KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Tisíce lidí v ulicích, rozhlas a televize ve stávce, univerzity ve varu. To vše kvůli plánovanému zrušení televizních a rozhlasových poplatků – jenže na tomhle naše demokracie skutečně nestojí. A pokud ano, tak máme skutečný problém.
Řekněme si tu pár věcí na rovinu. Zaprvé: Na převedení financování ČT a ČRo pod rozpočet naše demokracie opravdu nestojí. Naopak může jít o pragmatický krok, který má podporu veřejnosti. Zadruhé: je třeba mluvit o tom, kolik má mít Česká televize peněz a za co je má utrácet. Každý ví, že televize dokáže hospodařit s pěti, deseti, i patnácti miliardami a v každém scénáři bude plnit své zákonné povinnosti. A zatřetí: současná opozice, která bije na poplach a svolává lidi do ulic, má na současném stavu věcí svůj díl viny.
Ale popořadě.
Lidi ženou do ulic hlavně tři věci. Nejhlasitějším důvodem je převedení rozhlasových a televizních poplatků pod rozpočet. Podle hlasů opozice jde o podkopání pilířů naší demokracie: „Úplně vážně říkám, že je to ohrožení demokracie,“ tvrdí k tomu třeba bývalý premiér – a politolog – Petr Fiala. Jenže tak to fakt není.
Jestli naše demokracie nepřežije převedení financování ČT a ČRo pod rozpočet, tak máme vážně problém. Pár faktů: Jak se v debatě už několik týdnů omílá horem, spodem, v Evropě jde o naprosto běžnou věc. Televizní a rozhlasové poplatky jsou na ústupu a dnes tak média financuje jen menšina zemí EU. Platit za veřejnoprávní média z rozpočtu fakt není nějaký démon, na kterého musíme se svěcenou vodou. Dokonce to má jednu dobrou výhodu – odpadá tím náklad čtvrt miliardy, který administrace televizních a rozhlasových poplatků nyní u nás stojí.
Mimochodem, pro ty, kteří se ohánění Vox Populi: Změnu chtějí i domácnosti. Podle průzkumu STEM/MARK, který si objednala Česká televize, podporuje převedení financování pod státní rozpočet podporuje 54 procent veřejnosti. Tak kde je tedy problém?
Nezávislost!
Druhý na řadě je (logický) argument nezávislosti veřejnoprávních médií na politicích. Sorry, možná vám sáhnu na iluze, ale veřejnoprávní média jsou na politických rozhodnutích závislá vždycky. Vždyť to byli politici předchozí vlády, kteří prosadil zvýšení televizních a rozhlasových poplatků. A stejně jednoduše může zase současná koalice prosadit snížení poplatků. Institucionální nezávislost veřejnoprávních médií na politicích je velká iluze, které je nebezpečné propadnout.
Nezávislostí se tak nejspíš myslí to, aby politici do obsahu veřejnoprávních médií nezasahovali – třeba jako když kdysi Andrej Babiš, tehdy majitel Mafry, úkoloval novináře Mladé fronty Dnes Marka Přibila. Jenže v tom přece nehraje roli to, zda jsou veřejnoprávní média placená z pravé, anebo levé kapsy. A že může kabinet rozpočet televize seknout ve chvíli, když se jí vysílání ČT nelíbí? To přece může už nyní – prostě jen změní zákon a je to.
Osobně mi přijde mnohem nebezpečnější snaha o ovlivňování ČT a ČRo přes dohledové orgány. Tedy přes obsazení Rady ČT a ČRo, které volí – a také mohou odvolat – generálního ředitele daných institucí. Tady je dobré si připomenout rok 2020, kdy do Rady České televize nastoupila trojice Pavel Matocha, Hana Lipovská a Luboš Xaver Veselý, kteří tam začali tropit do té doby nevídaný vyrvál.
Vláda Petra Fialy sice jejich vliv malou mediální novelou „rozředila“ (opět jsme u toho „vlivu politiků na veřejnoprávní média“). Jenže když letos v dubnu sněmovní výbor vybíral kandidáty do Rady ČT, tak opozice hlasovala pro pokračování tohoto brajglu. Bývalý poslanec ANO Stanislav Berkovec získal podporu i od opozičních zákonodárců a minimálně jeden opoziční poslanec hlasoval i pro Matochu. Opozice sice dneska svolává lidi na barikády, její část ale ještě nedávno byla součástí problému.
