Slovinská Portorož v létě je velkoměsto ve skořápce: Glanc, moře, skvělé jídlo a jeden nečekaný hrob

Ona má bílý kostým, černou košili a černobílé lakýrky. On je oblečen v barevném protipólu – černé kalhoty, šedý kostým a bílé triko. Na nohou sandále a v nich bílé ponožky – kombinaci, které se teď Češi vysmívají jako symbolu periferního buranství. I zde ale platí, že vše je povoleno, když se to umí nosit.

Ona má v ruce kapesníček, on fotoaparát v koženém pouzdře. Ona bez brýlí, vlasy ji vlají, on s černými brýlemi, ostříhán nakrátko, s upravenou vlnou. Kráčejí mezi elegantně oblečenými muži, kolem bazénu, v pozadí lázeňské budovy. Černobílá scéna jak z prvorepublikového katalogu na zájezd do jugoslávského letoviska Portorož, ve své době oblíbeného přímořského cíle mnoha Čechů a Slováků. Fotografie, která právě teď rezonuje na sociálních sítích ale vznikla na koupališti ve Zlíně, v roce 1940.

Ona se jmenuje Adina Mandlová, je hereckou megastar československého prvorepublikového (i válečného) filmu. On je František Čáp, mladý a „nejen nadějný“ filmový režisér.

Spojení „nejen nadějný“ používám proto, že v době vzniku fotografie byl František Čáp sice teprve sedmadvacetiletý, ale už natočil díla jako Ohnivé léto, které proslulo scénou, ve které Lída Baarová při koupání nechtěně odhalí ňadra, a především film Babička s ikonickou Terezií Brzkovou v hlavní roli. 

O rok později přibyl snímek Jan Cimbura s kontroverzní scénou s jasným antisemitským podtextem, ve které rozvášněné selky vyrabují krčmu, spálí dlužní úpisy svých mužů a zmláceného Žida vyženou z vesnice.

Režisér Čáp měl kvůli tomuto protektorátnímu filmu podle předlohy Jindřicha Šimona Baara po válce zásadní potíže, přesto mohl v režírování dál pokračovat. A to až do roku 1948, kdy se na filmovém festivalu ve Zlíně pohádal se členy dělnické poroty kvůli filmu Bílá tma. Byl obviněn z jejich urážky a to byla poslední kapka v jeho kvasícímu rozhodnutí emigrovat z Československa.

Jak tento úvod souvisí s mým textem o tom, proč odjet odpočívat do slovinského dvojměstí historický Piran/moderní Portorož? Čtěte dál. Když jsem se ubytovala v hotelu LifeClass a vydala se hodinovou procházku do historického Piranu, který leží na skalnatém ostrohu vybíhajícím do stejnojmenného zálivu, hodila jsem české prostředí, které mne živí a které mám ráda za hlavu. Někdy si člověk musí vyčistit mozek od domova.

První zastávka v dosud neznámém městě je u mě vždy hřbitov. Tam se dozvím vše, co o místě potřebuji vědět: kdo v něm v minulosti žil a kdo tam žije teď, čím se obyvatelstvo živilo, v jaké kondici žilo a na co umíralo, jak bohaté město to bylo, jakou životní morálku město má (to poznám podle úpravnosti náhrobků, květinové výzdoby nebo podle volných a neukradených konví, hrábí a košťat), jakou víru měšťané vyznávají a také, komu je věnována velká pozornost.
Velká část náhrobků v Piranu nese italská příjmení – Fabbro, Bocassin, Fonda, Cerdici. Je to psaná vzpomínka na doby, kdy dominantním jazykem Piraňanů a Portorožanů byla italština, kterou až v padesátých let, po exodu italsky hovořících Istrijců, nahradila slovinština.

Trochu bokem, s výhledem na blankytné moře, u hřbitovní zdi jsem narazila na prostý hrob s travertinovým krytem a bronzovými oky. Na desce byl prostý nápis vyvedený bronzovým písmem: Petronio Licia a Petronio Ida. Dvě sestry, slovinské Italky, pohřbené vedle sebe ve věčnosti. U jedné, u Idy, byl ale ještě jeden nápis – Čap.

