Dým z komína a 310 Nm pod kapotou: První Škoda Fabia RS je dnes lepším autem než v době svého vzniku

Vzniklo auto, které nabídlo mechanickou poctivost, šestistupňový manuál, špičková sedadla a dynamiku schopnou potrápit dvoulitrové benzíny – to vše se spotřebou rodinného kombíku a cenovkou pro normální lidi. Po dvou dekádách za volantem této ikony nezbývá než konstatovat smutnou pravdu: přesně takhle geniální, jednoduché a finančně dostupné sporťáky pro každý den už dnešní přeregulovaný svět nikdy nepostaví.

„...a dusivý dým, který je milosrdnější než lidé, zahalil mistrovo vědomí.“ Parafrází známé věty ze Svěrákovy Obecné školy by mohla končit pohádka o kultovním autě, do kterého by v době jeho vzniku někdo něco takového rozhodně neřekl a já už vůbec ne.

A přece. Stalo se to vlastně náhodou: kamarád Libor, které mu dávám servisovat svoje nesmrtelné Volvo, mě poprosil, jestli bych si jako náhradní auto zatím nepůjčil černou Fabii RS z jeho Retroautomuzea, že potřebuje trochu provětrat po delším stání. No, proč ne...

O vnitřku i zevnějšku nástupkyně modelu Felicia, esenciálně utilitárním stroji z pera Dirka van Braeckela, se v době jejího vzniku hovořilo jako o vrcholně strohém a nudném. Dnes? Obdivné věty nejčastěji obsahují adjektivum „nadčasový“. Rovné plochy, minimum kudrlinek, a přitom naprosto zapamatovatelný výraz – to je tahle škodovka z přelomu milénia, která spolu se starší Octavií stála na startu veleúspěšné éry české firmy pod křídly Volkswagenu. Vyráběla se vedle hatchbacku také jako populární kombík nebo čtyřdveřový sedan, jedno z nejohavnějších aut všech dob.

Dle koncernové strategie měly Škody platit za usedlá a praktická rodinná auta, tehdejší management si ale i v souvislosti s angažmá divize Motorsport ve WRC prosadil také sportovně laděné verze svých modelů: Octavia RS přišla už v roce 2000, Fabia až v roce 2003, tedy dlouhé čtyři roky po uvedení výchozího modelu. Důvody byly dva – jednak nabídnout zákazníkům sportovní verzi, ale především potřeba homologovat soutěžní Fabii WRC. k tomu bylo zapotřebí výroby sériového modelu, ze kterého bude rozměrově a karosářsky vycházet.

Když se na Fabii RS podíváme zvenku, je to jen velmi decentně došlechtěná „jedničková“ Fabia s většími koly, která ale ani tak nemají více než 16 palců, křidélkem nad zadním oknem a jiným předním a zadním nárazníkem. Důležitý byl hlavně ten přední, jehož patřičným zvětšením se dosáhlo potřebné homologační délky auta 4 metry. Na výběr byla žlutá, červená, stříbrná a perleťová černá barva karoserie, jako v našem případě.

Kabina je podobně jako exteriér velmi strohá a maximálně „uklizená“, což jsou slova, která marketéři rádi používají i dnes. Vtip je v tom, že dnešní představa o „uklizenosti“ znamená vymýcení fyzických tlačítek a nacpání jejich funkcí do nepřehledného dotykového displeje. 

Stará „fabka“ je ale jednoduchá doslovně: vpravo od volantu sdružený kulatý ovladač veškerého vnějšího osvětlení, uprostřed velké tlačítko vypínání ESP a výhřevu zadního okna, o kus níž přehledné kruhové ovladače klimatizace. K tomu nádherně kulatý volant s optimální tloušťkou věnce – geniálnější tvar prostředku pro řízení auta nikdo nevymyslel a nechápu, proč se nám pořád někdo snaží namluvit něco jiného. Jakákoli zploštění či zešišatění volantů v dnešních autech jsou naprosto mimo mísu a za plus bych jim uznal snad leda vyhřívání.

Vnímaná i reálná kvalita použitých materiálů v první Fabii, a tím spíš ve verzi RS, je dnes nevídaná i v autech o dvě třídy větších, a také dílenské zpracování je vynikající – vyzkoušený kus měl najeto kolem 150 tisíc km, ale uvnitř nic nevrzalo, ani nechrastilo. 

Místo obřích displejů dnešních aut je k dispozici malé okénko palubního počítače v otáčkoměru, který vám prostřednictvím tlačítka na páčce stěračů ukáže vše potřebné. Nic na vás nepíská, nebliká, nevibruje do volantu atd.

Posezení je vpředu prvotřídní díky výrazně tvarovaným sedadlům s dvoubarevnou textilií, která najdete i vzadu, ale tam se vejdou leda tak děti do deseti let nebo jeden kus psa. Útulnou atmosféru dotváří černou látkou potažená stropnice, nechybí ani pravou kůží potažená páka ruční brzdy a hlavice šaltpáky.

Teď už ale k tomu podstatnému. Navzdory všem zvyklostem té doby se konstruktéři rozhodli napasovat do sportovního „hot-hatche“ naftový turbodiesel, což mnozí puritáni nikdy nepřijali. 