Peníze až na prvním místě?
Poslední argument moc nezaznívá, ale je přitom snad nejpodstatnější. Současný návrh totiž kromě změny financování také bere veřejnoprávním médiím poměrně velkou část příjmů – asi 1,4 miliardy. A to už je problém – ani ne kvůli částce samotné, jako spíš kvůli náhlosti, se kterou politici do kasy ČT a ČRo sahají. Televize i rozhlas pochopitelně jedou v dlouhodobých projektech, mají naplánované investice, nasmlouvanou výrobu i nakoupená vysílací práva, což se z roku na rok mění fakt blbě.
Jenže ve stínu tohoto argumentu leží ještě důležitější věc. My tu zkrátka potřebujeme vést debatu, kolik peněz mají mít veřejnoprávní média na svůj provoz – a tahle diskuse pochopitelně vychází z toho, co od veřejnoprávních médií vlastně chceme. Nějaké minimum je stanovené zákonem a doplněné v Kodexu, otázka je, jak vysoko nad tímto minimem by se televize měla pohybovat.
Jinými slovy: má veřejnoprávní televize nakupovat drahá práva na nejprestižnější sportovní události? Kolik miliard má investovat do vlastní produkce? Skutečně potřebuje provozovat šest programů namísto zákonem zmíněných čtyř? Televize zvládne naplňovat veřejnou službu za pět, deset i patnáct miliard ročně, otázka je, jakou z těchto televizí vlastně chceme.
Tuhle debatu alespoň rozjela minulá vláda a jejím výsledkem byla memoranda o ČT a ČRo. Jenže ta zůstala na půl cesty, v zásadě zakonzervovala současný stav bez toho, aby vedla debatu skutečně z gruntu.
A současná vláda to zase celé obrací: nejdřív chce škrtat peníze a pak až zjišťovat, co mají veřejnoprávní média vlastně dělat. Pokud chtějí Babiš, Okamura & spol. veřejnou službu zúžit, ať to jasně řeknou. Ať navrhnou, co už televize a rozhlas dělat nemají a pak ať mluví o penězích. Jenže postup, kdy se nejdřív škrtají peníze a instituce, poraď si, je od politiků buď čistokrevné diletantství nebo záměrná zlomyslnost.
Racionální debata
Fakt pojďme nazývat věci pravými jmény. Převedení financování pod rozpočet není samo o sobě útokem na demokracii. Že je veřejnoprávní televize placena z rozpočtu, z ní ještě nedělá televizi státní. Je to evropský trend, šetří to velké peníze na administraci poplatků, lidé to chtějí.
Veřejnoprávní média taky nejsou žádnou posvátnou krávou. Kontrola jejich hospodaření Nejvyšším kontrolním úřadem měla přijít už dávno, stejně jako diskuse o efektivitě výroby, počtu programů, nákupu sportovních práv nebo konkurenci vůči komerčním médiím. Jedenáct miliard rozpočtu ČT a ČRo je fakt hodně peněz na to, aby to všechno bylo ve formě bianco šeku.
Jenže navzdory výše popsanému je klíčové, kdo a s jakými úmysly změny prosazuje. Zejména Tomio Okamura, který má s Českou televizí dlouholeté nevyřízené účty. Když předseda Sněmovny prohlašuje, že ČT pracuje „proti mým zájmům, proti zájmům mojí země a mého národa“, tak to hodně vypovídá o tom, jak si její fungování do budoucna představuje.
To Okamurův pohled odděluje veřejnoprávní televizi od té státní – a právě v tom je skutečný problém současné vládní reformy. Politici chtějí veřejnoprávním médiím sebrat velkou část peněz, aniž by řekli, jakou veřejnou službu od nich vlastně očekávají. A to za situace, kdy koaliční špičky dávají zcela otevřeně najevo, že s fungováním těchto institucí mají nevyřízené účty.
Demokracie na televizních poplatcích fakt nestojí. Stojí ale na tom, že si žádný politik nesmí z veřejnoprávního média udělat vlastní televizi. A kvůli tomu má smysl se ozvat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