„Čap, Čap, to zní jako české Čáp, pomyslela jsem si.“ Zvednu zrak a spatřím na kamenné zdi, nad hrobem menší bílou mramorovou desku se stejně prostým nápisem: František Čap, 7. 12. 1913 – 12. 1. 1972. A byla jsem zase doma! Obrazně i skutečně.

Jako rodačka z Litomyšle vím velmi dobře o dvojím pobytu Boženy Němcové v našem městě a na základce jsem musela jako když bičem mrská odříkávat děj Babičky a sledovat všechny filmové adaptace slavného románu. Jméno režiséra Františka Čápa jsem znala z titulků filmů pro pamětníky, které jsem s babičkou (tou mojí) sledovala. Co ale dělá František Čáp na hřbitově v Piranu? Souvisí to nějak se zdejším slavným festivalem reklamy a kreativity Golden Drum? Nebo s místním festivalem slovinského filmu?

Ze hřbitova jsem zamířila do centra Piranu, proplétala se v jeho pitoreskních uličkách a navštívila zdejší vyhlášenou a v michelinském průvodci doporučenou restauraci Stara Gostilna, kde vás tříchodové menu vás přijde na pouhých 30 euro.

Tam jsem začala na internetu v mobilu hledat souvislosti mezi Piranem, Portoroží a Františkem Čápem. Bylo to jednoduché. Český režisér po komunistickém převratu v roce 1948 emigroval společně s maminkou do Západního Německa. Protože v roce 1946 vyhrál hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes se svým filmem Muži bez křídel, zpočátku neměl o práci v Mnichově nouzi.

Seznámil se tam s ředitelem slovinské filmové společnosti Triglav film Branimirem Tumou, pro něhož natočil v roce 1953 svůj první slovinský celovečerní film Vesna. A tím obrazně řečeno vybuchla bomba.

Film Vesna až do konce 70. let držel rekord jako nejsledovanější slovinský film. Pro slovinskou kinematografii to byl zásadní předěl, protože František Čáp zavedl do zdejšího filmu nové technické standardy kvality a smysl pro dialog. Čáp během svého působení ve Slovinsku natočil jedenáct filmů, z nichž pět produkovala exkluzivně domácí filmová společnost Triglav, zatímco zbytek byly koprodukce nebo filmy pro zahraniční společnosti. Film Vesna má však ve Slovinsku výsostné postavení, podobně jako u nás například některé komedie typu Homolkovi.

Pokud strávíte v Portoroži a Piranu pár dní jako já, prošmejdíte i vedlejší, turistickému ruchu vzdálené, ulice v kopcích nad mým hotelem LifeClass, dáte se do řeči s místními a řeknete, že jste z Česka, dříve nebo později přijde řeč na Františka Čápa.

Ten se v roce 1958 trvale přestěhoval do Portorože , bydlel ve vile na serpentinové Koprské ulici, kousek nad hotelem Portorož Palace. Velice často chodil na procházky do Piranu, údajně mu výhled z městských hradeb na střechy města připomínal Prahu. Plánoval do Piranu převézt z Mnichova i ostatky své maminky, aby ji pohřbil v zemi, která se mu stala druhou vlastí.

František Čáp se ale nikdy dobře nenaučil slovinsky a možná proto měl problémy s proniknutím do zdejší společnosti. A snad i proto se nejvíce stýkal s dvojčaty Idou a Licií Petronií z bohaté istrijské, italsky hovořící rodiny.

V šedesátých letech přestal natáčet domácí slovinské projekty a protože nepobíral žádný důchod, živil se porůznu: pracoval jako střihač ve Vídni, natáčel filmové seriály, choval kuřata v malé istrijské vesničce Marušići (dnes leží již v Chorvatsku) a vejce prodával do hotelů v Portoroži, zkoušel chovat i králíky, pronajímal apartmány atd.

„Ševče, drž se svého kopyta,“ říká se. Možná proto filmový režisér bez podnikatelského ducha vždy zkrachoval. Společnosti možná také vadil fakt, že byl gay. Svou sexuální orientaci nikdy neskrýval a dokonce se paradoxně chystal na svatbu s Idou Petronio.

