Je po volbách. Konečně. Co z toho?

Konzervativní noviny

KONZERVATIVNÍ NOVINY | Babiš nezměnil režim. Balvan AB odvalen, vcelku bezbolestně (porážku uznal, nepomůže mu ani Zeman, kterému snad pomohou v nemocnici). Co leží pod ním? Nějaké dotace a vyměnění lidi kvůli rozdávání dotací. Pár personálních čistek kvůli trestním kauzám kolem dotací. Dále EET s cílem likvidace menší konkurence. A dál? Samozřejmě, mohli bychom říct rekordní dluh, třicet tisíc mrtvol, zmršené kachličky v Thermalu a tak dále. Ale řeč je o tom, jak Babiš změnil stát. Pramálo. Babiš šel do politiky ochránit své podnikání. Ohýbal jen tam, kde se to jeho podnikání týkalo, zbytek ho nezajímal.

Je to one trick ponny. A babišismus je politický styl, ne ideologie. Žádné zásadní ideologické spory se tu za jeho éry nevedly, ani o tu migraci ne; Babiš to tlačil jen proto, aby zakryl totální ideologickou rozplizlost těchto voleb, které byly ve skutečnosti jen o něm. Vedl se spor o Babiše jako o osobu a antibabiš bylo to jediné, čeho se bál. Varování před polskou a maďarskou cestou byla vždy směšná. Kaczynski a Orbán mohou být aberace z liberální demokracie, Babiš je ovšem aberace ze samotné politiky.

Dopadli jak Piráti u voleb. Myslím, že je to objektivně největší příběh letošních voleb. Ne proto, že vůči nim chovám negativní emoce, které občas vrcholily do stavů, v nichž jsem se vážně ptala sama sebe, jestli mám jít volit a svým hlasem podpořit vládu s Piráty. Ne. Babišova prohra je v jistém smyslu nepříliš zajímavá, protože on sám nic moc neztratil, procentuálně málo, mandátů pár, pouze několik desetin štěstí chybělo jeho potenciálním koaličním partnerům, o nichž celou dobu tvrdí, jací jsou to idioti (a voliči ho poslechli). Navíc to, že o vládě rozhodne výsledek malých stran, se vědělo dlouho před volbami.

To Piráti, kteří měli na jaře v průzkumech přes 30 procent a jejich předseda se jako budoucí premiér jezdil představovat do Bruselu, skončili jak sedláci u Chlumce. Namísto 22 poslanců v minulém období budou mít 4, vejdou se do jedné Fábie. Měli obrovsky posílit, ale obrovsky oslabili. Dokonce je nová vláda ani nepotřebuje. Zorganizovali a v neposlední řadě zaplatili Starostům, dosud malé, ideologicky rozkročené straně, nebývalý úspěch. Z dat, která jsou k dispozici, je zřejmé, že u kroužkování zafungovalo vše: a) část voličů PirStan se Pirátů bála a vyřešila to kroužkem Stanu, když ne rovnou přeběhnutím ke Spolu, b) starostové jsou lokálně oblíbení a lidé volí spíše je než celou stranu, c) matematicky jsou kroužky výhodnější pro ty, kteří mají na kandidátce méně kandidátů.

Je bizarní, že strana matematiků a informatiků, která propašuje spojení data-based policy i do receptu na rýžový nákyp, nebyla připravená ani na c). Piráti si samozřejmě vymysleli alternativní historii o tom, že se na ně zaměřily všechny dezinformace, a tak se vlastně obětovali, když chránili hřbet Spolu. Těžko říct, kde by Spolu vzalo velmi reálné výroky Profanta, Peksy, Šípové, Ferjenčíka, Navrkala, Zábranského, Kopřivy, Gregorové a mnoha dalších výtečníků, po nichž je člověk ochoten uvěřit lecčemu, pokud to jde tím směrem, který řečník naznačil. Tak například tvrzení Babiše o migrantech zabírajících chaty je samozřejmě donebevolající pitomost, nicméně když si předtím poslechnete, že podle Mikuláše Peksy je řešením migrační krize vést s migranty dialog o jejich životní situaci, najednou vám Babišova pitomost připadá jen jako zveličování, kterého je politická kultura v každé zemi plná. U Spolu byl takto omílán pouze výrok Petra Fialy, že Green Deal je politická realita. Což je dost slabé v porovnání s otevřeným útokem na „bílé heterosexuální fašisty“ v zemi, kde je bílých dle běžných měřítek cca 99.5 procent populace, či s horováním pro nepřeoperované biologické muže v dámské převlékárně.

