GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Po všech martýriích s nenažranými odboráři to může znít jako rajská hudba: součást koncernu VW, luxusní Porsche, zatíná v krizi sekeru do vlastního masa, škrtne čtvrtinu pracovní síly a výrobní mzdové náklady srazí o třicet procent. Jenže stačí nahlédnout pod naleštěnou kapotu účetních výkazů a zjistíte, že jde o klasickou korporátní hru. Ze 42 tisíc zaměstnanců totiž montážní klíč v ruce drží jen pětina, zbytek tvoří kancelářský aparát.
Koncern Volkswagen ordinuje zmrazení platů až do roku 2030, hrozí zavíráním německých fabrik a odboráři v Mladé Boleslavi i Wolfsburgu bijí na poplach. V takové atmosféře působí ohlášený pětadvacetiprocentní řez v sídle Porsche v bavroském Zuffenhausenu jako důkaz, že ani výrobce ikonické devětsetjedenáctky nezůstane ušetřen. Německý automotive analytik Michael Putz ze společnosti Automodicted předvedl cvičení, které by si měli povinně zopakovat všichni ekonomičtí žurnalisté.
Čtyři kanceláře na jeden šroubovák
Ze 42 tisíc zaměstnanců automobilky Porsche se podle analýzy na přímé výrobě vozů – tedy manuálně u pásu – podílí pouhých 8 450 lidí. Zbylých téměř 32 tisíc zaměstnanců představuje takzvanou nepřímou práci. Přeloženo do lidské řeči: na jednoho reálného dělníka připadají bezmála čtyři lidé v kancelářích, od marketingu přes compliance, HR, IT až po management managementu.
Pokud tedy vedení hrdě hlásá „třicetiprocentní snížení výrobních a mzdových nákladů“, týká se tato slavná úspora pouhé jedné pětiny celé firmy. Se zbytkem onoho bájného propouštění je to ještě mnohem komičtější. Jak Putz trefně ukazuje ve své studii, vyhlásit škrty v počtu hlav (headcount) je totiž ta nejsnadnější část. Ta těžká je donutit úspory, aby se skutečně propsaly do hospodaření.
Tady ale snahy narážejí na past zvanou německý sociální skleník. První zásadní iluzí je samotné počítání cílů v „hlavách“ namísto přepočtených plných úvazků (FTE). V administrativních aparátech velkých podniků pracuje na zkrácený úvazek značné množství lidí, a tak se desítky milionů eur domnělých škrtů vypaří jen na samotné statistické definici – vyškrtnutá hlava zkrátka neznamená ušetřený celý plat.
Ještě zákeřnější past představuje kanibalismus dobrovolných odchodů. Když podnik v touze vyhnout se přímým střetům s odbory vypíše štědrý program dobrovolného odstupného, logicky si nemůže diktovat, kdo nabídku přijme. Zlatý padák tak jako první bez váhání shrábnou ti nejschopnější experti a klíčoví odborníci, kteří mají okamžitě otevřené dveře ke konkurenci. Neefektivní úřednický aparát, jehož redukci si vedení původně vysnilo, naopak zůstává pevně sedět na svých židlích. Výsledkem jsou miliardy vyplácené na odstupném za cenu vnitřní lobotomie.
Celou frašku pak završuje fenomén fiktivních úspor u placených penzistů. Více než tisícovka zaměstnanců Porsche se dnes nachází v takzvané pasivní fázi předdůchodu (Altersteilzeit), což v praxi znamená, že mají zkrácený úvazek, ale automobilka jim dál posílá celou výplatu. Až jim tyto smlouvy doběhnou, v kolonce celkového počtu personálu se sice slavnostně odškrtne tisícovka uvolněných míst, z hlediska cash flow a reálných nákladů firmy se tím ale v daný moment neušetří vůbec nic.
Prodat dceru neznamená zlevnit auto
Korunou celé spořící estrády má podle Putze být „zeštíhlení“ pomocí zbavování se majetku. Porsche se zbavuje nebo vyčleňuje podíly v IT firmě MHP, bateriovém projektu Cellforce, divizi elektrokol a softwarové společnosti Cetitec. Z konsolidovaného počtu zaměstnanců Porsche rázem zmizí tisíce položek.
Má to jen jeden drobný háček: na reálných nákladech na výrobu jednoho Porsche 911 nebo elektrického Taycanu to nezmění vůbec nic. Auto z linky nesjede ani o cent levněji.
Případ Porsche dokonale obnažuje chorobu celého německého autoprůmyslu. Vedení automobilek samo sebe chlácholí představou, že když proškrtá organizační diagram a přesune pár dceřiných firem do jiné kolonky, vyřeší krizi. Nevyřeší. Počet zaměstnanců a výše skutečných výrobních nákladů jsou dvě zcela odlišné veličiny.
Skutečné reformy – zrychlení inovací, vývoj softwaru, zlevnění baterií a zkrocení astronomických nákladů na hodinu práce – jsou v rámci firemních programů odsunuty kamsi k rokům 2030 až 2035. Zatím to vypadá jen na přelévání vody z kýblu do necek.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
