KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Evropská unie se mimo jakoukoli pochybnost ocitla „na rozhraní“. Nikdy od svého vzniku v roce 1993 nemusela čelit tolika výzvám jako v současné době, možná dokonce nikdy od počátku projektu evropské integrace z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století.
Aby všech výzev nebylo málo, má druhá Evropská komise Němky Ursuly von der Leyenové v Evropském parlamentu nejmenší podporu v historii, a navíc se nemůže opřít o tamní pevnou a spolehlivou koalici. Samotná UVDL navíc není při vší úctě oním lídrem, který by mohl jednotnou Evropu úspěšně vést. A není jím bohužel ani německý kancléř Olaf Scholz, ani francouzský prezident Macron. Evropská unie má zkrátka před sebou složité časy.
Jak to bylo v minulosti
V nedávných i starších dějinách evropské integrace měla Evropská společenství, respektive Evropská unie problém s kdečím, rozhodně ale ne s politickým leadershipem. Ohlédneme-li se zpět, vidíme v jeho/jejím čele (anebo v čele největších evropských států) – na prvním místě Spolkové republiky Německo, Francie, případně Velké Británie – velká jména.
O Angele Merkelové (kancléřkou v letech 2005–2021) si můžeme myslet cokoli, její politické dědictví ostatně v současné době prochází intenzivním přehodnocováním – o jejím leadershipu ale nemůže být pochyb. Zatímco francouzští prezidenti (Jacques Chirac, Nicolas Sarkozy, François Hollande, Emmanuel Macron) a předsedové Evropské komise (José Manule Barroso, Jean-Claude Juncker, Ursula von der Leyenová) se měnili, Merkelová zůstávala a byla to ona, kdo řídil Spolkovou republiku a fakticky i Evropskou unii.
Také při pohledu do hlubší minulosti vidíme v čele evropských mocností a ES/EU výrazné osobnosti, které společenství i jednotlivé státy vedly k všeobecně prospěšné spolupráci na národní i nadnárodní úrovní.
Britský premiér Tony Blair, za jehož vlády (1997–2007) byl ostrovní stát přítomen v Evropě tak intenzivně jako nikdy dříve. Spolkový kancléř Helmut Kohl (1982–1998). Francouzský prezident François Mitterrand (1981–1995). Nebo – pokud bychom se ohlédli do vzdálenější minulosti evropské spolupráce – Charles de Gaulle (1958–1969) i Konrad Adenauer (1949–1963).
Co jméno, to suverénní politik a státník s jasnou vizí, kam kráčet a kam vést ostatní. Totéž platilo i o „otcích zakladatelích“ evropské spolupráce, jako byli Jean Monnet, Robert Schuman či Altiero Spinelli, nebo o šéfech Evropské komise – za všechny jmenujme třeba Němce Waltera Hallsteina (1958–1967), Francouze Jacquesa Dellorse (1985–1995) či Itala Romana Prodiho (1999–2004).
Smutná současnost
V současné době je ve srovnání s minulými časy situace doslova tristní. Spolkový kancléř Olaf Scholz není důvěryhodným lídrem ani v Německu a v únoru se po předčasných volbách bude z čela vlády téměř jistě poroučet s historicky nejmenší podporou v dějinách země.
Emmanuel Macron si rozpuštěním Národního shromáždění a předčasnými volbami na jaře letošního roku zadělal na takové problémy, že bude rád, dokončí-li do roku 2027 svůj druhý prezidentský mandát.
Ursula von der Leyenová sice obhájila post v čele Evropské komise, o jejím skutečném leadershipu a autoritě u většiny členských států lze ale mluvit jen stěží. Naopak za vše mluví její absence v Paříži při znovuotevření katedrály Notre-Dame, kam se podle všeho obávala přijet v obavách z reakce Francouzů.
O Velké Británii nemá smysl vůbec mluvit. Tato země nejenže po referendu o tzv. brexitu z jara 2016 Evropskou unii opustila – její nový premiér, labourista Keir Starmer (v čele vlády od léta letošního roku) má navíc tolik starostí, že bez nadsázky neví, kam dřív skočit.
