KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Před dvěma dny, v pátek 27. 12., jsem pro INFO.CZ zrekapituloval hlavní události roku 2024, dnes se pokusím načrtnout, co nás čeká v nadcházejícím roce 2025. Zaměřím se na tři oblasti, na kterých z našeho českého pohledu záleží nejvíc.
Za prvé se zaměřím na možný vývoj v Evropě – v zemích Evropské unie a na unii samotnou, do něhož nepochybně promluví i staronový americký prezident Donald Trump. Za druhé na válku na Ukrajině, která v únoru vstoupí do svého čtvrtého roku. A za třetí na naši Českou republiku. Ve všech třech případech půjde v roce 2025 o hodně.
Nejistá budoucnost Evropy
Jak jsem psal před dvěma dny, klíčové evropské země mají vážné problémy, o Evropské unii jako takové platí totéž. Francii čekají nejpozději v létě 2025 další předčasné volby – déle prezident Emmanuel Macron „flikovat“ vládnutí nemůže, i tak je jeho konání ne snad na hraně ústavnosti, ale na hraně přijatelného určitě. Výsledkem těchto voleb může být – konečně, po tolika letech čekání – vláda Národního sdružení Marine Le Penové, přesněji řečeno Jordana Bardelly.
O budoucnosti samotné Le Penové se rozhodne v lednu, kdy bude soud projednávat její obvinění z falšování pracovních pozic v Evropském parlamentu. Pokud by byla odsouzena a pokud by rozsudek zahrnoval zákaz politické činnosti, straně by to mohlo paradoxně prospět – právě jméno Le Pen (zejména v souvislosti s politickým odkazem otce Marine) brání řadě Francouzů v tom, aby stranu volili.
Zatímco letos v létě Macron ještě uspěl s naléhavým apelem proti „krajní pravici“, podruhé se mu to docela jistě nepodaří. Vítězem bude buď Národní sdružení, nebo nějaká levicová koalice, podobné Nové levici z léta letošního roku. Pátá republika je tak jako tak na odpis.
Ve Spolkové republice vyhrají předčasné volby sesterské CDU/CSU. O budoucnosti Německa rozhodne, zda se do Bundestagu dostanou liberálové z FDP. Pokud ano, čemuž já osobně věřím, byť to bude o pověstný „vlásek“, mohl by Friedrich Merz sestavit vládu společně a jenom s nimi. Právě taková vláda by pak mohla začít měnit jak přístup SRN k migraci, tak k jaderné energetice a ke Green Dealu – „zázraky“ ale prosím nečekejme.
CDU se v éře Angely Merkelové posunula na své poměry extrémně doleva, a i když Merz je v řadě ohledů „anti-Merkel“, na žádný „velký obrat“ připraven podle mě není – nemá na něj odvahu, možná i proto, že narůstající nespokojenosti navzdory nejsou na takový obrat připraveni ani samotní Němci, přesněji řečeno, není jich dostatek.
Německo podle mě bude nadále stagnovat, brojit v médiích proti „hnědnutí“ ze strany Alternativy pro Německo (AfD), zvlášť pokud dopadne v únorových volbách dobře, což očekávám (AfD se stane, soudím, druhou nejsilnější stranou v Bundestagu).
Spolková republika bude muset padnout na pomyslné dno, aby se věci začaly měnit, což se v příštím roce ještě jistě nestane. Její ekonomika má velkou sílu, velkou setrvačnost, německý sociální stát je robustní a Deep State je opravdu Deep. Já osobně věřím v Merzovu mravní i politickou integritu, zda je oním „mužem zvratu“, si ale – opakuji – jist nejsem. Naděje tu nicméně je.
Také Velká Británie bude pokračovat ve svém směřování k „orwellistánu“, o kterém jsem psal v pátek. Šéf labouristů Keir Starmer se bude držet u moci za každou cenu, vědom si toho, že podobnou šanci britští socialisté zase dlouho nedostanou. K pádu ho mohou přimět jen opravdu masové projevy nespokojenosti; zda k nim ale v příštím roce dojde, si netroufám říci.
Britská vláda už navíc ukázala, že je s podobnými „narušiteli“ připravena tvrdě zatočit, s jasným odkazem na jejich „nedemokratičnost“, „rasismus“ atd. Celkově jsem, pokud jde o Británii, ještě skeptičtější než v případě Francie a Německa.
Ostrovní stát se propadl do hluboké politické, ekonomické, demografické a kulturní krize, ze které nebude snadná cesta, pokud vůbec nějaká. Je mi to moc líto, ale nemohu to napsat jinak.
Naději bych rád viděl v italské premiérce Giorgii Meloniové, která – navzdory přetrvávající nenávisti ze strany evropské levice i mnoha středových liberálů, obviňujích ji když už ne přímo z fašismu (protože by byli směšní), tak alespoň z náklonnosti k fašismu – reprezentuje nejlépe ze všech evropských lídrů klasickou pravici.
Jak jsem už ale nejednou napsal: Itálie nemá dostatečný ekonomický výkon a tomu odpovídají i politické možnosti šéfky její vlády. Veliká škoda.
O Sánchezově Španělsku nemá cenu v souvislosti s jakoukoli nadějí na změnu vůbec mluvit. Jeho nominantka do Evropské komise, dnes již první výkonná místopředsedkyně Evropské komise pro čistý, spravedlivý a konkurenceschopný přechod (za ten newspeak by se nemusel stydět ani Velký bratr již zmíněného George Orwella) Teresa Ribera znamená pro Evropskou unii a pro Evropu nebezpečí srovnatelné s ruským diktátorem Putinem. To, že to v Bruselu, ve Štrasburku a leckde jinde nevnímají, je katastrofa, jež se nám všem vymstí.
Poslední velká Evropská země, Polsko, má v čele vlády oddaného eurokrata Donalda Tuska, který si dá velký pozor, aby Brusel nepohněval; musí být ale opatrný, jakákoli vstřícnost zejména vůči legální, natož ilegální migraci, jíž se evropská levice odmítá vzdát, by mu totiž mohla doma rychle zlomit vaz.
Evropská unie jako celek se ocitla doslova na osudové křižovatce. Bude-li pokračovat tak jako doposud (rozvrat ekonomiky, neschopnost čelit zejména muslimské migraci atd.), a já se obávám, že bez ohledu na dílčí změny bude, čeká ji dříve či později krach.