Bylo to až neuvěřitelné, a dokonce i mně bylo disciplinovaného a rozumně vystupujícího Ivana Bartoše líto. Když se všemi řetězovými maily šířilo, že Piráti chtějí lidem brát byty (případně do nich stěhovat migranty), poslance Kopřivu nenapadlo nic lepšího, než označit vyvlastňování bytů v Berlíně za západní hodnotu (Spolu mu svým prázdným „patříme na Západ“ přihrálo balon, ale on ho vzal a trefil jím Ivana do koulí).

Pirátská kampaň byla mizerná a reaktivní. Když si Babiš pozval do Česka Viktora Orbána, aby mu pomohl s kampaní (Babišovi marketéři to samozřejmě měli dobře propočítané; Orbán v Česku znamená „boj proti migraci“ a je to třetí nejoblíbenější politik), Spolu to ignorovalo a jelo si vlastní kampaň (jistě i proto, že názory na Orbána se v koalici liší).

Piráti si pozvali v Česku zcela neznámého starostu Budapešti (který se na ně navíc vykašlal a nepřijel) a rozjeli masivní spamování svých příznivců tím, co je v Maďarsku podle nich špatně, takže to chvílemi vypadalo, že kandidují u malých chlupatých koníků, nikoliv u nás. Zřejmě to měl v gesci Mikuláš Peksa, který bez Polska, Maďarska a Slovinska nedá ani ránu a už se pomalu chystá na ozařování mussoliniovsko-meloniovské Itálie.

V Praze, kde se výsledek PirStanu nepříjemně blížil výsledku ANO, pak jistě sehrálo roli „vydařené“ primátorování Zdeňka Hřiba a vystupování různých zástupců tamní vládnoucí koalice na sociálních sítích, kde nasrděným občanům v nekonečných kolonách radili velice příjemným tónem („haha, ty idiote“), aby jezdili metrem. A to je to nejhorší, co může politik udělat. Radit. O bizarních vizuálech a heslech, které spojily všechny od radikální levice až po radikální pravici do jednoho halasného proudu smějících se bestií (kdo říká, že nestrávil na generátoru aspoň dvě hodiny, ten si s ním hraje dodnes), raději nemluvě.

Mimochodem, propad Pirátů byl tak dramatický, že se neřeší nic jiného, ale kdyby k němu bylo nedošlo, kdyby se křesla PirStanu rozdělila podle očekávání, pak by se zřejmě mnohem více řešilo, že 15 procent je žalostně málo. A to ještě odhaduju, že takových 5 procent zachránil Vít Rakušan svými výstupy (nejen v TV debatách; třeba i StandaShow, Insider). Nicméně odpuzení voliči se přesunuli ke Spolu, které se uchytilo jako značka, vnitřním konfliktům se disciplinovaně vyhýbalo (možná je řešili INTERNĚ) a nabídlo voliči k letu pravé i levé křídlo a pevný trup. Babiš si krachem Pirátů nepomohl.

Co s Piráty dál?

Nyní je to paradoxně právě dvojice Peksa-Gregorová, kdo má pravdu, když říká, že Piráti se musí vrátit ke své podstatě, protože nemají na to být třicetiprocentní stranou. Nebo společnost na to nemá, to je nakonec jedno. Jen těžko říct, jaká podstata to je. Etablovaná menší strana pro městské liberální voliče? Může být, ale ti jsou v Česku ekonomicky docela pravicoví. Levicově progresivní strana typu Zelení, nebo rebelská strana pro mládež, co hlásá hulení a svobodu internetu, v jistém smyslu návrat před rok 2017?

Osobně bych Pirátům radila do vlády nejít a se Stanem se na tom nějak elegantně domluvit, aby nevypadali jako ti, co porušili dohodu. Jejich schopnost se čtyřmi poslanci ovlivnit směřování vlády je takřka nulitní, navíc nemají v současné konstelaci ani žádný vydírací potenciál. Mohli by být beneficienty deziluze pro voliče, kteří odmítají ANO a SPD. A tak se vnitřně obrodit a zformovat. Ale nemyslím si, že k tomu dojde, ministerstva jsou lákavá, kritika bývalého koaličního partnera z opozice ne. Navíc je to risk.