I já jsem se proto na Fabii RS vždycky díval tak trochu přes prsty – do takového auta přece odjakživa patří točivý benziňák à la Honda VTEC. Jenže doba pokročila a dnes věci vypadají trochu jinak.

Musíme si uvědomit, že přelom tisíciletí byl vrcholným obdobím kultu naftového přímovstřikového motoru 1.9 TDI – agregátu, který sice neokouzloval kultivovaností, zato byl extrémně úsporný, dynamický a spolehlivý. Ostatně naftové motory tou dobou vyhrávaly i v Le Mans, tak proč takovou jednotku provokatérsky nenacpat také do malé Fabie?

„Tédéíčko“ se do ní ostatně montovalo už dříve, a to buď jako nedomrlý vibrující tříválec 1.4 TDI, nebo právě kutlovní jendotka 1.9 TDI, která však v běžné provedení nabízela „jen“ 74 KW a 240 Nm. To už bylo velmi slušné, jenže RS přišlo ještě s něčím mnohem lepším: 96 kW čili 130 koní a především 310 Nm točivého momentu dostupného od 1900 otáček poskytovalo 1245 kg vážícímu autu bezprecedentní dynamiku, ačkoli s poněkud nezvyklou zvukovou kulisou.

Ano, o motorech 1.9 TDI PD se systémem „čerpadlo-tryska“ („Pumpe-Düse“) můžeme říct leccos, ale rozhodně ne, že by vynikaly kulturou svého chodu – ta blížila spíš traktoru než osobáku. U Fabie RS tato svérázná vlastnost vynikala stejně jako u reprezentativních sedanů Superb a VW Passat, kde se používala tatáž verze motoru. Pozitiva jako bezprostředností reakce na plyn, zemitý zátah od velmi nízkých otáček (který ale kupodivu jako u jiných TDI z té doby nekončí ve 3000) a velmi úsporný provoz však vysoce převážila. 

Ano – kromě toho, že Fabia RS doslova trhá asfalt pod předními koly a přitom metá oblaka sazí z výfuku, umí také za běžných okolností jezdit velmi úsporně, v průměru za 5-6 litrů nafty na sto.

S jistým nostalgickým zármutkem musím konstatovat smutnou skutečnost, že tak znamenité svezení v malém lidovém autě, jaké nabízí Fabia RS, už dnes žádné podobně velké auto nabídnout neumí. Jako taková by přitom mohla sloužit za příklad, jak udělat kvalitní zábavné auto pro mladé, prostě takovou „pocket rocket“ – v tomto případě navíc s velmi kvalitní kouřovou clonou.

Asi největším plusem takto starého auta je jeho bezprostřednost a pocit, že vás při jízdě ničím „ne...e“. Zároveň je totiž důkazem, jak moc si dokázali evropští řidiči za posledních dvacet let prostřednictvím svých zákonodárců zkomplikovat život. 

Tady prostě otočíte klíčkem, celá ta věc se trochu zaklepe, zařadíte jedničku a jedete. Mimochodem – plavněji jdoucí manuální řazení než v této Fabii by dnes už člověk taky pohledal, a to včetně modelů Škoda. Škoda... 

Oproti standardní Fabii je verze RS snížená o 15 mm a má tužší tlumiče i stabilizátory. Auto se tedy v zatáčkách tolik nenaklání, na druhou stranu na rozbité silnici má přední náprava v zatáčkách tendenci odskakovat. Ano, není diskuze o tom, že naftové RS je díky svému masivnímu motoru i převodovce „těžké na předek“. Fabia má prostě v zatáčkách tendenci jet rovně, a když to přeženete s nájezdovou rychlostí, můžete se jen modlit, že se přední kola zase včas „chytnou“. Je tady sice ve své době novátorský stabilizační systém ESP, ten ale pro změnu „zatíná tipec“ zábavě dřív, než se vůbec stihnete pořádně rozjet.

Pak je tu druhý známý problém: neschopnost předních kol bez jakékoliv formy diferenciálu s omezenou svorností přenést mamutí točivý moment na vozovku. Jízdní styl je tedy těmto danostem potřeba citlivě přizpůsobit.

Fabia RS funguje v zatáčkách nejlépe stylem „pomalý nájezd – rychlý výjezd“. Před zatáčkou je nutné auto včas a rovně ubrzdit, nechat ho zakleknout do oblouku a plyn dávkovat citlivě až ve chvíli, kdy se kola začínají rovnat do přímého směru, aby se naplno využil potenciál silného motoru.

Není extra atraktivní, kouří se z ní jak ze zapáleného ropného vrtu a originální je asi jako rvačka na vesnické zábavě. Přesto mi stará Fabia RS dala jedinečné školení o tom, jak efektivní a nadčasová auta vyráběl koncern Volkswagen před dvaceti lety. 

Vlastně se ani nedivím, že s tím, co vyrábí teď, se ocitnul tam, kde je. Když se podíváte do inzerce a nějakou Fabii RS 1.9 TDI v ní najdete, bude mít málokdy najeto pod 300 tisíc km, ale majitelé si je i tak cení na více než sto tisíc. I to je důkaz nesmrtelnosti. Dost nerad jsem se s tímhle milým společníkem na každý den loučil...

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.