KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Opozice tvrdí, že nás vláda straší Ruskem. To ale vůbec nemusí, moskevský diktátor nás dostatečně děsí sám. A většina občanů vnímá, že euroasijská mocnost je hrozbou pro naši bezpečnost. Ti, kteří nevidí v Kremlu nepřítele, jsou v jasné menšině. Nejdůležitější otázkou voleb je, zda se po nich Putinova pátá kolona (ne)dostane k moci.
Společnost je hluboce rozdělená. Nejen na pravici a levici, či konzervativce a liberály a nejvíce na vládu a opozici. Takové nepřátelství, jako nyní, jsme nezažili ani za časů Klause a Zemana, či Topolánka a Paroubka.
Existuje však ještě jedna štěpící
linie, která vede uvnitř nekabinetních stran. Zatímco příznivci
SPOLU, STAN a Pirátů mají ve vztahu k ruskému agresorovi jasno,
slepence kolem SPD a KSČM nikoli.
Poslouchat, co Tomio Okamura či Kateřina Konečná vykládají o válce a Ukrajincích, je utrpení. Motorista Filip Turek je uhlazenější, ale říká v podstatě totéž. Nikdo z nich nebere bezpečnost Česka vážně, přejí si, aby válka rychle skončila tak, jak si přeje Vladimir Putin, tedy v podstatě kapitulací Kyjeva.
Kolik
lidí je v tom podporuje? Evidentně tolik, kolik se jich chystá
volit strany, které zastupují. Celkově však dle průzkumů mají
převahu ti, kteří se stavějí proti Rusku. A platí to i pro
příznivce hnutí ANO.
Téma bezpečnosti nabírá na síle
Andrej Babiš občas vypustí pokusný balónek, který udělá radost „kremrolím“. Naposledy se takto navážel do ukrajinských matek. Vždy však rychle „hodí zpátečku“. Proč? Odpověď nabízejí průzkumy veřejného mínění.
Agentura CVVM v březnu zjistila, že po nástupu Donalda Trumpa do čela USA silně vzrostl pocit ohrožení i podpora Ukrajině. Evidentně jde o důsledek jednání amerického prezidenta, který sebral Evropě bezpečnostní záruky a tlačí na zbrojení.
Oproti podzimu 2024 jednak značně stoupla podpora vládní pomoci Ukrajině, ale zejména se zvýšila chuť dodávat bránící se zemi zbraně, a to ze 42 na 58 procent.
Vysoká čísla svědčící o důležitosti oponování Rusku vyšla i v částečně zveřejněném šetření STEM pro CNN Prima News. Pouze 20 % dotázaných považuje vojenské výdaje za zbytečné. Co se týká specificky Ukrajiny, její kapitulaci si celkově přeje jen 12 % lidí a dokonce i u ANO a SPD jde pouze o 18 % příznivců.
Zároveň si 47 % občanů myslí, že kdyby Putin dobyl Ukrajinu, do deseti let zaútočí na nás. Pravda, zde je velký rozdíl mezi příznivci původní pětikoalice, z nichž jich tento názor zastává 78 %, zatímco u ANO a SPD jde o 31 %. 55 % si myslí opak.
Nicméně pořad jde o příliš vysokou hodnotu na to, aby Babiš mohl podceňovat obranu. A u Fialy se potvrzuje, že téma bezpečnosti nezvolil uměle, protože jeho sympatizanti berou hrozbu z Moskvy hodně vážně.
Tyto nálady veřejnosti docela korespondují i s volebními preferencemi. Proruské strany získávají pětinu, maximálně čtvrtinu hlasů. To vážně nestačí na vládnutí. K tomu se mohou dostat pouze v případě, že je „na palubu“ vezme hnutí ANO. To dává najevo, že o tom přinejmenším silně uvažuje. V kuloárech se dokonce tvrdí, že dohoda s SPD už je „upečená“. Bez ohledu na tyto zprávy se ptejme: Co by to pro Babiše znamenalo?
ANO by mělo pořádně počítat
Za prvé je jasné, že téma Rusko silně aktivizuje pravicový elektorát. Čím více se bude ANO snažit oslovit prokremelské voliče, tím více zburcuje příznivce a potenciální sympatizanty SPOLU (z nichž mnozí nyní odmítají hlasovat), aby přeci jen přišli k urnám. Protože oni moskevského diktátora nenávidí a představa, že se k vládnutí nějakým způsobem dostanou Okamura a možná navíc ještě i Konečná, je pro ně doslova děsivá.
Za druhé, ani zdaleka všichni voliči ANO nestojí na straně útočníka. A i když zahraniční témata jsou pro ně méně podstatná než domácí, příliš velké nadbíhání „kremrolím“ by jim nemuselo být milé.