Pokud se však zbaví Bartoše, vsadím si, že do parlamentu se už nepodívají.

Vítězství proti většině. Kolik já přečetla v liberálních médií nářků nad tím, že Viktoru Orbánovi stačí 49 procent hlasů k vítězství s ústavní většinou… Tak však nefunguje jen maďarský volební systém s výraznými většinovými prvky, podobné paradoxy generují i mnohem poměrnější systémy. Třeba pětiprocentním prahem, který v některých zemích vůbec neznají (Nizozemsko), jinde je zase nižší (Izrael). Tím, že letos propadly hlasy téměř 20 procent aktivních občanů, kteří reálně zvedli zadek a šli do volební místnosti (co si myslí ti, kteří tak neučinili, nevíme, ale zpravidla se o liberální voliče nejedná), došlo k paradoxu, že strany protibabišovské koalice SPOLU a PirStan zvítězily velmi suverénně s nižším počtem hlasů (2.3 milionu hlasů; zaokrouhleno na bližší desetitisíce), než kolik posbíral takzvaný „temnoblok“ (ANO, SPD, KSČM, ČSSD, Přísaha, TSS a Volný blok měly dohromady skoro 2.9 milionu). Pro novou vládu to je ožehavá situace. Propadly totiž hlasy určitého segmentu, od levicových voličů z nižší střední třídy a důchodců přes antisystém a příznivce konspiračních teorií až po lidi často i dobře adjustované a zajištěné, označované však elitami pohrdavou nálepkou „flastenci“, kteří nezkousli koalici SPOLU.

Co z toho vyplývá?

Vláda se nesmí nechat ukolébat svým suverénním vítězstvím „na mandáty“ a musí si uvědomit, že společenská většina je apriori proti ní. Dokonce většina aktivních občanů je proti ní. Plus podpora řady voličů je vachrlatá; chtěli se především zbavit Babiše a jejich požadavky na novou vládu se výrazně liší. Ve vystoupení lídrů Spolu lze ocenit moment, kdy poděkovali všem voličům a zavázali se, že všechny budou také zastupovat. Jsou to jen fráze, protože samozřejmě nelze skloubit různé zcela protichůdné zájmy a všem vyhovět, ale je to to nejlepší, co můžete na úvod říct. V praxi to znamená, že sociální politika této vlády nesmí být podobná té před rokem 2013. Nižší střední třída a důchodci nesmějí zůstat stranou. Mladé opravdu trápí bydlení, a ne, nejde o byty na Vinohradech.

Když jsem si hledala byt v Bruselu, překvapilo mě, že ceny jsou srovnatelné s Prahou, v řadě případů i nižší. Když jsem při brouzdání světem realitek objevila pronájem 2+1 v novostavbě v centru Dubaje v objektu s vlastní posilovnou, bazénem a výhledem na moře, za stejnou cenu jako 2+1 v paneláku s odporným komunistickým jádrem na Jižním Městě, chtělo se mi plakat. Bydlení je u nás v poměru k platům nejméně dostupné v EU a mladí lidé si opravdu nestěžují na to, že nemohou po škole bydlet v loftu na Václavském náměstí, ale že pro nákup psí boudy v Běchovicích aby prodali orgány celé rodiny.

Přečtěte si Sdílejte, než to zakážou. Proč právě tento bestseller? Andrej Babiš neprohrál kvůli sobě. Prohrál kvůli několika desetinkám procent, které získal na úkor svých potenciálních koaličních partnerů. On, i přes otřesný dojem z posledního roku, zůstal zhruba na svém. Všichni vědí, že jeho marketingový tým je tuzemskou špičkou. Ale za zády Marka Prchala, který to tak trochu slízl za všechny, je spousta chytrých a schopných lidí, kteří systematicky pracují s daty. To oni, nikoliv ODS, Babiše zplodili. V tom smyslu, že mu dodávali ideový obsah podle toho, po čem byla ve společnosti poptávka.

