KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Britskou literární scénou hýbe další spor o využití umělé inteligence. Vítěz prestižní Caineovy ceny za povídku afrického autora čelí podezření, že mu při psaní pomáhala AI. Jenže kde končí legitimní využití technologie a začíná literární podvod? A nejsou samotná pravidla hodnocení literatury už zastaralá?
Už se to stává skoro pravidlem. Jakmile je vyhlášena nějaká literární cena, případně i její nominace, objeví se nařčení z použití AI a tedy neoriginálnosti. Nedávno to byl případ kanadského autora haitského původu Thélysona Oréliena, jehož úspěšný román byl stažen z nominace na nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt; teď se podobný případ objevil hned za Lamanšským průlivem.
Caineovu cenu, která se již po dvě desítky let uděluje africkým autorům za nejlepší povídku, získal Simbarashe Steyn Kundizeza. Jeho vítězství bylo oznámeno 6. října. O necelý týden později však tisk přišel s nařčením, že autor při psaní povídky Modrý bojovník velmi pravděpodobně použil AI.
Autor to samozřejmě popřel, organizátoři ceny si umyli ruce prohlášením, že jim jde především o lidský přístup, nicméně že obvinění prověřují, přičemž neopomněli dodat, že hodnotí texty již publikované, a proto spoléhají na úsudek editorů médií, v nichž texty vyšly.
Caineova cena nepatří ani v Británii k těm nejvýznamnějším a rozhodně ji nelze srovnávat například s francouzskou Goncourtovou cenou, jejíž porotci řešili podobný problém nedávno (PSALI JSME O TOM ZDE). Nicméně bezvýznamná úplně není: v minulosti ji získaly například Namwali Serpell a NoViolet Bulawayo, které dnes patří k velice respektovaným autorkám.
Obvinění s otazníkem
Je třeba zároveň dodat, že toto konkrétní obvinění není – na rozdíl od obvinění zmíněného Thélysona Oréliena – úplně přesvědčivé. Přišla s ním Vauhini Varová v listu The Atlantic a její nařčení se opírá hlavně o to, že autorův jazyk je repetitivní, plný nepříliš podařených aforismů a přebujelých metafor.
Jenže totéž by šlo říct o spoustě jiných textů, prokazatelně psaných člověkem. Naopak Kundizezova povídka má velice silný a poměrně originální příběh, což se o většině textů plně generovaných AI říct úplně nedá.
Pak je tady ještě jedna námitka, a ta se objevila i v případě Thélysona Oréliena. Velké jazykové modely jsou „trénovány“ na určitém typu textů, a na těchto textech je postaven i software, který má použití AI detekovat. Jde hlavně o texty v angličtině (kterých je nejvíc) a které jsou součástí západní literární tradice. Ta dlouho staví na originalitě jazykového vyjádření. Je to její integrální součást.
Jenže co když autor pochází z jiné tradice, která naopak staví na opakování, klišé a co nejobyčejnějších výrazech? Taková otázka je zcela legitimní a výrazně zpochybňuje rychlé soudy vynášené na základě pouhé softwarové analýzy.
Epidemie obvinění
Stává se z toho epidemie. I v minulosti se objevovala nejrůznější nařčení z plagiátorství, nicméně ani zdaleka v takové míře. Lze přitom celkem realisticky očekávat, že těchto případů bude přibývat. Jenže co s tím? Je použití AI totéž co plagiátorství? A jaké jsou stupně plagiátorství? Stačí inspirace zápletkou, anebo musí být podobnost bližší?
Literatura má v tomto ohledu hodně zvláštní postavení a vlastně je posledním z umění, kde je použití technologie považováno za prohřešek srovnatelný s tím, když autor text opíše od někoho jiného. Ale lze tuto rovnici skutečně klást? Knihy vznikají z knih, říkal velký americký spisovatel Cormac McCarthy a stejnou premisu před ním i po něm opakovali mnozí další.
Knihy vznikají z knih, což předpokládá, že spisovatel získá zkušenost četbou a následně to přetaví do něčeho, co lze považovat za jeho originální dílo. V případě použití AI tenhle mezičlánek prostě „outsourcuje“. Znehodnocuje to celé dílo? Co když je zadání dobrých promptů jen novou kompetencí?
V jiných oblastech to už běžně přijímáme. Nedávno zesnulý klasik britské výtvarné scény David Hockney dlouhodobě experimentoval s technologií, nejdřív s fotoaparátem, později s iPadem. Znamená to, že je Hockney nepůvodní autor, anebo dokonce plagiátor? Vždyť ta jeho poslední díla, nedávno vystavovaná v Londýně, vytvořila technologie, konkrétně iPad.
S tím se samozřejmě vkrádá otázka, jak umění hodnotíme. Zejména ve výtvarném umění se zdá, že nejdůležitější je signatura.
Ještě delší a samozřejmější je přijetí technologií v moderní hudbě. Její velká část je generovaná elektronicky. Od Kraftwerku přes Depeche Mode po Trickyho. Nikterak se dnes nepozastavujeme nad tím, že spousta „beatů“ je naprogramovaných. Proč nám to tedy vadí v literatuře?
Zůstane literatura jiná?
Odpověď se nabízí. Možná je to proto, že ji stále pokládáme za cosi posvátného. Poslední útočiště lidství. Druh umění, který nám říká něco podstatného o tom, kým jsme. Jenže i tohle se postupně hroutí. Literární teorie přišla v šedesátých letech s tezí o „smrti autora“. Autor není důležitý, záleží jedině na díle samotném. Anglický prozaik a kritik David Lodge, autor slavných univerzitních románů o cestujících profesorech, kdysi velmi trefně prohlásil, že autor sice zemřel, ale zrodil se jako celebrita.
Ta slova Lodge pronesl dávno předtím, že někoho vůbec mohlo napadnout, že umělá inteligence bude schopná psát texty, které budou vypadat víceméně příčetně. A ona dokáže psát texty, které jsou víc než příčetné. V oblasti „čtiva“ už dokáže podávat poměrně slušné výkony, je možná otázka času, kdy zvládne napsat i náročnější texty.
Vlastně… pokud jsou výše zmíněná obvinění podložená, tak už to dokáže. Stačí jen zadat správné prompty a vybrat odpovídající osobu autora se zajímavým příběhem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
