Rusko nepochopené i nepochopitelné: obr na hliněných nohou přesvědčený o svém mesiášství

Konzervativní noviny

KONZERVATIVNÍ NOVINY | Ve vztahu západních zemí k Rusku i Ruska k Západu panuje hluboké neporozumění. Rusové nerozumí nám, my nerozumíme Rusku. Uplatňujeme na něj své vlastní vzorce chování a předpokládáme, že jej můžeme posuzovat podle nám blízkých postojů ke svobodě, právu, bezpečnosti či blahobytu, které považujeme za univerzální.

To je podle mne zásadní chyba, která nás hned na počátku svádí na špatnou cestu a neumožňuje vidět Rusko takové, jaké skutečně je. Pak totiž logicky nechápeme, jak je možné, že zatímco Západ se stále ještě raduje z rozpadu sovětského bloku jako ze zničení Říše zla, dvě třetiny dnešních Rusů nad ním vyjadřují lítost. Divíme se, jak je možné, že 70 % obyvatel Ruské federace hodnotí Stalina jako pozitivní postavu ruských dějin a nevěříme vlastním očím, když čteme, že Moskvané vážně uvažují o návratu sochy krvavého kata Felixe Dzeržinského před budovu ústředí ruské tajné služby.

Co píše Dostojevskij

Nechápeme, proč se vrací to, co jsme považovali za definitivně překonané – rétorika studené války, špioni, agenti, otravy a výbuchy jak z prvních Bondovek. Jsem přesvědčena, že odpověď se skrývá v poznání ruské historie a geografie, které tuto zemi po staletí formují. Nejde o převratná odhalení, ale o to, že na mnohé zásadní premisy často zapomínáme, a proto je užitečné si je čas od času připomenout.

„Každý velký národ musí věřit – samozřejmě pokud chce žít dlouho –, že on jediný je nositelem spásy celého světa, že je tu proto, aby stanul v čele dalších národů, připojil je k sobě a tento celek pak v plném souhlasu a souladu vedl ke konečnému, všem těmto národům předurčenému cíli,“ píše ve svém Deníku spisovatele F. M. Dostojevskij, jeden z hlavních kazatelů ruského mesianismu. Velcí ruští vládci Petr I. a Kateřina II. přesně v tomto duchu postupně obkroužili Moskvu obrovským kusem země táhnoucím se od Arktidy na jih Pobaltím přes Ukrajinu ke Karpatům, na Krym, k Černému moři, Kavkazu, Kaspickému moři, za Ural dál a dál na východ k Ochotskému moři a pak zpět na sever až opět k Polárnímu kruhu. Toto je pro většinu Rusů jejich „přirozená“ hranice zajišťující pocit bezpečí a z toho vyplývající sílu i moc. Kdykoliv jim z této skládačky něco vypadne, logicky znervózní.

Rozpad ruského impéria lze srovnat pouze s rozlomením prakontinentů Gondwany a Pangey.

„Rozpad ruského impéria lze srovnat pouze s rozlomením prakontinentů Gondwany a Pangey“, píše se v Chrestomatija po geopolitike i geokul’ture Rossii, jedné z ruských geopolitických příruček. To velmi přesně ilustruje mimořádný význam, jaký má v jejich myšlení otázka postimperiálního či postsovětského prostoru a vlivu. Velmi trefně to kdysi vyjádřil i Václav Havel: „Rusko neví, kde začíná a kde končí. Rozpomíná se na své různé historické hranice a území, na nichž bylo přítomno – ať už jako carské nebo sovětské – a považuje je za své.” Uvědomíme-li si tento nezvratný fakt, pak nás nemůže překvapit, že to, co my považujeme za vítězství spravedlnosti, oni vnímají jako trestuhodné zlo. 

Ano, jsou to ti stejní Rusové nebo jejich potomci, kteří si dodnes připomínají obrovské a mnohdy zcela zbytečné ztráty na životech v druhé světové válce, ti kteří přišli o své příbuzné v gulazích, byli manipulování fyzicky i psychicky podle zvůle svých vůdců, krčili se a báli, naučili se nemít svůj názor a přežít v podmínkách, které jsou pro většinu obyvatel vyspělého světa jen těžko představitelné. Ale nespravedlnost a utrpení pro ně neznamená zdaleka tolik jako pro nás na Západě. Osobní oběti, nepohodlí a strach jim totiž dostatečně kompenzuje víra, že jsou součástí něčeho mimořádného – mocného impéria předurčeného k velkým věcem. Běžný Rus se totiž smíří téměř se vším, jen ne se slabostí Ruska.

Současná ruská vláda je produktem sovětské mentality, říká polský náměstek Marcin Przydacz

Obr na hliněných nohou

V ruské touze po nadvládě a uznání je ale také zakódován nesmazatelný pocit vlastní nedostatečnosti, slabosti a zranitelnosti. Pokud ve svoji sílu a schopnosti příliš nevěříte, o to více potřebujete, aby uvěřili jiní. Rusko tuší, jak je zranitelné a jak vážné má problémy, touží je však nevidět a k tomu potřebuje, aby mu je okolí příliš nepřipomínalo a přijalo jeho hru na většího.

Pravoslavné, etnicky ruské Rusko nezadržitelně vymírá.

Rusko je nejrozlehlejší zemí na světě, zabírá sedmnáct milionů čtverečních kilometrů, táhne se před jedenáct časových pásem, ale žije zde jen 146 milionů obyvatel. Hustota zalidnění je 8 lidí na kilometr čtvereční, většina lidí žije v evropské části v tzv. centrální oblasti a velkých městech. Mimo centrální oblast tvoří většinu obyvatel lidé, kteří nejsou etnickými Rusy a necítí k Moskvě žádnou zvláštní loajalitu. Rusové jsou pro ně de facto bývalý kolonialisté na přirozeném ústupu, a to doslova. Pravoslavné, etnicky ruské Rusko nezadržitelně vymírá. Porodnost etnických Rusů je katastrofálně nízká, velmi nízký je i průměrný věk – pouhých 65 let u mužů a 75 let u žen. Pro porovnání, u nás je průměrný věk 75 let u mužů a 82 let u žen. 

O své dosavadní obyvatelstvo přichází také Dálný východ a Sibiř, kam fyzicky, ale především ekonomicky pronikají Číňané. Zatímco především mladí vzdělaní Rusové odcházejí na Západ (podle pár dní starého průzkumu centra Levada by chtěla emigrovat až polovina mladých Rusů), do Ruska se tlačí pracovní síla ze Střední Asie. V důsledku větší natality se kontinuálně zvyšuje podíl muslimského obyvatelstva.

Přibližně 75 % ruského území (ale jen 22 % obyvatelstva) připadá na asijskou část. Ta je sice potenciálně bohatá na nerostné suroviny, ale většina nalezišť je z mnoha důvodů prakticky nedostupná. Léta jsou krátká, zimy dlouhé, produkce či dovoz potravin i možnost samotného pohybu velmi omezená. Ze západu na východ vedou jen dvě železniční tepny, obě při jižní hranici, severojižní cesty jsou podobně řídké, obrovská území jsou zcela bez standardních komunikací, zemi chybí přístavy a napojení na celosvětový námořní obchod. Největší přístavy jako Vladivostok či Murmansk na několik měsíců v roce zamrzají. 

Za Kateřiny II. založený Sevastopol si Rusko od Ukrajiny po rozpadu SSSR pouze pronajímalo, i to byl jeden z důvodů, proč jej v roce 2014 i s celým Krymem anektovalo. Ovšem i tak klíčové brány do světových oceánů – Bosporskou úžinu na jihu a průliv Skagerrak na severu – kontroluje NATO, tedy Turecko, respektive Dánsko a Norsko. Přístup do Tichého oceánu kontroluje Japonsko a Jižní Korea. Jinými slovy Rusku schází základní potenciál rozvoje: lidské zdroje i komunikační a zásobovací trasy. Na Západě i jihozápadě mu jeho kroky blokuje EU a NATO, na Dálný východ i Západosibiřskou rovinu postupně pronikají Číňané, na severu a jihu je drží v šachu přírodní podmínky.

Lesk a bída ruské opozice. Oslabuje ji Kreml i vzájemné spory

Podobně neradostná je i ekonomická situace. Není žádným tajemstvím, že Rusko je silně závislé na exportu a tedy cenách přírodních zdrojů. To znamená, že je ve vleku něčeho, co nemůže samo příliš ovlivnit. Trendy jsou alarmující. Zatímco na počátku tisíciletí se vývoz surovin na celkovém exportu země podílel přibližně 45 %, o deset let později stoupl na téměř 66 % a dále rostl. Na přírodní zdroje, tedy na vývoz přírodního bohatství bez jakékoliv přidané hodnoty dnes připadají až čtyři pětiny hodnoty ruského exportu, přičemž podíl na vývozu high-tech výrobků stále klesá – z 11 % na přelomu tisíciletí na méně než 5 % v současnosti. V Rusku hrají prim těžařské a energetické giganty a země je značně závislá na zahraničním kapitálu, který může kdykoliv odplynout, což se částečně děje právě nyní.

Podaří-li se Evropě její Green Deal, bude to pro ruskou ekonomiku znamenat katastrofu.

Průmysl, s dílčími výjimkami v rámci zbrojařství, není konkurenceschopný. Malé a střední podniky, které jsou ve standardním tržním hospodářství páteří ekonomiky, se v Ruské federaci podílejí na tvorbě HDP zhruba 15 %, v západní Evropě je to kolem 40 %. Vysvětlení tohoto neutěšeného stavu je nutné hledat v orientaci hlavních politicko-ekonomických aktérů, kteří se soustředí na „lehké peníze“ z exportu surovin, zatímco ostatní ekonomické sektory zanedbávají. V neprospěch Ruska hraje i čas. Vyspělý svět se od fosilních paliv odvrací, úspěšně hledá a zavádí náhrady v podobě tzv. obnovitelných zdrojů a celkově snižuje energetickou náročnost. 