Babiš je politik vytvořený interními průzkumy veřejného mínění. A marketingovo-analytické zázemí, jaké má on, nemá žádná jiná česká politická strana. Ve svém bestselleru, jakož i v kampani, akcentoval zase jen témata pro společnost palčivá, v nichž se jednoduše postavil na stranu společenské většiny. Témata řadí podle toho, nakolik lidi vydráždí. Migrace, demografie, exekuce. Je tam všechno. Oprostěte se od toho, že je to Babiš, vypusťte fotky a kapitoly o tom, jak mu maminka říkala Anderinko mandarinko, protože jako batole v Etiopii neustále jedl mandarinky, a máte manuál k české společnosti.

Neznamená to vždy jednat podle průzkumů, ale je dobré to aspoň vědět a reflektovat v praktické politice. V Economii se mohou stokrát křižovat nad demografickými summity s Orbánem a v Alarmu psát, že zase bílí muži rozhodovali, kolik mají mít ženy dětí, ale vstřícná rodinná politika, o niž se Babiš mimochodem zase tolik nezasazoval (ostatně proč, když jde momentálně zřejmě o jedinou ryze „důchodcovskou“ stranu v Evropě), je fundamentem úspěchu konzervativních stran v sousedních státech.

A tím se dostáváme k dalšímu bodu, který jsem si pracovně pojmenovala cesta českých konzervativců od thatcherismu. Až donedávna to v anglosaském světě, který je tak úspěšný při expanzi svých myšlenek nikoliv už do světa, ale do střední a východní Evropy, vypadalo, že podstatou konzervativismu je malý stát a nízké výdaje. Je to blud, podstatou konzervativismu je zachování společenské koheze, osvědčeného řádu a prospěšných tradic. Mohou v rámci něj existovat různé přístupy k ekonomice, důležité však je, že mají být podřízeny těmto cílům. Ekonomika je pouze prostředkem. My jsme se však se Západem opětovně prolnuli v době, kdy tam triumfoval „pravicový fuzionismus“ Ronalda Reagana. Šlo o volnou politickou koalici sociálních konzervativců, ekonomických liberálů a jestřábů, kteří prosazovali tvrdý kurz proti Sovětskému svazu (po jeho rozpadu si tuto potřebu saturovali tak, že požadovali vojenské intervence všude možně po světě).

Dnes se tento konsenzus (z hlediska konzervativismu spíše exces) hroutí i v anglosaském světě, jak se do popředí dostává konflikt mezi sociálními konzervativci a levicovými liberály. Někde ve vzduchoprázdnu levitují pravicoví liberálové a konzervativní levičáci, které stupňující se tlak woke hnutí cpe do konzervativního stanu (neplést se STAN).

Nízkopříjmové skupiny zatím nacházejí obránce svých kulturních a identitárních zájmů v tradičních konzervativcích, kteří tomu postupně přizpůsobují ekonomickou politiku. Jde o proces velmi pozvolný a s regresemi a korporátní sponzoři, pro jistotu rozdělující peníze na obě hromádky, jej stále brzdí, nicméně nelze si nevšimnout, že tu probíhá; ochota konzervativních politiků snižovat daně bohatým, aby tito hned vzápětí ušetřené peníze nasypali do BLM a podobných kauz, klesá. Pokud jde o nové (populistické) konzervativce, ti mají zpravidla ekonomické programy pro své voliče, tedy spíše doleva, už od začátku.

Zajímavá je situace v už zmíněném Polsku a Maďarsku, k nimž bychom měli mít přece jen blíž než k Anglosasům. Ve skutečnosti je to ale naopak, my máme blíže k anglosaskému vývoji, a to právě díky devadesátkám. Podstatu osvětluje ve svých pracích třeba Ivan Krastev. Jeho vysvětlení neliberálního zvratu v obou zemích je pro Česko naprosto nepoužitelné. Vůbec to na nás nesedí. Komunistické politické špičky v obou zemích včas pochopily, že se jejich životnost chýlí ke konci. Velmi chytře natáhly ruku k demontáži systému jako první s tím, že si zachovají svá ekonomická a intelektuální centra.

