KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Jaderné zdroje mají Evropě pomoci k energetické nezávislosti. Jenže i palivo od západního dodavatele může nést ruskou stopu. Zbavit se závislosti na Rusku, které nás na tomto poli drží pod krkem, totiž vyžaduje víc než vyměnit firmu, která palivo dodává. Proč se v současných debatách o „jaderné renesanci“ tento problém přehlíží?
Když letos v říjnu podepsal americký prezident Donald Trump dohodu o dodávkách nafty z Ruska do USA , vyvolalo to (zcela oprávněně) slova o zradě Ukrajiny i Evropy a nadřazování ekonomických zájmů Spojených států nad porážkou ruského agresora.
Když ale v květnu 2024 podepsal Trumpův předchůdce Joe Biden „šalamounský zákon“, který na jednu stranu zakazuje dovoz ruského nízko obohaceného uranu, ale na druhou umožňuje za stanovených podmínek výjimky pro jeho další dovoz, prakticky nikdo z Evropy se vůči tomu neozval.
Proč? Zkrátka proto, že odstavit Rusy od dodávek jaderných technologií na Západ není zdaleka tak jednoduché jako v případě ropy či plynu.
Rusko je v oblasti jádra mimořádně silným světovým hráčem. Ovládá kolem 40 % obchodu s obohaceným uranem a v dodávkách surového uranu je jeho podíl pětinový až čtvrtinový.
Nejde ale jen o suroviny, nýbrž také o ruské jaderné technologie, na kterých je dnes závislý každý čtvrtý reaktor na světě.
Nemá přitom význam vyčítat dnes západním zemím, že dopustily tak výraznou dominanci Ruska v oblasti jádra a v rámci nepsaného hesla „dodej kvalitně a levně, neptáme se, jak jsi to udělal“ se staly na Rusku významně závislými.
Odklon od Ruska, ale s výjimkami
Jde o to, že se přes všechna prohlášení a deklarace se Západ zatím této jaderné závislosti na Putinově režimu snaží zbavit velmi vlažně, pokud vůbec. Samozřejmě, že svou roli hrají dlouhodobé kontrakty. Od začátku ruské agrese proti Ukrajině se ale podíl Ruska na západní jaderné energetice prakticky nezměnil.
Základním důkazem je fakt, že jaderné technologie jsou naprosto jedinou oblastí průmyslu, v kterém EU ani USA neuvalily na Rusko žádné sankce. A ani se k tomu v dohledné době nechystají.
Přesněji řečeno: Americký zákaz dovozu ruského nízko obohaceného uranu připouští dočasné výjimky. Evropská komise zase oznámila záměr omezit dovoz ruského uranu, obohaceného uranu a dalších jaderných materiálů. Politické deklarace ale samy o sobě závislost neodstraní.
Podle amerického úřadu EIA připadalo v roce 2025 na Rusko 26 % obohacovacích služeb nakoupených provozovateli amerických jaderných elektráren. Výjimky z amerického zákazu dovozu musejí skončit nejpozději 1. ledna 2028. Zda se do té doby podaří ruské dodávky plně nahradit, je zásadní otázka – a podle odborníků možná nereálně optimistický výhled.
USA by totiž musely beze zbytku nahradit „špinavé“ kapacity pro obohacování uranu, kterými dnes disponuje Rusko a díky nimž dodává obohacený uran velmi levně a v potřebné kvalitě.
Podobné je to v Evropě, kde podle agentury Euratom Supply Agency připadalo v roce 2025 na Rusko zhruba 22,5 % dodávek obohacovacích služeb pro provozovatele jaderných elektráren v EU. Státy unie, včetně Česka, sice deklarují postupný odklon od ruského dovozu, ani výměna ruského paliva za „západní“ však nemusí znamenat úplné zbavení se závislosti na Rusku.
To, že palivo pochází od společností jako Framatome nebo Westinghouse, totiž neznamená, že z výše uvedených důvodů nemůže nést ruskou stopu. Mnohdy právě naopak.
Palivo s ruskou stopou
Francouzský Framatome se chystá ve svém závodě v německém Lingenu vyrábět palivo pro reaktory ruského typu v EU, ovšem bude přitom využívat ruské licence, technologie i stroje. Povolení k této výrobě získal v červenci 2026. Proto také založil společný podnik s ruskou společností TVEL, což v Německu vzbudilo silné kontroverze a obavy z bezpečnostního rizika.
Odpověď na tuto kritiku je však jednoduchá a v případě závislosti světa na ruských jaderných technologiích velmi obvyklá: jinak to nejde.
Na tom, že snaha zbavit se v jaderné oblasti závislosti na Rusku probíhá z objektivních i méně objektivních důvodů velmi pomalu, přitom možná není nic divného.
Divné je to, že naprostá většina politiků i prosazovatelů nové jaderné renesance o tomto důležitém problému mlčí nebo ho prostě odmítá vzít na vědomí. Nehodí se jim totiž do krámu. „Jádro je i u nás prezentováno navenek jako prakticky domácí zdroj. Přitom jsme a budeme při využívání jaderné energetiky vždy závislí na někom ze zahraničí,“ řekl INFO.CZ energetický analytik Oldřich Sklenář.
Rizika jaderné renesance
Ve své analýze dochází k závěru, že i když se například ČEZ už roky snaží o zajištění alternativních dodavatelů napříč palivovým cyklem, existuje zde stále riziko, že si Rusko najde cestu zpět nejen do Česka jako subdodavatel přes jiné firmy.
To ale podle Sklenáře vůbec neznamená, že by se jaderná energetika v Česku ani v Evropě rozvíjet neměla. „Jen by se ale nemělo zamlčovat, že tahle očekávaná renesance jaderné energetiky přináší také určitá rizika,” říká Sklenář. A to platí i pro dnes značně preferovaný program malých modulárních reaktorů.
Rusové zatím podle Sklenáře své dominance na poli jádra nijak vůči Západu nezneužívají, to ale má svůj důvod. „Protože staví další reaktory v rozvojových zemích, nemohou se prezentovat jako někdo, kdo pak může zákazníka vydírat,“ řekl Sklenář.
Závislost západních zemí na ruských jaderných technologiích každopádně přináší při současném mezinárodním napětí, vyvolaném agresí Rusů na Ukrajině, řadu paradoxů. Ukazuje je i způsob, jakým se ruské palivo do evropských elektráren dopravovalo po začátku invaze.
Ruská letadla přivážející palivové soubory pro evropské elektrárny dostávala od března 2022 výjimky ze zákazu pohybu ve vzdušném prostoru Unie. Dříve využívaná doprava po železnici přes Ukrajinu totiž logicky kvůli pokračujícímu konfliktu není možná.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