Podaří-li se Evropě její Green Deal, bude to pro ruskou ekonomiku znamenat katastrofu. Ať už si o tom ruská politická elita myslí cokoli, na takto položeném základě prostě nelze vybudovat stát odpovídající charakteristice velmoci. Ovšem i když v Rusku pozorujeme jev popisovaný ekonomy jako „surovinové prokletí“, jenž je typický spíše pro rozvojové země, Rusko má jeden trumf v rukávu: je to jediná země se „surovinovým prokletím” a jadernými zbraněmi.

Ruské mesiášství

Je jasné, že úspěšně rozvíjet zemi za výše popsaných podmínek, je mimořádně obtížné, spíše nemožné. I proto Rusko vždy bylo a je autokracií, v níž nikdy nedošlo k oddělení ekonomiky a politiky. Soukromé vlastnictví je podmíněné a podléhá zájmům politické moci, nemůže se tedy stát oporou nezávislosti. Rusko nikdy nemělo a nemá skutečnou střední třídu, bohaté elity se buď identifikují s mocí, nebo jsou zničeny. Individuální svoboda ostatně není vnímána jako vysoká hodnota. 

Rusové se spíše ztotožňují s vizí reprezentovanou například Alexandrem Solženicynem a touží po jakési jednotící metafyzické ideji, která má své kořeny v mesiášství, snášení utrpení a podřízení se vyšším cílům, což jsou současně kořeny jejich přesvědčení o mravní převaze nad atomizovaným materiálním Západem. Demokratizaci si podle posledních průzkumů přeje pouze jedna třetina respondentů a tržní reformy schvaluje ještě menší část.

Pro Rusko je vítězství Tálibánu navenek dobrou zprávou. Přesto se obává dalšího vývoje

Podřízenost soukromého vlastnictví ústřední moci i étos oběti vyšším cílům, který Rusové milují, dobře vystihují i slova jednoho z nejbohatších oligarchů Olega Děripasky. Ten se nechal slyšet, že bude-li to nutné, rád poskytne svůj majetek ve prospěch ruského státu. Dobře ví, jak a čí zásluhou se v Rusku bohatství získává a také udržuje. Současní oligarchové, stejně jako carské dvorjanstvo, které výměnou za oddanost a poslušnost využívalo propůjčenou zemi, vědí, jak se chovat. Ani ti „těsně pod vrcholem“ nic neznamenají a mohou být odstraněni. Rusko totiž nikdy nedržel a nedrží pohromadě právní řád s principy „padni komu padni”, ovšem bez něj jsou veškeré svobody i práva pouhou fikcí.

Rusko se nikdy nezbavilo a patrně ani nezbaví rysů imperialismu a samoděržaví.

Výše popsané podmínky zformovaly a stále formují společnost, která se může rozvíjet pouze do šířky, nikoliv do hloubky. Geopolitické ambice mohou být uspokojovány pouze územní expanzí, šířením vlivu, jehož principem je síla a metodou násilí. S tím souvisí hluboké přesvědčení, že se nikdy nelze vzdát již jednou ovládnutého prostoru. Rusko se nikdy nezbavilo a patrně ani nezbaví rysů imperialismu a samoděržaví. Jeho dějiny jsou dějinami různě intenzivní autokracie, kde lidé bez osobní svobody a odpovědnosti nemohou a snad ani nedokáží respektovat nic jiného než vládu silné ruky. 

I dnešní Rusové vyžadují autoritativní vedení a ochranu, protože když sevření moci povolí, nastoupí nikoliv svoboda, ale anarchie, nikoliv postupné bohatnutí celé společnosti, ale kořistnický individualismus. Naprosto jasným důkazem byla devadesátá léta, která jsou pro většinu Rusů tak strašnou noční můrou, že se raději smířili nebo spíš dokonce uvítali, když se vše vrátilo do zaběhnutých kolejí, přestože to znamenalo faktické ožebračení většiny a bezmeznou poslušností podmíněné pohádkové bohatství vyvolených.

Západ útočí, Rusko se brání

Je jasné, že když je životním principem síla a agrese, zdá se vše okolo nevyhnutelně nepřátelské a projevy samotné existence jakékoliv jinakosti jsou vyhodnocovány jako útok a přímé ohrožení. Vlastní paradigma je promítáno do postoje těch druhých, „podle sebe soudím tebe”. To je ale jen část vysvětlení ruských postojů k okolními světu. To, že ruské špičky už jaksi tradičně zdůrazňují nutnost neustálé obrany proti vnějšímu nepříteli, jim také umožňuje odvracet pozornost od vnitřních konfliktů. Je to staletími prověřený recept, kterého se jen tak nevzdají. Když se (často vlastním přičiněním) Rusko ocitlo v izolaci a cítilo se ohrožené, vždy sáhlo po řešení „obležené pevnosti“, kterou je potřeba za každou cenu uhájit a následně viníky po právu potrestat: „Vy jste nás k tomu donutili, my jen reagujeme.” To je sice zjednodušená, ale přesná rétorika používaná i v dnešních dnech. „Západ útočí, Rusko se brání.” Mentalita obležené pevnosti se přenáší z generace na generaci.

SDÍLET
sinfin.digital