Potřebujeme kvalitní učitele místo nových směrnic: Nejlepší jsou „zapálení šílenci“

V Česku jsme kdysi měli velmi dobrý způsob přípravy středoškolských učitelů. Ten jsme ale ke škodě své i svých dětí opustili. Přitom byl velmi prostý – lidé, kteří se o nějaký obor zajímali, tento obor jednoduše vystudovali na odborné fakultě, a když se rozhodli učit, dodělali si tzv. „pedagogické minimum“ (to je možné i teď, ovšem dominantní způsob přípravy učitelů to není).

Jednoduchý systém uznával několik faktorů, které se nezměnily a nikdy nezmění. Především, že když někdo chce něco učit, měl by to umět. A také, že učitel je buď dobrý, nebo špatný. Dobrý přijde na to, jak učit; špatný na to nepřijde nikdy, takže ani nemá cenu se ho to snažit naučit. A samozřejmě, že učitele musí učení hlavně bavit.

Od té doby, co byl tento prostý, leč geniální systém opuštěn, se čím dál víc důrazu klade na to „jak“ učit, a nikoli „co“. Bohužel se přitom jaksi zapomnělo, že aby učitel mohl vůbec učit, musí především vědět, co má učit. Jak asi musely zkraje 20. století vypadat hodiny takového Františka Novotného, který pořídil brilantní překlad celého Platónova díla? Anebo výklady Augusta Sedláčka, autora monumentálního přehledu českých hradů? Oba byli středoškolští učitelé.

V posledních letech se systém neustále mění. Chvilku mezi sebou bojují pedagogické a odborné fakulty, chvilku se studium učitelství koncipuje jako pětileté, pak zase jako bakalářské a navazující magisterské, a potom zase znovu jako pětileté, případně ještě o půl roku delší. I to však minulý týden padlo.

Podle posledních zpráv by se vše mělo ještě zhoršit: měl by se zvýšit podíl pedagogicko-psychologických předmětů na úkor odborných. Nicméně změn je tolik, že se v nich nevyznají ani ti, kdo mají budoucí učitele připravovat.

Podle jednoho z nedávných návrhů — který vše dovádí do absurdnosti — by budoucí středoškolský učitel měl absolvovat tříleté oborové bakalářské studium. Měl by tedy skutečně studovat obor, který bude následně učit. Navazující magisterské by pak sestávalo už jen z psycho-pedagogické přípravy a student by musel splnit pár kreditů oborových (přepočteno do praxe asi dva semináře). 

To je samozřejmě málo, mnohem horší je ale jiná věc. Řada lidí obeznámených s procesem upozorňuje na budoucí úskalí – že když někdo třeba vystuduje bakaláře na bohemistice, ale na navazující magisterské se přihlásí na historii, bude sice aprobovaným historikem, ovšem s přibližně dvěma semestry historie.

Snaha vymyslet jakýkoli nový systém vždy narazí. Proč? Protože lidé ve věku patnácti let už prostě poznají, jestli někdo něco umí, nebo je před nimi o příslovečné dvě lekce napřed. Vtípky teenagerů o tom, že když jejich učitelka angličtiny chce říct, že si něco „myslí“ a oni nevědí, jestli říká, že zpívá, nebo se potápí, jsou už obehrané. Reálně však ukazují na to, že vedle empatie a smyslu pro humor, nezbytné pro každého učitele, ocení žáci především hloubku vzdělání.

Když je vzdělání kvalitní, výstřednost není na škodu. Nedávno jsem si na chodbě táborského gymnázia všiml nástěnky věnované výstřednímu učiteli tohoto ústavu: Rafaelu Mariu Bouškovi. Současnému řediteli Petru Nývltovi, chemikáři, který se ve své disertační práci mimo jiné zabýval možností využívat ve výuce alchymistické pokusy, slouží ke cti, že památku tohoto pozoruhodného excentrika připomíná.

Táborský rodák Rafael Boušek je polozapomenutá postava opředená legendami, spojenými zejména s praktikováním magie. Profesor Milan Nakonečný, mimo jiné přední odborník na český hermetismus, vzpomíná, jak mu Boušek při setkání vyprávěl, že se mu při magické operaci podařilo vyvolat „něco, co vypadalo jako hejno vran“.

Sám Boušek se hlásil k mystickému řádu Ordo Militae Templi, což byl patrně jeho mystifikační výmysl. Výstřední profesor, na němž se zřejmě silně podepsal rozvod s o mnoho mladší ženou stejně jako náklonnost k alkoholu a opiu, udivoval a pobuřoval táborské spoluobčany tím, že se o slavnostních událostech objevoval v rytířském šatu, opásán mečem.

Studenti se zájmem o cokoli přírodního ho ale museli milovat. Boušek, narozený roku 1892, získal roku 1914 doktorát na Přírodovědecké fakultě v Praze. Zajímal se zejména o plazy a obojživelníky, a jelikož byl nadán výrazným výtvarným talentem, vytvořil řadu působivých skic.

Naplno ale rozkvetl jako gymnaziální učitel. Působil v Rakovníku, Dvoře Králové a Nymburku. Od začátku své učitelské kariéry, jež se neomezovala jen na biologii, ale zahrnovala též fyziku, se proslavil výlety do přírody a smyslem pro humor a dobrodružství.

