Zranění a oběti na životech diváků v hledištích sportovních akcí bývají nejčastěji spojovány s fotbalem. V dějinách motorsportu se nejčernější den odehrál přesně před sedmdesáti lety – 11. června 1955. Z Mercedesu francouzského jezdce Pierra Levegha se po havárii ve vysoké rychlosti stala neřízená smortící střela. Hořící vůz kosil vše, co mu na přeplněné hlavní tribuně stálo v cestě. Výsledkem bylo přes 120 zraněných a 82 mrtvých diváků, obětí číslo 83 se stal sám závodník. Živý by snad ani vyváznout nechtěl.
Zlatá éra, smrtící tratě
„Kousek ode mě ležel muž s dalekohledem na krku. Nad ním ale už nic neměl, hlava chyběla,“ popsal jeden z přeživších diváků krvavé drama, které se odehrálo na cílové rovince ve 35. kole slavné čtyadvacetihodinovky v roce 1955.
Co jí předcházelo? Padesátá léta byla v motoristickém sportu zvláštní dobou, ve které se stále závodilo na předválečných okruzích. Jenže tam, kde auta dříve jezdila 200 km/h, nyní o patnáct let později upalovala klidně o sto více. To vše mezi stromy, kamennými patníky a špalíry lačných diváků, kteří chtěli aspoň na chvíli zapomenout na útrapy života, který se po válce jen pozvolna dostával na cestu prosperity.
V takové atmosféře se v pětapadesátém roce odehrál i slavný čtyřiadvacetihodinový závod ve francouzském Le Mans, kde se na okruhu La Sarthe vytrvalostní automobilová klání konala od roku 1923. Také ročník 1955 sliboval velkou podívanou – chystala se prestižní bitva firem Jaguar a Mercedes-Benz a očekávaný spektákl přilákal do hlediště na 300 tisíc diváků. Co při tom někteří z nich zažili (resp. přežili), jim nevymizelo z paměti až do doby, než naposledy vydechli na smrtelném loži.
Starý pán vs. světová esa – Mercedes vs. Jaguar
Na startu tenkrát v pětapadesátém stála velká závodní jména té doby, která se chystala svést opravdový „souboj titánů“. Britskou stáj Jaguar reprezentoval s modelem D-Type „divoký Angličan s motýlkem“ Mike Hawthorn, Mercedesy zase krotili Juan Manuel Fangio a Stirling Moss. Bylo jasné, že vítěz vzejde nejpravděpodobněji právě z této trojice.
Za volant třetího německého vozu ale ze vstřícnosti k domácím divákům usedla ještě jedna zajímavá postava – devětačtyřicetiletý elegán Pierre Levegh, majitel pařížských garáží a nijak extra úspěšný závodník, který měl však od prvního ročníku (kterého se účastnil jako divák) nezlomnou touhu uspět v Le Mans. Levegh byl každopádně ve Francii oblíbenou sportovní celebritou – měl za sebou kariéru v tenise, hrál hokej a závodil za značku Talbot. Jeho manželka jej od dalšího startu v Le Mans zrazovala, ještě jednou se ale dala uprosit.
Mercedes-Benz 300 SLR, se kterým startoval, byl technologickým zázrakem. Jeho třílitrový osmiválec produkoval přes 310 koní a díky rámu z hořčíkové slitiny byl vůz lehký, ale pevný. Slabinou však zůstaly zastaralé bubnové brzdy, které se při vysokých rychlostech přehřívaly. Inženýři proto vyvinuli aerodynamickou pomůcku – výklopný panel na zádi, který pomáhal vůz zpomalovat a zvyšoval stabilitu v zatáčkách.
Proti německé síle stál Jaguar D-Type, vytvořený skromným týmem 14 konstruktérů. Tento lehký a mrštný vůz s 3,4litrovým motorem o výkonu 295 koní postrádal brutální sílu Mercedesu, zato vynikal moderními kotoučovými brzdami a vynikající aerodynamikou.
Konstruktér Malcolm Sayer – inspirovaný letectvím – navrhl karoserii, která zlepšovala stabilitu, a přidal pomocný rám pro výztuhu, což později inspirovalo konkurenci. Za volantem seděl mladý Mike Hawthorn, charismatický Brit, který závodil v motýlku, a Ivor Bueb. Hawthorn, sužovaný nemocí ledvin a prognózou krátkého života, jezdil bez zábran, jako by každý závod měl být jeho poslední.
Ostrý start a zběsilé lámání rekordů
Nerovný povrch, nízké bariéry a neoddělené boxy zvyšovaly riziko, že v případě havárie budou vedle závodníků ohroženi i přihlížející.
Závod začal tradičně – jezdci stojící na opačné straně cílové rovinky „přesprintovali“ dráhu k vozům, naskočili do nich a vyrazili. Většinou bez bezpečnostních pásů, protože se věřilo, že je bezpečnější být při nehodě z vozu vymrštěn, než v něm zůstat zaklíněn a případně i uhořet.
