Maňák: Víc peněz pro Ukrajince než pro domácí? Spor o mzdy jen zatemňuje skutečný problém | info.cz

Články odjinud

Maňák: Víc peněz pro Ukrajince než pro domácí? Spor o mzdy jen zatemňuje skutečný problém

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V Česku se nanovo rozhořela slovní válka o dovoz pracovníků z Ukrajiny a jejich mzdy. Vláda pro zdejší vyprahlý pracovní trh zajistila přísun až 40 tisíc Ukrajinců s tím, že jim zaručí výplatu ve výši 1,2násobku zaručené mzdy. To zažehlo politicky oheň na střeše. Jedním z kritiků byla i Hospodářská komora, které se nelíbí, že by zahraniční pracovníci měli mít státem garantovanou vyšší mzdu, než Češi.

Pro pořádek je vhodné zdůraznit, že zaručená mzda není mzda minimální. Zatímco ta je dnes 13 350 Kč, zaručená mzda je odstupňována podle složitosti, odpovědnosti či namáhavosti práce do osmi tarifů. Minimální mzda se pak překrývá s prvním, nejnižším tarifem zaručené mzdy. Prakticky vzato tak česká vláda pro přilákání desítek tisíc Ukrajinců garantovala, že zahraniční zaměstnanci budou mít nárok na mírně vyšší mzdu než čeští pracovníci na stejných pozicích, což vyvolalo nesouhlas profesní komory nebo třeba části politiků.

Do jisté míry se politickému pozdvižení nelze divit. Podivné je už to, že výši mzdy (ať už minimální či zaručené) soukromým firmám určuje vláda. A je podivné dvojnásob, když vláda nařizuje odvíjet tuto mzdu dle národnosti zaměstnanců… Silně to vypovídá o přeregulovanosti ekonomiky v Česku. Odvíjet výši odměny podle národnosti je navíc trojnásob podivné v době, kdy celý „vyspělý“ svět bojuje například proti mzdovému znevýhodňování na základě pohlaví…

Na druhou stranu, situace na trhu práce v Česku je ještě nenormálnější než samotné „národní mzdové zvýhodňování“. Vládou zvolené opatření prostě jen odpovídá poměrům a potřebám tuzemského pracovního trhu. Pokud by šlo o tu nejtvrdší realitu, jak ji prezentuje Hospodářská komora – tedy že firmám v Česku chybí v souhrnu více než půl milionů zaměstnanců –, pak je evidentní, že „zoufalá“ situace vyžaduje ještě zoufalejší činy (v mezích zákona). Třeba i mzdové zvýhodnění pracovníků z Ukrajiny.

Tak či tak, v rovině praktické je celá kauza „zvýhodněných mezd“ spíše jen virtuální pseudoproblém. Především: minimální nebo zaručenou mzdu pobírá jen relativně úzká (ale nikoli zanedbatelná) část společnosti. Naopak mnoho z nás má dnes – v dobách nicotné nezaměstnanosti a enormní poptávky po pracovní síle – ojedinělou příležitost najít si lépe placenou práci. Výše platu v soukromých firmách je jejich věcí a tuzemským zaměstnavatelům nikdo a nic (s výjimkou ekonomické situace firmy) nebrání v tom, aby českým zaměstnancům platili podstatně víc než onen mýtický 1,2násobek zaručené mzdy.

Státem stanovené parametry zaručených mezd pro importované Ukrajince jsou tedy spíše jen technikálie, která odvádí pozornost od podstaty problému. Zásadní téma, které je zatemňováno umělou polemikou, je samotná potřeba masivního dovozu pracovníků ze zahraničí. Respektive nedostatek pracovní síly v Česku.

Nezapomínejme, že zde stále existuje program masivních státních investičních pobídek pro zahraniční firmy, jehož cílem bylo vytvářet nová pracovní místa. Byl to tedy fakticky stát, kdo za peníze daňových poplatníků vysál z trhu tuzemského a nasál z trhů okolních pracovníky pro firmy působící v Česku. Nelze se tedy příliš divit, když dnes firmy – v časech vrcholícího období růstu – nemají zaměstnance. A situaci musí opět řešit, kdo jiný, než stát, který se proto rozhlíží v zemích, kde lidé berou znatelně nižší mzdy, než je v Česku zvykem.

Tím se dostáváme k dalším zásadním otázkám. Je možné pokrývat neomezené potřeby firem v oblasti dodávky pracovní síly? A má tuto dodávku zajišťovat stát?

Jak jsme viděli na příkladu investičních pobídek, výsledkem státních zásahů bývá spíše nový problém, než jeho řešení. Stát by se měl snažit o co nejmenší deformace trhu. Zatím koná pravý opak – třeba tím, že stále odčerpává pracovní sílu soukromému (tedy produktivnímu) sektoru.

Přezaměstnanost a blokování pracovní síly ve státní sféře je totiž v Česku do očí bijící. Ministerstva, úřady a příspěvkové organizace státu zaměstnávaly celkem 469 737 lidí, což je proti loňskému roku nárůst o zhruba 17 tisíc. Přičemž, z tohoto počtu tvoří učitelé 183 tisíc lidí, ozbrojené složky a vojáci dalších celkem 90 tisíc. Stále tak zbývá téměř 200 tisíc dalších státních úředníků.

Jde o celkovou deformaci pracovního trhu. Stát využívá lidi neefektivně – nikoliv k vytváření hodnot, nýbrž k regulaci, kontrole a ofenzivní administraci ekonomicky aktivních občanů.

Všeobecně přijímaný postulát o tom, že stát má přizpůsobovat trh práce potřebám průmyslu, potažmo, že má povinnost zajišťovat pracovníky pro teoreticky neomezené potřeby zdejších podniků, se jeví jako nepřirozený až nesmyslný. Naopak, jako logické a přirozené se ukazuje, že by se průmysl potažmo tuzemské firmy měly přizpůsobovat možnostem trhu práce a tedy reálné nabídce pracovní síly. Není možné „vytvářet“ pracovní sílu donekonečna.

Z pohledu zaměstnavatele je dobře pochopitelné, že pro udržení výkonnosti či další růst potřebuje nabírat další zaměstnance. Z pohledu celé ekonomiky však nelze nevidět přirozené meze takového růstu. Počet obyvatel Česka sice roste, a roste i počet těch ekonomicky aktivních. Jenže, Česko není Čína. Není už odkud organicky a bez podstatných vedlejších efektů brát. Nelze dovozem pracovníků měnit národnostní strukturu – ještě stále poměrně homogenní – tuzemské společnosti jen proto, aby byla uspokojena poptávka tuzemských firem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud