KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Zaměstnanci Škody Auto si desítky let užívali sociální blahobyt, o jakém se zbytku české ekonomiky ani nesnilo. Jenže mateřský koncern Volkswagen prochází nejhlubší krizí ve své historii, zavírá německé továrny a ordinuje globální mzdový mrazák až do roku 2030. Místo vystřízlivění a solidarity se však z Mladé Boleslavi ozývá zatvrzelá obrana luxusních benefitů a dvousettisícových bonusů. Pro statisíce českých živnostníků, kteří na rozdíl od škodováků nemají žádné garance a vše platí ze svého, působí boleslavský nářek jako čirý výsměch.
Zatímco novináře tiskové oddělení Škody zásobuje každý týden zprávmi o úspěších a novinkách v modelové řadě, v továrních halých a kancelářích českých závodů firmy to v posledních týdnech vře. „Nula? Něco takového nedopustíme,“ prohlásil za hlasitého potlesku tisíců zaměstnanců podle nejnovějšího čísla firemního odborářského listu dlouholetý předseda Podnikové rady Jaroslav Povšík. Byl to jasný vzkaz firmě, že Odbory KOVO takový požadavek nikdy nepřipustí.
„Nemůžeme nést ten největší díl odpovědnosti jako značka Škoda vůči Volkswagenu. Žádají nás o nulová procenta, žádné příplatky, žádné bonusy, žádné prémie, a přitom požadují násobky práce v oblasti e-mobility. To nepřipustíme, to už není solidarita, ale útok na poctivě pracující Škodováky,“ sdělil předseda Povšík, který v čele Odborů KOVO MB opakovaně vyjednává pro zaměstnance automobilky rekordní bonusy. Zdá se ale, že tentokrát narazí kosa na kámen.
Zlatá klec
Zaměstnanci Škody Auto si desítky let žili v sociálním ráji, o jakém se většině českých pracujících může jen zdát. Rekordní bonusy (loni a letos blízko magické hranice 150–200 tisíc na hlavu včetně zaručených částí a přípisů do cafeterie), pravidelné valorizace tarifů, zdravotní benefity, rekreace, parkování, stravování a další výhody, které Jaroslav Povšík a jeho odbory KOVO vyjednávali s železnou pravidelností.
Zatímco se mateřský Volkswagen v Německu topí v nákladech, které v Emdenu dosahují 74 eur na hodinu práce (proti 12 eurům v čínské továrně koncernu), škodováci si zvykli, že „jejich“ zisková perla může dál rozdávat.
Teď, když Wolfsburg schválil nejpřísnější škrty v historii, zavírá závody, ruší desítky tisíc míst a plánuje zmrazení mezd až do roku 2030 pro stovky tisíc lidí po celém světě, by se hodila trocha solidarity. Být rád, že v Česku zatím nepadají hlavy a že Škoda zůstává relativně stabilní. Místo toho se v aktuálním čísle Škodováckého odboráře a na zaměstnaneckých shromážděních ozývá klasika: obrana stávajících výhod a varování před přenesením zátěže.
V listu se otevřeně píše o rizicích, „o kterých podle nich není možné veřejně informovat“. Z interních informací, které se dostaly i ven, vyplývá, že vedení koncernu požádalo Škodu, zda by se zaměstnanci do roku 2030 nevzdali bonusů a zvyšování tarifů – „takže by námi vydělané peníze vlastně putovaly do německé pokladny a byly by použity ke korekci finančního propadu v německých závodech“. Vedení Škody prý na toto nepřistoupilo. Povšík a jeho lidé dál hrají na notu, že narušení sociálního smíru nepřipustí a že škodováci drží koncern nad vodou.
Vraťte se na zem
Být zaměstnancem Škody dlouhé roky znamenalo sociální ideál, na který se pracovníkům firmy dobře zvykalo. Nelze ale žít ve vzduchoprázdnu. Co na to říct lidem, kteří pracují jako OSVČ? Živnostníkům, freelancerům, drobným podnikatelům, řemeslníkům a službařům, kterým roky nikdo nic automaticky nepřidal, přestože ceny všeho – energií, potravin, nájmů, materiálu, pojištění – vylétly nahoru o desítky procent? Žádné kolektivní smlouvy, žádné zaručené bonusy, žádná ochrana místa, žádný „polštář“ agenturních pracovníků.
Když se nedaří, platí účty ze svého a riskují insolvenci. Když se daří, platí daně a odvody, ze kterých se financuje i ten sociální nadstandard v automobilkách. Pro ně je škodovácká bublina – a teď i snaha ji za každou cenu udržet na úkor solidarity s mateřskou firmou – socialistickým výsměchem.
Řezník se dostavil
Povšík je zkušený vyjednavač a za velkých ovací shromážděného publika teď oznámil kandidaturu na šéfovský odborářský post ve Škoda i pro další období. Desítky let držel sociální smír a vybojoval podmínky, které z Boleslavi udělaly ostrov prosperity. Sám přiznával, že „solidarita je někdy těžká věc i v rodině“ a že „Volkswagen potřebuje řezníka a my zaměstnanci musíme přistoupit na dietu“.
Jenže tahle éra končí. Globální konkurence (hlavně Čína), drahá elektromobilita, stagnující evropská poptávka a reálné riziko dalšího propadu odbytu nedovolují dál hrát podle starých not.
Solidarita teď znamená uznat realitu: držet si místa a přiměřené podmínky, ne bránit každé euro benefitu a každé procento valorizace, jako by zítra nemohlo být hůř. Ve Škodováckém odboráři se to sice píše opatrně a za oponou „neveřejných rizik“, ale vzkaz z Wolfsburgu je jasný. Zisková dcera už nemůže žít ve vlastní bublině.
Tohle už Povšík nevyhraje. Ne proto, že by byl špatný odborář, ale proto, že svět kolem se změnil tak jako nikdy předtím. Kdo to nepochopí, riskuje, že místo nadstandardu nebude místo žádné. OSVČ to vědí dávno. Škodováci by se měli přiučit, dokud ještě mají z čeho.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