Za třetí do povolební rovnice musíme započítat prezidenta Petra Pavla. Ten se o sestavování příštího kabinetu vyjadřuje opatrně, nicméně již upouští od své původní neutrality, kdy říkal, že prostě jmenuje premiérem vítěze a dál se nebude starat.
Nyní hlava státu říká, že by odmítla jmenovat ministra, který by zpochybňoval naše členství v NATO a EU. Neboli nominanta SPD či Stačilo!
Zde však musím upozornit, že v případě členů vlády jsou pravomoci prezidenta mnohem slabší než u výběru jejího předsedy. Ten ve dvou pokusech závisí pouze na něm, zatímco návrhům premiéra na obsazení kabinetu pak už v zásadě musí vyhovět, pokud nemá vážné důvody odmítnout.
Jak by měl jednat správný prezident
Zkusme si hypoteticky představit, že máme vládu s podporou SPD a případně Stačilo! Zřejmě by si jak Okamura, tak Konečná dali záležet, aby do ní vybrali lidi, jež nelze „na první dobrou“ zpochybnit.
I kdyby ne, hlava státu tahá za kratší konec. Ústava mu dává teoreticky možnost se vzepřít, ale tím hlavním hybatelem je premiér. Pavel by musel zasáhnout už při jeho nominaci – pokud to myslí s obranou bezpečnostních zájmů Česka vážně.
Je to otázka priorit. Pokud je skutečně tou hlavní motivací pro Petra Pavla zabránit tomu, aby na vládu měli vliv politici, kteří dostatečně nerespektují naše ukotvení na Západě, mají tendenci opustit EU a NATO, nevnímají Rusko jako kardinální hrozbu a podceňují význam výdajů na obranu, měl by jednat dle toho. Jak řečeno, národ je těmito otázkami ostře rozdělen, přičemž sympatizanti Kremlu jsou v jasné menšině.
Není vhodné, aby hlava státu preferovala při jednání o vládě určitou stranu, či ideový směr. Ale naopak je jejím úkolem snažit se, aby se k moc nedostali lidé, kteří představují závažné bezpečnostní riziko. Neochota postavit se Moskvě bezpochyby představuje takové nebezpečí.
Podívejme se, jak to vypadá na Slovensku a v Maďarsku, jejíchž premiéři často vystupují spíše jako ruští gubernátoři než lídři suverénních členských zemí EU a NATO.
Fandové proruských stran reagují rozčileně, když jim řeknete, že by se neměli dostat k moci. Začnou křičet, že o vládě rozhodují voliči a prezident do toho nemá co mluvit. V tom se však zásadně pletou, a to hned dvakrát.
Za prvé v poměrném systému nehlasujete přímo pro konkrétní vládu – a dvacet procent rozhodně není většina. Za druhé, prezident má v ústavě právo jmenovat premiéra právě proto, aby usiloval o sestavení dobrého kabinetu.
Je přímo povinností hlavy státu vložit se do jednání, pokud po volbách hrozí podobný karambol. Jak? Například nemusí vítěze jmenovat hned, ale pouze ho pověřit a dát mu úkol, aby se snažil o vládu bez podpory proruských radikálů. Václav Klaus dokonce žádal 101 podpisů nekomunistických poslanců.
Forma nakonec není až tak důležitá. Podstatné je, že by Petr Pavel neměl odkývat jakoukoli dohodu.
Vláda ANO a SPOLU jako řešení?
Kdyby došlo na „bojovou situaci“ a Babiš by na SPD, případně Stačilo! trval, tak si ve třetím pokusu, který už má předseda Sněmovny, prosadí svou. To by ovšem zabralo řadu měsíců, během nichž se může stát mnohé.
Mandát k vyjednávání by nadvakrát mohl dostat někdo jiný a třeba by se mu povedlo získat podporu. Designovaný premiér má velkou moc. Lze i doufat, že by jak ANO, tak SPOLU „dostaly rozum“ a domluvily se na vládnutí. V zájmu Česka.
Takové „pošťouchnutí“ hlavou státu by mohlo prolomit ledy vzájemné nenávisti a mnohokrát opakovaného zaklínání se, že „s tím druhým rozhodně nepůjdou“. Bylo by to něco jako „prezidentská amnestie“ na porušení slibů. Prostě by Babiš a Fiala vyhověli přání prezidenta – a také státnímu zájmu.
Toto vše jsou jen „kdyby“. Nicméně hrozbu, že se do Strakovy akademie dostane ruská pátá kolona, berme seriózně. A upřímně řečeno, ona není dost silná, aby si tento nárok vybojovala. Může do té budovy vejít pouze v důsledku selhání stran, které zastupují čtyři pětiny protikremelských voličů.
Takže jak? Rusko, nebo ne-Rusko? Pro mě je zodpovězení této otázky zcela klíčovým tématem voleb.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