Vzápětí vytvořili na rozvalinách státostrany nové „moderní levicové strany“, jejichž hlavním programem se stala nápodoba západních vzorů. Tyto strany nejenže byly poměrně společensky progresivní a ostentativně proevropské, ale se zohledněním zájmů svých neformálních klientel provedly značnou část privatizace, jejich ekonomická politika byla v zásadě neoliberální a velmi vstřícná vůči zahraničním investorům. Konzervativcům tak nikdo nevnucoval názor, že malý, oškubaný stát je jejich hlavním životním zájmem, naopak se u nich rychle adaptoval ekonomický nacionalismus a snaha o „soudržnou pořádkumilnou společnost“, k čemuž jsou nezbytné příslušné ekonomické transfery.

V Polsku tak vláda PiS zavedla největší přerozdělovací program od konce totality, v Maďarsku Orbán před migrační krizí vítězil s rétorikou, že ekonomickou situaci země musejí odnést banky, nikoliv Maďaři, jeho hlavním nepřítelem byl Mezinárodní měnový fond a vláda vyhrála volby v roce 2014 poté, co za peníze ze „znárodněného“ penzijního fondu nakoupila zpět podíly v energetických podnicích, které přinutila snížit ceny.

To nás přivádí k další otázce…

Co se s levicí?

Babiš jako stará levice. Andrej Babiš už tuto funkci v zásadě plnil. Jeho klientelou byli důchodci a státní zaměstnanci. Nyní, když oznámil, že nikam neodchází, otevírá se pro ANO možnost vytvořit něco, co kdysi v roce 2002 po prohře ve volbách Viktor Orbán pojmenoval „egy a tábor, egy a zászló“, čili „jeden tábor, jedna vlajka“ (on chtěl sjednotit konzervativce, což se mu podařilo). Pokud Babiš zůstane neomezeným vládcem ANO a zároveň má prezidentské ambice, dává podobný postup smysl i u něj. Akorát nebude sjednocovat konzervativce, ale voliče populistické levice, jejichž subjekty skončily pod čarou. Může po vzoru dvojice Fico-Pellegrini zachycovat i nespokojence z řad voličů koalic (ano, KONEC FICA byl před rokem a půl prioritou většiny Slováků, dnes je pro mnoho z nich prioritou KONEC BORDELU, klidně i s Ficem). Nicméně Babiš není Orbán ani Fico, politici z povolání. Nemá na to ustrojení. Babiš vstupoval do politiky proto, aby ochránil své podnikatelské zájmy, žádné názory nezastává, v opozici nikdy nebyl a donedávna dával okázale najevo, že nějaké sezení ve Sněmovně ho nezajímá, protože má na práci lepší věci. Také mnozí poslanci ANO zřejmě neočekávali, že budou opozičními poslanci, byť tento lidský materiál bude zřejmě za plat sto tisíc měsíčně dělat cokoliv. Je to tedy na Babišovi.

A orgánech činných v trestním řízení.

Ale momentálně je to nejpravděpodobnější podoba ekonomické levice v blízké době. Čímž se dostáváme k tématu…

Co s levicovými stranami?

Komunisti přestanou hrát roli strašáka. Vypadnutí komunistů mi udělalo radost hlavně proto, jak laciné bylo se do nich trefovat. A to říkám s plným vědomím všech zločinů, za něž se nikdy zcela neomluvili, a jako člověk, jemuž komunisté vadí i tehdy, když začnou najednou zpívat proevropskou písničku o demokracii. Vážně, když si občas čtu články českých liberálních komentátorů z doby, kdy v Polsku kandidoval na prezidenta někdejší aktivní komunista Kwaśniewski a v Maďarsku na premiéra někdejší agent komunistické rozvědky Medgyessy a po něm někdejší „maďarský Mohorita“ Gyurcsány, říkám si, kam náhle zmizel jejich antikomunismus? Například u komentátora L. P. to vypadalo, že se do Medgyessyho zamiloval, připomínal mu prý francouzské elegány z filmů… Tak je pravda, že to Babiš nepřipomíná, byť francouzsky umí a v Paříži v dětství dokonce žil.

Nevadilo jim spíše to, že čeští komunisté zůstali „rezervací“ a odmítali „návrat na Západ“?

Řekla bych, že asi jo.

Každopádně to bylo laciné. Kampaň s celebritami a banány jsem dlouho považovala za nějaký fór levičáků z Twitteru, než jsem to video náhodou uviděla. Ještě se žinantně trefilo do doby, kdy nedostatek nějakého typu zboží zasáhl v Evropě kvůli covidu většinu zemí.

