Free Palestine, Free Louis Vuitton. Když se rudo-zelená ideologie v ulicích potká s rabováním

Různé nepokoje ve Francii jsou spojeny s různými společenskými vrstvami; například mnohem déle trvající protesty Žlutých vest z konce desátých let byly většinově bělošské a tažené venkovským obyvatelstvem, stejně tak většina nejaktivnějších komunistických vzbouřenců ve francouzských ulicích z extrémní levice, která vyvolala současnou vlnu protestů, jsou bělošští pomatenci zeleno-rudého pro-islamistického thunbergovského ražení. Potomci migrantů se však nenechali dvakrát vybízet a nepokoje si vyložili jako pozvánku k hostině.

Virální videa výtržníků a rabující chátry z toho října navíc ukazují přesně to stejné jako některé minulé vlny nepokojů, které byly rovněž taženy potomky imigrantů z druhé a třetí generace, jako byly například protipolicejní nepokoje v roce 2023.

Grégory Joron, generální tajemník policejních odborů Un1té, protestující verbež klasifikuje následovně: „Bylo to 20 procent extrémně levicových extremistů a 80 procent vandalů a rabujících. Chlapci ze sídlišť (potomci migrantů z třetího světa – pozn. red.) si uvědomili, že je čas jít nakupovat. A extremisté velmi dobře pochopili, že jim mohou posloužit jako pomocná síla. Policie dělala, co mohla.“ Free Palestine se pak volně překlopila do Free Louis Vuitton, Free Gucci a Free iPhone.

Je tedy důležité poznamenat, že protesty z 17. října před samotnými nepokoji byly pečlivě připraveny, zorganizovány a ospravedlněny soustředěnou koalicí islamistů, samozvaných „antifašistů“ (kteří mají zvláštní tendenci chovat se při absenci reálného nepřítele sami jako fašisté) a radikálních environmentalistů. Tyto kruhy sdílejí stejný cíl a ideové východisko, odmítnutí francouzských demokratických institucí a touhu tyto instituce destabilizovat a způsobit pád republiky. Cílem je ta či ona forma thirldworldistické dystopie.

Tato rudo-zelená aliance – konvergence radikálních levicových sil s politickými islamisty, spojená jejich sdíleným odporem k západním hodnotám a institucím – vystrkuje rohy všude na Západě; v Anglii ovládá radnice, v Německu hlavní město, v USA nejdůležitější město a pokouší se nepřátelsky převzít Demokratickou stranu. To co vidíme ve Francii, je pouze příznakem mnohem většího problému celého Západu, který opepřený francouzskou zálibou v pouličním násilí a rané adopci nesmyslných ideologií.

Morální hniloba infikovala každou úroveň francouzské společnosti a sahající od aktivistických vrstev až po nejvyšší patra národní politiky. Potomci migrantů v tomto systému pouze dělají to, co je jim dovoleno.

Protestující se pochopitelně těší nadšené podpoře ultralevicového prezidentského kandidáta Jean-Luca Mélenchona, který má v úmyslu zničit francouzský národ, aby mu imigranti dali jeho vlastní stou šanci vyzkoušet si maoismus. Tentokrát to už určitě vyjde!

Zatímco Evropská komise platí miliony eur neziskovkám, aby nám tvrdily, že postupná výměna evropského obyvatelstva a zaplavení imigranty neexistuje, vážný prezidentský kandidát, který může (spíše teoreticky) nadcházející volby vyhrát, to však říká otevřeně: z Francie se stane kreolská, tedy africká země. A on z toho má radost.

Pokud bychom chtěli testovat tezi, že protestujícím šlo ve skutečnosti o náklady na vzdělání, těžko to jde dohromady s navrhovanými řešení v podobě další kretenizace maturit, snížení už tak nízkých nároků na studenty a zrušení veškerých přijímaček na vysoké školy (které jsou už dávno zdarma!)... O rozbíjení učeben, napadání učitelů a zapalování jejich aut nemluvě.

Podíváme-li se navíc na výdaje na vzdělávání, Francie vynakládá na vzdělávání přibližně 5 procent HDP, což je téměř přesně průměr OECD. Lůza, která vypálila radnici v Limoges, nebo rabující, kteří si posloužili módními doplňky od Louise Vuittona a vymlátili židovské obchody jak za křišťálové noci, zcela jistě nebude bojovníky za vzdělání.

Snadnost, s jakou se nepokoje rozšířily do Belgie (pod stejnými palestinskými a severoafrickými vlajkami), přestože Belgie patří k nejštědřejším státům v oblasti vzdělávání na planetě, nám říká, že protesty jsou ve skutečnosti o něčem jiném a populační substrát hostilní k domácí kultuře a institucím, avšak očekávající neustálé zvyšování vyplácených výpalného a navyšování podílu na chodu státu, je nevyhnutelnou součástí francouzské krize.

Francouzské nepokoje ukazují limity evropského levicového sociálního státu, který je v našem regionu víceméně defaultním přístupem k vládnutí za poslední půlstoletí (a kteří chtějí v moment jeho krize američtí komunisté naimportovat i do Ameriky). Francouzské obyvatelstvo – nebo alespoň jeho silná část – prostě zdánlivě nedokáže rozpoznat rozdíl mezi udržitelným a neudržitelným sociálním státem.

Místo toho se sociální dávky zdají být jednosměrkou – vyšší dávky zvyšují očekávání ještě vyšších dávek, dokud i ta nejmírnější a nejnedostatečnější úsporná opatření nevedou k tomu, že města začnou hořet. Tato jednosměrka také zpochybňuje životaschopnost keynesiánských fiskálních stimulů – hlavního nástroje, který levicoví ekonomové a politici preferují pro boj s recesí.

Fiskální stimul je jistě efektivní při zvyšování agregátní poptávky během akutní recese či finančního šoku; funkční keynesiánská politika však vyžaduje, aby byla fiskální štědrost během poklesu vyvážena fiskálními úsporami během konjunktury, aby deficity nerostly neudržitelným způsobem. Jenže takhle to v realitě nefunguje.

„Úspory během konjunktury“ je politicky velmi těžké prosadit. Stejně neudržitelný je levicový model státního uspořádání, stojící na pokřiveném výkladu lidských práv, podle kterého práva cizozemských zločinců přesahují práva domácího obyvatelstva na to, nebýt vystaveni jejich přítomnosti.

Tolerance k masové imigraci ze třetího světa je stejně neudržitelná, jako francouzské státní finance. Nepokoje sice byly provokovány a rozdmýchávány extrémní levicí, ale jejich vedení převzala druhá a třetí generace migrantů, která k Francii cítí zášť za svoji vlastní civilizační zaostalost, pročež veškeré nepokoje opakovaně mění v orgie rabování a bezhlavého ničení, za které jim levice ještě tleská.

Současné francouzské nepokoje tak nejsou jen dalším případem, kdy Francouzi šílí v ulicích. Jedná se o poslední varování a demonstraci limitů evropského levicového smýšlení při srážce s realitou – štědrý sociální stát, vysoká míra regulace, tolerantní postoj k masové imigraci a víra v keynesovské řízení poptávky je dlouhodobě nefunkční koktejl, který Evropu přivedl z 30 procent globálního HDP v roce 1980 na 14 procent globálního HDP letos. Toto socialistické paradigma je však tak prorostlé celou společností, že ta si změnu v utužující se globální konkurenci ještě stále neumí ani představit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!