Po návratu do rodného Tábora se zaměřil zejména na zkoumání vodní nádrže Jordán. Svými studenty se údajně nechal na pramici vozit po nádrži a prováděl měření. Pořídil dvě skici nádrže, které vycházejí z celkem 322 vyjížděk a 2343 měření na 1283 místech.

Vedle Jordánu ale nezanedbával ani svou lásku k plazům. Knihu Dějiny herpetologie v českých zemích vydal vlastním nákladem, provozoval i soukromé vivárium. Údajně sám na sobě zkoušel uštknutí brejlovcem, chřestýšem nebo africkou mambou. Samozřejmě, co z toho byla pravda, věděl jen on.

Každopádně to byl učitel, který studenty se zájmem o předmět dokázal strhnout. Nejen výlety a smyslem pro humor. Ale i tím, že se nedržel osnov. Od herpetologie přecházel volně k poučením o věcech sexuální povahy, což studenty a studentky jistě plnilo nadšením, méně už však jejich rodiče.

Rodičům se výuka pranic nelíbila. Na výše zmiňované nástěnce táborského gymnázia visí i jejich rozhořčený dopis. Krátce z něj ocitujme:

„Vážený pane řediteli, my všichni postižení rodiče, prosíme Vás touto cestou, zda byste nemohl působiti na pana prof. Bouška, aby si vzal zdravotní dovolenou. Pronáší často a ve všech třídách různé poznámky, za které by se v dnešní době mohl dostat dále, než na dovolenou. Protože mohou žáci vše zveličit, přivádí nejen sebe, ale i celý ústav do nebezpečí.

Má mezi žáky a rodiči pro špatné známky, které rád rozdává, mnoho nepřátel. Pan profesor je snad učenec, dovede i pěkně vykládat, ale zkoušet rozhodně ne. Zapomíná, ve které třídě je, a zkouší věci, kterých nenaučil. Učebních osnov se jistě nedrží a je mu lhostejné, vykládá-li dějepis místo zeměpisu a při přírodopisu shrne za hodinu nauku o člověku se zvířectvem v učený problém, bez ohledu na malého primánka, který sotva stačí sledovat tok jeho řeči a kreslit roztodivné poznámky…

Pije-li pan profesor za dveřmi nějaký lék, dává dětem zbytečně příčinu k domněnce, že pije alkohol, pod jehož vlivem pak učí, a autorita jeho tím trpí. Jest to jistě člověk dobrý, ale přepracovaný, a proto by si měl odpočinouti,“ píše se ve stížnosti rodičů z roku 1940. Rodiče si navíc stěžují, že nekonvenční učitel je pes na cizí jazyky a vyžaduje znalost několika z nich.

Boušek, zcela oddaný své vědecké práci, zabředával do dluhů, kvůli nimž mu byl údajně několikrát i obstaven plat. Stížnosti rodičů na konzumaci alkoholu, opia, kokainu a jiných látek rozptylovali jeho zednářští přátelé v tisku.

V roce 1941 odešel svérázný pedagog na penzi. Za úchvatnou herpetologickou práci se prý dočkal uznání v zahraničí, v Česku ne. Okultní knihovnu byl nucen rozprodat. Většinu koupil nějaký fanatický katolík, který knihy spálil. Boušek pak strávil zbytek života v domově důchodců v Chýnově, kde v roce 1969 zemřel.

Jenže tenhle příběh jednoho středoškolského podivína se zálibou v okultismu, alkoholu a opiu má hlubší přesah. Boušek nepochybně dokázal inspirovat. Ostatně jeho žák, pozdější univerzitní profesor Václav Dyk, strakonický rodák a absolvent táborského gymnázia, z něhož se stal přední odborník na rybníkářství, považoval svého středoškolského učitele za průkopníka přehradního výzkumu v českých zemích a naprostého novátora, pod jehož vlivem se začal již na střední škole věnovat životu ryb v jihočeských vodních tocích.

Vraťme se ale z břehů Jordánu na „obecné pláně“. Pokud ministerstvo zdůrazňuje nutnost všeobecného vzdělání, je to naprosto v pořádku. Žádný člověk, který mluví dvěma nebo třemi jazyky a orientuje se v širších základech fyziky, chemie, biologie a matematiky, se v životě neztratí. Jenže – ty čtyři roky (ideálně osm, ale to teď není v módě, protože progresivismus) středoškolského studia jsou zároveň skvělou příležitostí studenty nasměrovat tam, kde nejlépe uplatní svůj talent.

Rafael Maria Boušek nepochybně vyděsil kromě rodičů i mnoho studentů. Je ale racionální se domnívat, že většina si zvykla, protože mladí lidé jsou prostě tvární, a že ti, kteří ke studiu jeho oborů měli předpoklady, byli nadšení a výrazně je to posunulo v jejich dráze. Náročnost v oblasti jazykové by dnes měla být již samozřejmostí. Nad zvěstmi o alkoholické či drogové „únavě“ tohoto kontroverzního táborského profesora se můžeme blahosklonně usmívat nebo pohoršovat.

Svým nadšeným studentům dal nepochybně víc než absolvent sterilního kurzu. Bez skutečné lásky k vyučované látce nejde totiž učit nic.