Zastaví radikály muž ze stínu? Philippe vrací odepsaný střed do boje o Elysejský palác

Édouard Philippe (* 1970) je navzdory relativnímu mládí všechno, jenom ne nezkušený politik, ba přímo naopak. Dětství, prožité v levicově orientované rodině v Normandii a v západním Německu, kde pracoval jeho otec, a studium na prestižních francouzských školách, jež absolventy doslova předurčuje ke vstupu do politiky (Institut d'études politiques de Paris a École Nationale d'Administration) – to všechno jasně naznačovalo, jakým směrem se bude život nadaného mladíka ubírat.

Na počátku své politické kariéry se Philippe hlásil k umírněným, středovým socialistům (Parti Socialiste), následně ale přešel ke gaullistům (Svaz či Unie pro lidové hnutí – Union pour un mouvement populaire), poté k republikánům (Les Républicains) a od října 2021 je lídrem vlastního středopravicového hnutí Horizons. 

Pracoval pro kampaň budoucího prezidenta Jacquesa Chiraka (v čele páté republiky v letech 1995–2007), pro premiéra Alaina Juppého (1995–1997) a pro prezidenta Nicolase Sarkozyho (2007–2012), v jehož vládě krátce zastával úřad ministra pro životní prostředí. 

Po vítězství Emmanuela Macrona v prezidentských volbách v květnu 2017 byl Philippe dokonce jmenován ministerským předsedou, což je doposud vrchol jeho politické kariéry. V úřadu díky mimořádné pracovitosti, schopnosti kompromisu a machiavellistické obratnosti vydržel až do července 2020, což je na turbulentní francouzské politické poměry poměrně dlouhá doba.

Jak je ve Francii i u vysokých politiků zvykem, podílí se Édouard Philippe aktivně i na komunální police, konkrétně ve významném přístavu Le Havre, jenž je jeho dlouhodobou mocenskou základnou. Tím se dostávám k nedělním volbám. Pokud se někdo domníval, že v nich Philippe jako středový politik nebude mít v dnešní Francii, rozpolcené na pravici a levici, příliš velké naděje, velmi se mýlil. Philippe, který v Le Havru starostoval již v letech 2010–2017 a poté, co opustil premiérskou funkci, znovu od roku 2020, získal se svým hnutím Horizons přes 44 % hlasů a s převahou volby vyhrál.

Teprve v tu chvíli jako by si všichni vzpomněli, že již na počátku září 2024, tj. s velikým předstihem a bez obvyklého „mediálního cirkusu“, ohlásil, že v roce 2027 půjde v čele hnutí Horizons do prezidentských voleb. Obhajoba starostenského mandátu v Le Havru s centristickým, spíše pravicovým než levicovým programem ovšem z kandidáta, na kterého všichni, s nadsázkou řečeno, tak trochu zapomněli, rázem udělala jednoho ze spolufavoritů těchto voleb, či přinejmenším jejich „černého koně“.

V předvolebních průzkumech zatím jednoznačně vedl formální šéf Národního sdružení (Rassemblement national) Jordan Bardella (* 1995), který nejspíš zastoupí Marine Le Penovou, zakáže-li jí volby odvolací soud v kauze zpronevěry peněz z Evropského parlamentu. 

Francouzský dvoukolový volební systém má ale svoje specifika, mezi něž patří, že vítěz prvního kola se zdaleka nemusí radovat z vítězství v kole druhém. Philippe by dost možná měl oproti „krajně pravicovému“ Bardellovi mnohem větší koaliční potenciál. 

Největší problém pro Philippea tak zřejmě bude postoupit do druhého kola, tj. porazit radikálně levicového lídra Jeana-Luka Mélenchona (* 1951), což nebude ani trochu snadné. O francouzských dvoukolových volbách se totiž oprávněně říká, že v prvním kole se volí srdcem a teprve ve druhém rozumem. A právě to by pro centristu, jakým je Philippe, mohla být těžkost. Počkejme si a uvidíme, do voleb zbývá ještě více než třináct měsíců a za tu dobu se může stát, jak už to v politice bývá, skoro všechno – i to, co si dnes dovedeme jen stěží představit.

V neděli Francouzi neřešili jen výsledky komunálních voleb, ale i úmrtí Lionela Jospina (1937–2026), jenž se zapsal do francouzské politiky jako jeden z nejsolidnějších a nejslušnějších premiérů páté republiky. Jednalo se o klasického socialistu „starého střihu“, jací už dávno vymřeli. Narodil se v roce 1937 na pařížském předměstí do protestantské rodiny a po válce absolvoval, coby nadaný a ambiciózní mladík, tytéž školy jako muž, o němž pojednávala první část mého článku, Édouard Philippe.

V mládí Lionel Jospin v souladu se svým levicovým přesvědčením vystupoval proti „koloniální válce v Alžírsku“ a před vstupem do Socialistické strany (již zmíněná Parti Socialiste) si podobně jako mnoho mladých lidí jeho generace krátce zadal s trockismem a s komunistickým hnutím – atmosféra ve Francii v „divokých“ či „revolučních“ šedesátých letech, jak chcete, k tomu doslova sváděla.

V sedmdesátých letech se již dospělý a z mladických iluzí vystřízlivělý Jospin stal jedním z nejbližších spolupracovníků vůdce socialistů Françoise Mitterranda (v letech 1981–1995 prezident republiky) a v jeho vládách několikanásobným respektovaným ministrem.

Po Mitterrandově odchodu z prezidentského úřadu a z politiky vůbec se Jospin v roce 1995 za socialisty sám ucházel o prezidentskou funkci: v prvním kole poměrně překvapivě vyhrál, ve druhém ale prohrál s již zmíněným gaullistou Jacquesem Chirakem. I tak se jednalo o úspěch, jenž byl prvním krokem k tomu, aby po triumfu v parlamentních volbách v roce 1997 získal post ministerského předsedy. Jospinova vynucená kohabitace s Chirakem (1997–2002) je dodnes dávána za vzor slušné, efektivní spolupráce politické pravice a levice.

Konec Jospinovy politické kariéry byl nanejvýš hořký. V roce 2002 se coby relativně oblíbený premiér znovu pustil do boje o prezidentský úřad proti Jacquesu Chirakovi a začátek kampaně se mu vydařil. O tom, že se Jospin a Chirac střetnou v rozhodujícím druhém kole, v němž dokonce mnozí viděli v Jospinovi vítěze, ve Francii téměř nikdo nepochyboval. 

Po sečtení výsledků prvního kola však vybuchla doslova politická bomba. Zatímco Chirac je s necelými dvaceti procenty vyhrál, na druhém místě skončil, s náskokem dvou set tisíc hlasů na třetího Jospina, kandidát krajní pravice Jean-Marie Le Pen (1928–2025).

Šokovaný a frustrovaný Jospin, jenž až do smrti nedokázal pochopit, jak mohl s otevřeně fašizujícím antisemitou a obecně odporným chlapem, jakým byl Le Pen, prohrát, rezignoval na premiérský post a opustil vysokou politiku navždy. Čas od času o sobě dal vědět, například když se, pro Francouze překvapivě, postavil proti manželství osob stejného pohlaví, nebo když v roce 2007 připustil, že by se mohl zapojit do stranických prezidentských primárek, nakonec z toho ale nic nebylo.

Nedělní zpráva o úmrtí Lionela Jospina ve mně vyvolala upřímný smutek a spoustu nostalgie po časech, kdy vrcholná politika – aniž bych si osmdesátá a devadesátá léta minulého století jakkoli idealizoval –, nebyla zdaleka tak zdivočelá jako dnes. Mezi nejvýše postavenými politiky byli tehdy lidé, bytostně přesvědčení o správnosti svého světonázoru, ale zároveň ochotní a schopní diskutovat s názorovými oponenty, aniž by je nutně dehonestovali, ponižovali a označovali je za nepřátele. Lionel Jospin, velký francouzský socialista, mezi takové politiky patřil. Francie a svět s ním byly ve všech ohledech lepší než svět bez něj.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.