Netanjahua nebo Eisenkota vůbec přijatelné?

To si možná přeje nejen Herzog, ale i mnozí další. Prezident Herzog je známý tím, že se snaží příkopy spíš zasypávat než prohlubovat. Lehké to ale nebude. Eisenkot postavil kampaň na tom, že Netanjahua sesadí, a je to velmi osobní.

Netanjahu je podle něj zodpovědný za 7. říjen a za vládu, která Izrael přivedla tam, kam se dostat neměl. A to jak v bezpečnosti, tak v domácí politice, protože rozděluje společnost. Kdyby nakonec Eisenkot řekl, že jiná cesta než střídání v premiérském křesle, řekněme po dvou letech, neexistuje, bylo by to pro něj politicky velmi drahé.

Navíc je tu nepříjemný precedent. Netanjahu už jednou sestavil vládu národní jednoty s Bennym Gantzem, jehož příběh se Eisenkotovu podobá. I on byl náčelníkem generálního štábu, vedl stranu Modrobílí a ve volbách mu obrovsky vyskočila čísla. Neměl ale většinu, byl covid, a tak šel do vlády s Likudem.

Když mělo dojít ke střídání v premiérském křesle, Netanjahu dohodu nedodržel, shodil vládu a byly volby. V nich Gantz výrazně neuspěl, protože ho lidé potrestali za nedodržení hlavního slibu, že se Netanjahuovi postaví. Všechno je samozřejmě možné, ale jednoduché to nebude.

V letech 2019 až 2022 se v Izraeli konalo pět voleb za sebou. Hrozí opakování a další předčasné volby na jaře nebo na podzim 2027? Kolik byste si na to vsadila?

Ta varianta je samozřejmě na stole. Řekla bych, že je třetí v pořadí, po menšinové vládě a vládě národní jednoty.

Eisenkot si předčasné volby nepřeje a má pro to důvody. Dá se čekat, že účast arabských voličů bude výrazně nižší a že nepřijede tolik expatů. Jen kvůli těmto volbám jich mělo do Izraele dorazit sedmdesát až osmdesát tisíc a jde převážně o hlasy pro opozici. Udělá tedy podle mě všechno pro to, aby předčasné volby nebyly.

Netanjahu naopak možná bude dělat všechno pro to, aby byly. Pravděpodobně by mu to zajistilo několik měsíců v čele přechodné vlády, a během nich se může stát cokoli. Na prvním místě bych zmínila, že americký prezident Trump slibuje obnovit útoky proti Íránu po midterms, tedy volbách do Kongresu v Americe, které budou 3. listopadu. To všechno hraje do karet Netanjahuovi, a Eisenkot proto udělá všechno, aby k předčasným volbám nedošlo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a nechte se uvést do souvislostí. Díky!