Čeští komunisté byli nejhloupější mezi soudruhy široko daleko už před pádem totality, kdy do poslední chvíle neregistrovali probíhající změny. Díky tomu se jim však vytvořila možnost stát se reziduem pro nostalgiky a frustrované lidi, kteří jim jejich 10 až 15 procent vždycky naházeli. Nikdy nemuseli o voliče bojovat, vládní odpovědnost jim nehrozila.

Paradoxně je o všechno připravil jeden z jejich někdejších členů, potomek nomenklatury. Vojtěch Filip byl předsedou pro komunisty bez ambic, komunisty odevzdané osudu. Na tváři hluboký žal z toho hnusného kapitalismu, ale v srdci lehký smích, že jsou tu další čtyři roky na náklady státu. To skončilo.

Vidím dvě možné cesty.

Soudruh Skála. Soudruh Skála není žádný hlupák. On má jen ohavné názory. A někteří lidé neumí tyto dvě kategorie odlišit. Skála je dobrý rétor, je inteligentní a sečtělý. V USA by volil Sanderse a známému, který s ním dělal rozhovor, si zase stěžoval, že existenci Zelených a Pirátů považuje za „naši chybu“, protože „tito mladí lidé mají být u nás“. Dost pochybuji, že by je právě Skála přilákal, nicméně s radikální rétorikou by mohl oslovit část frustrované společnosti, například i některé nevoliče. Pochopil, že komunisté mají na Babiše útočit, ne se s ním kamarádit. S „pravicovou vládou“ by mu to mohlo jít ještě líp.

Kateřina Konečná. Katka Konečná, milá holka… Mohla by se pokusit spojit nostalgiky s mladou radikální levicí (nakonec je to ŽENA), obklopit se lidmi jako Arťom Korjagin, verbálně se distancovat od zločinů a mluvit o sociálních otázkách. Jako jediná z komunistů se teď může prezentovat nějakou reálnou politickou aktivitou na vyšší úrovni (je europoslankyně). Snaží se. Bude to stačit? Nemyslím si, ale zkusit to můžou.

Hlavně už žádný Hamáček. Přes všechen výsměch, kterého se dostalo „husté dvojce“, osud ČSSD byl zpečetěn dávno předtím, a myslím, že bez dvojice Maláčová-Stropnický by ani nesahala k pěti procentům. To jen díky nim dvěma se člověk občas doslechl, že ČSSD ještě existuje. Zvlášť Stropnický je bezpochyby nadaný rétor, dobře čte situaci a hovoří jazykem, který souzní s tím, co si myslí většina levicového elektorátu v České republice. Problémy jsou dva. Ten první je ČSSD. Po odchodu Paroubka, nenáviděného médii a vysmívaného celebritami, ale politika, s nímž se ztotožnilo 30 procent národa a 20 % považoval za neúspěch, nastoupila ČSSD na cestu k pomalé eliminaci. Sobotka a Hamáček jsou si v něčem podobní, oba želé, jen Sobotka je o něco sympatičtější. Ani jeden nedokázal chytit Babiše za koule, oba se vmanévrovali do pozice, kdy cokoliv udělali ke spokojenosti všech, byla to zásluha Babiše, kdykoliv se povedl průser, šlo to za nimi. A oni za to (téměř) vždy uctivě poděkovali a uklonili se. Kromě toho nikdo nevěděl, čí ta strana je. Haška? Petříčka? I v české politice začínají hrát větší a větší roli spory na ose konzervativci x liberálové. Kde ČSSD stojí v nich? Asi zkuste lampárnu. Babišovi aspoň pokaždé vybrali stranu marketéři.

Ten druhý možný problém je Stropnický. Lidé si ho stále asociují se Zelenými a jakýmsi třídním pokrytectvím, kdy by jim zakazoval létat jednou ročně na dovolenou a sám si koupil zámek (lidé nechápou, že to spolu nesouvisí; obojí je pro ně statusová věc). Jisté je, že ať se ČSSD ujme kdokoliv, nebudou to politici typu Sobotka a Hamáček. Ti totiž vždy vstupují do etablovaných parlamentních stran, kde zahříváním sekretariátů pomalu postupují nahoru, až jsou úplně na vrcholu. A to je pro ČSSD dobře.

Tak až za čtyři roky. Snad.

SDÍLET
sinfin.digital