Start Mercedesu pokazil Fangio, kterému se kalhoty zachytily o řadicí páku, což ho zdrželo. Hawthorn s Jaguárem se naopak rychle dostal dopředu, následován Castellotim na Ferrari. Strategií Jaguaru bylo „utahat“ Mercedesy hned zkraje vysokým tempem, které by jejich brzdy nevydržely, a ve zbytku závodu by se už jezdci německé stáje museli s tempem mírnit.
Po hodině závodu se Hawthorn a Fangio odpoutali od zbytku pole a jeli tak zběsile, že lámali traťové rekordy. Diváci na tribunách a podél trati byli nadšení, sledujíce mechaniky v boxech i dramatická předjíždění. Po 90 minutách vedl Hawthorn, těsně následován Fangiem. Ve 35. kole, po necelých dvou hodinách, Hawthorn překonal rychlostní rekord, když projížděl zatáčkou White House rychlostí 240 km/h.
Sekundy do apokalypsy
Pak to přišlo. Vedoucí Hawthorn si na poslední chvíli uvědomil, že mu dochází palivo, a díky vynikajícím brzdám Jaguaru stihl prudce zpomalit, aby zajel k boxům, které tehdy nebyly od trati nijak odělené. Lance Macklin v pomalejším Austinu-Healey za ním už ale nemohl reagovat a prudkým manévrem se pokusil Hawthorna objet.
Tento úhybný manévr však překvapil Pierra Levegha, který jel těsně za ním a chystal se na předjetí. Leveghův vůz narazil do zadní části Macklinova Austinu, jehož svažující se záď posloužila jako rampa: Mercedes vylétl do vzduchu, přeletěl nízké hrazení a narazil do ochranného hliněného valu před tribunou přetékající diváky.
Vůz se doslova rozpadl na kusy, utržená kapota proletěla davem jako gilotina a roztržená palivová nádrž se vznítila. Hořčíkové díly vozu hořely tak intenzivně, že je nešlo uhasit.
Výsledek byl děsivý: 83 mrtvých, včetně Levegha, a na 200 zraněných. Diváci, kteří přežili, byli v šoku – někteří zůstali jako paralyzovaní, jiní se snažili pomoci. K vidění byly apokalyptické scény: matka držící v podpaží své dvě malé děti bez hlaviček, diváci sundavající ze sebe kusy těl jiných, zmatené hořící postavy pobíhající s křikem odnikud nikam. Záchranáři na takovou katastrofu nebyli připraveni, a přestože hasiči a lékaři bojovali, jak mohli, chaos byl nepředstavitelný.
Na zdraví, pane Hawthorne!
Nezávislý pozorovatel by čekal, že musí logicky následovat zastavení závodu. Ale nestalo se tak! Zdánlivě bezcitné rozhodnutí mělo svoji logiku – hrozilo vážné nebezpečí, že při hromadném exodu více než 300 tisíc návštěvníků z prostorů závodiště by mohlo dojít k další, ještě mnohem větší tragédii. Ostatně o třicet let později na fotbale v Bruselu se navzdory ušlapání 39 lidí před finále Poháru mistrů ze stejného důvodu taky hrálo.
Závod tedy pokračoval, aniž by většina diváků rozesetých podél dráhy tušila, k čemu došlo na tribuně – v těch letech se přece umíralo na trati, většinou ne v hledišti. Rozhodnutí ředitele závodu bylo posléze hojně kritizováno, podle všeho bylo ale správné.
Na trati mezitím pokračoval souboj Jaguarů s Mercedesy až doby, kdy se po osmi hodinách od startu legendární šéf německé stáje Alfred Neubauer rozhodl své posádky na znamení piety ze závodu odvolat. Pro vítězství si tak po 24 hodinách dojel Hawthorn, jehož manévr stál na začátku celé tragédie. V cíli netaktně bouřlivě oslavoval a francouzské deníky referující druhý den o tragédii otiskly jeho fotku s mrazivým titulkem „Na zdraví, pane Hawthorne!“
Ačkoliv byla celá katastrofa nešťastnou náhodou a nikdo nebyl označen jako její viník, měla bezprostřední a dalekosáhlé důsledky. Nepřemožitelná stáj Mercedesu se na dlouhých 30 let stáhla ze závodních tratí, stejně tak učinil později Jaguar a v Le Mans byla postavena masivní boxová zídka.
Po celé Evropě se rušily závody a Švýcarsko dokonce je dokonce úplně zakázalo až do roku 2018. Nebohý Pierre Levegh byl pohřben na proslulém pařížském hřbitově Pére Lachaise, Mike Hawthorn sice ještě stihl získat titul ve formuli 1, ale zemřel zkraje roku 1959. Le Mans se jezdí dodnes.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
