Trumpova „Rada míru“: Evropa se do ní nehrne, má ale na výběr?

Odrazuje zajisté styl – svět si jen obtížně zvyká na Trumpovu nabubřelost a bombastičnost. „Mám tu velkou čest oznámit, že byla ustavena Rada míru. Její členové budou záhy oznámeni. Mohu však s jistotou říct, že je to největší a nejprestižnější rada, jaká byla kdy a kde sestavena.“ 

Těmito slovy Trump oznámil vznik svého nového „koníčku“ 15. ledna; krátce nato sdělil, že poslal pozvánky šesti desítkám politiků, včetně ruského Vladimira Putina či běloruského Alexandra Lukašenka, tedy diktátorů obviněných z válečných zločinů.

Není divu, že francouzský Emmanuel Macron, španělský Pedro Sánchez, britský Keir Starmer a řada dalších západoevropských politiků pozvání odmítla nebo si vzala čas na rozmyšlenou. Nejenže nemají zájem o účast ve spolku s Putinem a Lukašenkem; nelíbí se jim ani celkový koncept, podle něhož bude mít v Radě rozhodující slovo jenom Trump, a to včetně přijímání a vylučování jejích členů. 

Za obtížně přijatelný pak považují požadavek, aby ti, kdo budou stát o trvalé členství, za toto privilegium zaplatili miliardu dolarů.

Ustavující ceremonie na okraji Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu se zúčastnilo 20 lídrů, pochopitelně včetně Trumpa. Od té doby se mnoho nezměnilo. Z evropských zemí se zapojily pouze Maďarsko a Bulharsko. Česko také váhá a čeká, jak se k pozvánce postaví další evropské země. 

Babišova vláda by zajisté ráda u Trumpa uhrála nějaký ten „dobrý body“, její základní instinkt jí však velí vyčkávat a zařídit se podle toho, jak se vyvrbí širší evropská reakce.

Trump se od davoského „mecheche“ odmlčel, situaci však bedlivě sleduje. Francouzskému prezidentu Macronovi vzkázal, že jeho zemi za odmítnutí pozvánky do rady napaří dvousetprocentní clo na víno a šampaňské; zároveň se mu vysmál, že už je stejně jednou nohou z politiky pryč. 

Kanadského premiéra Marka Carneye naopak už z Rady vyloučil, protože se mu nelíbilo, jak v davoském projevu vyzýval středně velké země světa, aby se spojily proti nadvládě supervelmocí.

Z těchto dvou epizod je zřejmé, že se do Trumpovy Rady míru nikdo moc nepohrne. Většina zemí světa navíc zůstává oddána systému Spojených národů a zásadám vytyčeným v Chartě OSN. 

Jakkoli fungují špatně a svět není schopen na jejich základě řešit konflikty typu ruské agrese proti Ukrajině, jde přece jen o všeobecně uznávaná logická pravidla „fair play“ na globální úrovni, která by neměla být vystřídána diktátem Spojených států – protože právě tak si fungování Rady míru představuje Trump.

Ačkoli Rada míru vznikla formálně na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 2803 o příměří v pásmu Gazy, její ustavující charta se o tomto palestinském území ani nezmiňuje. 

Zato vyzývá země světa, aby „našly odvahu odvrátit se od přístupů a institucí, které často selhaly“ a vytvořily „účinnější mezinárodní útvar pro budování míru“. Když se však novináři Trumpa posléze ptali, zda má Rada míru nahradit OSN, odmítl jasně odpovědět; usoudil však, že Spojené národy jsou dobrou a užitečnou organizací. Každý si může vybrat.

Problém je ovšem v tom, že ve zmíněné Chartě se nikde nepíše o Gaze; vzniká proto dojem, že jde opravdu o globální bezpečnostní koncept zamýšlený jako alternativa k OSN. A to taková, kterou bude plně ovládat prezident Spojených států, jemuž budou ostatní podřízeni. 

Členové Rady míru mají být na Trumpovo pozvání jmenováni na tři roky (pokud si nezaplatí trvalé členství) a budou o všem rozhodovat prostou většinou. Jejich rozhodnutí budou podléhat Trumpovu schválení. Pokud bude chtít Trump někoho vyhodit, může mu v tom rada zabránit dvoutřetinovou většinou, v praxi obvykle nedosažitelnou.

Budoucnost palestinské Gazy se objevuje při zkoumání „nižších pater“ struktury – každodenní prací bude pověřena tzv. Výkonná rada a její předseda; všechny jmenuje přímo Trump. 

Řídící funkcí bude byl pověřen zkušený bulharský diplomat Nikola Mladenov. V orgánu zasednou mimo jiné Trumpův zeť Jared Kushner, na Trumpa napojení američtí podnikatelé Steve Witkoff, Mark Rowan či Ajay Banga, ministr zahraničí Marco Rubio či bývalý britský premiér Tony Blair.

Tato Výkonná rada bude řídit další útvary zaměřené již přímo na Gazu, její bezpečnost a rekonstrukci – právě zde se má provádět Trumpův dvacetibodový plán. 

Při jeho naplňování již vznikl Palestinský národní výbor pro správu Gazy (NCAG), složený z 15 členů v čele s palestinským politikem Alím Šásem. Ve stádiu zrodu se nachází Mezinárodní stabilizační jednotky pro Gazu (ISF) v čele s americkým generálem Jasperem Jeffersem, které mají dohlížet na bezpečnost – včetně krkolomného úkolu odzbrojení příslušníků Hamásu.

Trump v Davosu předvedl video ukazující budoucí Gazu jako záplavu mrakodrapů lemujících pobřežní pláže. Evidentně se nevzdal svého snu vybudovat v palestinské enklávě „riviéru Blízkého východu“.

První takové sídliště pro 25 tisíc lidí má vzniknout na ruinách města Rafáhu. Podle Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) se při plánování vychází z izraelského konceptu „humanitárních bublin“, enkláv obydlených dokonale prověřenými Palestinci bez sebemenšího napojení na Hamás.

Pro evropské země nebude snadné najít v této Trumpově rozjeté iniciativě svou vlastní cestu. Bezesporu jim vadí, že se prezident pokouší hrát roli jakéhosi globálního panovníka, která mu nikterak nepřísluší, a že v Gaze bude postupovat v těsné součinnosti s Izraelem; Benjamin Netanjahu se ostatně stal jedním z prvních členů Rady míru. Na druhé straně pokud Američané skutečně rozjedou obnov Gazy a budou se přitom opírat také o arabské a muslimské členy rady, bude pro Evropu obtížné zůstat stranou.

Evropská unie byla v posledních desetiletích hlavním sponzorem Palestinské samosprávy. Politicky vždy prosazovala vznik palestinského státu po boku Izraele, ačkoli v modalitách byly její členské státy rozděleny a nedokázaly mluvit jedním hlasem.

Bude se nepochybně snažit spolupracovat se zmíněným Palestinským národním výborem, aniž by se ovšem dostala do Trumpova područí v rámci těžce se rodící Rady míru. Na jedné straně bude usilovat o stažení izraelské armády z Gazy o obnovu normálního života na tomto těžce zkoušeném území, případně i o obnovení izraelsko-palestinského jednání. 

Zároveň si však bude vědoma toho, že taktovku má momentálně v ruce Donald Trump. Právě on je – bohužel, bohudík – pro Gazu momentálně tou nejlepší nadějí.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.