KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Britský parlament v pátek většinou 330 hlasů (proti 275) rozhodl o tom, že Velká Británie se stane další evropskou zemí (například po Švýcarsku a Nizozemsku), kde bude možné podstoupit asistovanou sebevraždu. Hlasování probíhalo napříč stranami a ukázalo dvě věci: za prvé další dělící čáru v britské společnosti, za druhé, že hlavní příčinou odchodu z EU nebyl odpor vůči bruselskému progresivismu. Sama Británie je totiž ještě víc progresivistická.
Jak už to u podobných témat bývá, diskuse byla značně žhavá, doprovázená silnými slovy a demonstracemi na obou stranách. Jedni tvrdili, že Británie v pátek přestala být tou zemí, kterou byla ještě ve čtvrtek a že zcela ztratila svůj morální základ; druzí namítali, že naopak naplnila odkaz své liberální tradice a konečně dopřála svým občanům svobodu, která jim byla dlouho upírána.
Obě strany uváděly přesvědčivé argumenty. Stoupenci tvrdili, že ti, kteří si to mohou dovolit, stejně cestují za smrtí do Švýcarska, přičemž těm, kteří je na cestě doprovázejí, hrozí trestní stíhání. Odpůrci vedle mravních a náboženských principů zdůrazňovali, že Británie se ocitne na šikmé ploše.
Daleko zajímavější však bylo politické rozštěpení uprostřed dvou hlavních táborů. Napravo se konzervativci oddělili od libertariánů, nalevo socialisté starého ražení od progresivistů. Jak konzervatici, tak socialisté mimo jiné zdůrazňovali roli komunity, libertariáni a progresivisté argumentovali svobodou volby.
Jasná převaha druhých jmenovaných ukázala jedno: Velká Británie zdaleka není onou konzervativní zemí, kterou kdysi bývala. A nešťastný brexit (pro obě strany) zjevně nebyl způsoben tím, že by většina společnosti odmítala bruselský progresivismus, jak se někdy uvádělo – důvody byly někde jinde.
Je nicméně pozoruhodné, že tato změna byla parlamentem protlačena „na sílu“. Kritici právem poukazují na to, že hlasování nepředcházela důkladná debata, v parlamentu, ale ani na veřejnosti. Je neobvyklé, aby zákon předložený nevýznamným poslancem z řadních lavic, prošel tak rychle do druhého čtení a v něm byl schválen. Vláda podle všeho nehodlá o záležitosti dál dlouze diskutovat.
Vášně ohledně zákona jsou o to nepochopitelnější, že v západní společnosti již sebevražda není tabu a ti, kdo se pro ni rozhodnou, ani jejich rodinní příslušníci nejsou nikterak stigmatizováni. Předpokládáme, že člověk, který je s to tento čin vykonat, tak činí s plným vědomím. Asistovaná sebevražda posunuje tento individuální akt na institucionální úroveň, zbavuje ho násilí a sanitizuje – tak nějak v intencích Huxleyho Konce civilizace.
Nepochybně stojí za pozornost, že proti přijetí zákona se ozývaly silné hlasy z oblasti paliativní péče. Ta v posledních letech učinila obrovský pokrok a lidé zajišťující důstojný odchod ze života jistě právem poukazují na to, že jejich úsilí přijetí zákona o asistované sebevraždě podkopává.
Stejně tak se nelze ubránit pochybnostem, zda možnost nebude zneužívaná. Nebudou staří nebo nevyléčitelně nemocní, tedy ti nejzranitelnější ve společnosti, tlačeni – ať už explicitně, nebo implicitně – svým okolím k tomu, aby zvolili dobrovolný odchod?
Překotné prosazení zákona, o němž se do krve hádají ti, kterých se problém zatím netýká, budí dojem, že tento „výdobytek“ má překrýt problémy veřejného zdravotnictví. To anglické je dlouhodobě – a podle všeho oprávněně – pod silnou kritikou ostrovních médií a vyhlídky na zlepšení dle odborníků nejsou nic moc. Asistovaná sebevražda je pak nepochybně řešením – jen trochu cynickým.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