Naděje z jihu Evropy
Přesto není situace snad až tak beznadějná a depresivní, jak by se mohlo zdát. Dokonce i v České republice respektovaný server Politico označil za „nejmocnější politickou osobnost v Evropě“ italskou premiérku Giorgii Meloniovou (* 1977; v čele vlády od října 2022). To tady v moderních evropských dějinách (myšleno po druhé světové válce) ještě nebylo!
„Meloniová, někdejší šéfka fašistické strany, “ píše Politico (tady se ovšem server mýlí, Bratři Itálie [Fratelli d’Italia – FdI], v jejichž čele Meloniová stojí, fašistickou stranou v pravém slova smyslu nikdy nebyli) ... „je nyní klíčovým hráčem v Bruselu i ve Washingtonu.“ Politico současně upozorňuje na totéž, co jsem napsal i já – a sice že vliv Macrona a Scholze je pryč, jednoduše „vyvanul“. Což znamená, že do hry o prázdná místa vstupují noví aktéři,
často z nečekaných nebo nekonvenčních oblastí.
Nakolik má Politico pravdu a co za vlivem Meloniové stojí? V první řadě je to nepochybně skutečnost, že se na rozdíl od francouzského prezidenta Macrona a spolkového kancléře Scholze nemusí potýkat s vážnými vnitropolitickými problémy. Třebaže je u moci již od podzimu 2022, její podpora je – nejen na italské poměry – velmi vysoká a stabilní. Kdyby se dnes v Itálii konaly volby, s vysokou pravděpodobností by je Meloniová jasně vyhrála a sestavovala by svoji druhou vládu. O něčem takovém si Emmanuel Macron nebo Olaf Scholz, ale třeba i český premiér Petr Fiala mohou nechat jen zdát.
Kromě toho si Meloniová po pečlivé, racionální úvaze nezadala s novou Evropskou komisí Ursuly von der Leyenové, takže má v Bruselu a ve Štrasburku „volné ruce“. Nemluvě o tom, že má jako jeden z mála evropských lídrů nadstandardně dobré vztahy se znovuzvoleným americkým prezidentem Donaldem Trumpem i s jeho nejbližším politickým a mediálním spojencem, nejbohatším mužem světa Elonem Muskem (Musk musel dokonce nedávno popřít, že má s Meloniovou „důvěrný osobní vztah“). Tohle všechno jsou triumfy, o kterých se šéfům dalších evropských vlád ani nesní.
Jenže!
Jenže! Giorgia Meloniová nestojí v čele evropského hospodářského giganta, jakým jsou – navzdory všem vážným potížím, kterým v současné době musí čelit (a že to zejména Spolková republika nebude mít snadné) – Francie a Německo, nýbrž v čele Itálie.
Tato země je sice třetí nejsilnější ekonomikou dnešní EU (po odchodu Velké Británie), ale Francii ani Německu se rovnat nemůže, a to se logicky promítá i do její politické „váhy“. I slabý francouzský prezident a spolkový kancléř zkrátka hrají v mocenské hře v Bruselu i ve světě s pomyslnými „lepšími kartami“ než předsedkyně italské vlády s rukou plnou tr(i)umfů.
Samozřejmě je tady ještě podpora ze strany některých menších evropských zemí, s nimiž může Meloniová počítat, a také nezanedbatelný „faktor Trump“. Zda to ale bude stačit na to, aby se vyrovnala „francouzsko-německému motoru“, si nejsem jist.
Jedno ale jisté je: Má-li někdo ze současných evropských politiků onen již nejednou zmíněný leadership, odvahu a vizi, je to právě – snad s výjimkou pravděpodobného budoucího spolkového kancléře Friedricha Merze – Giorgia Meloniová.
Tak jí v jejím úsilí držme palce. Pokud totiž bude příští Evropská unie „unií Giorgie Meloniové a Friedricha Merze“, mohli bychom mít, snad, naději. Bude-li to ovšem „unie Ursuly von der Leyenové, Teresy Ribery, Emmanuela Macrona, Olafa Scholze a předsedy španělské vlády Pedra Sáncheze, nevsadil by si na naši úspěšnou budoucnost ani pětník.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