František Čáp ale pomalu chřadnul, netočil filmy, stýskalo se mu po Praze a vlasti a také pil. Selhávala mu játra a nakonec v roce 1972 zemřel v nemocnici ve slovinském Ankaru. Údajně spáchal „alkoholovou sebevraždu“ – po jeho smrti mu pod polštářem našli láhev brandy. Pohřben je na onom piranském hřbitově, v hrobě, který jsem náhodou objevila, společně se sestrami Petroniovými, které se o něj staraly.

Do Portorože jsem ale přijela původně kvůli něčemu jinému, než kvůli pátrání po úsměvném, ale zároveň melancholickém příběhu talentovaného českého režiséra, který poslední třetinu svého příběhu prožil v cizí zemi.

V cizí? Nesouhlasím. Vždyť Portorož a Piran až do roku 1918 sdíleli stejný osud jako česká města – v rámci Rakousko-Uherska. Portorož byla jedním z hlavních letních cílů pro celou monarchii a do zdejších luxusních hotelů přijížděli i podnikatelé a umělci z Čech, Moravy a Slezska.

Portorož – na rozdíl od nedalekého Piranu – nebylo město stvořené pro své stálé obyvatele, ale pro lázeňské hosty, který v něm jednou za rok prožijí svůj příběh. Stačí se podívat na ucelenou frontu hotelů na pobřežní promenádě, od secesního hotelu Kempinski Palace z roku 1910 přes zrekonstruovanou řadu hotelů LifeClass až po téměř brutalistní architekturu hotelu Bernardin nedaleko historického Piranu.

Proč jet na dovolenou zrovna sem? Pokud si chcete odpočinout na Jadranu a nechcete přitom svádět souboj o místo na pláži s tisíci turistů z celé Evropy, pokud se nechcete vzdát městského espritu a zároveň cítit svěží vzduch od moře, pokud se chcete skutečně dobře najíst, tak je kosmopolitní Portorož ideální místem k pobytu.

Ubytovat se můžete jako já v jednom z hotelů sítě LifeClass. S výhledem na moře, s bazény se slanou i sladkou vodou, v blízkosti restaurací... A protože jste v malém Slovinsku, tak je vlastně všude blízko.

• Pokud vás, stejně jako mě, zase tolik nebaví grilování se u bazénu nebo na pláži (v Portoroži je i písečná pláž, ale většinou se do moře vstupuje ze schůdku u mola), vydejte se pěšky do pitoreskního Piranu, který se především večer vyprázdní po náporu jednodenních turistů, nebo si autem či pobřežním autobusem zajeďte do dalších dvou historických měst s benátskou minulostí a turisty zcela opomíjených – do Koperu a Izoly.

• Udělejte si procházku ke kostelu sv. Bernardina s jeho typickou benátskou zvonicí. Je odtud krásný výhled na moře, zvláště večer.
• Navštivte Park Forma Viva, což je galerie pod širým nebem, kde můžete obdivovat desítky soch od umělců z více než 30 zemí.
• Půjčte si kolo a vydejte se na stezku Parenzana, která vede po bývalé železniční trati propojující italský Terst a chorvatskou Poreč. Na cestě potkáte slovinské vesničky, městečka i olivové háje. Cesta vede občas i podél pobřeží a v neposlední řadě po viaduktech a krátkými tunely. Zachovalý Tunel Valeta je 550 m dlouhý a propojuje Strunjan a Portorož.

• Velkou zajímavostí Portorože jsou rybí sádky Fonda – jediné v celém Slovinsku. Na této rodinné farmě se chovají nejen ryby na prodej, ale areál slouží jako útočiště pro další mořské živočichy. Umělá podvodní konstrukce totiž funguje jako umělé podmořské útesy. Můžete si prohlédnout zázemí farmy a samozřejmě ochutnat rybí speciality.

• Určitě nevynechejte návštěvu místa zvaného Sečoveljská solná pole, což jsou prostě saliny, v nichž se odpařováním mořské vody získává sůl. Oblast je domovem vzácných živočichů a rostlin. Pozorovat tu můžete především ptáky. V areálu najdete také muzeum, které je věnováno výrobě soli v oblasti slovinského pobřeží. Přírodní rezervaci je možné projet i na kolech.

• Vřele doporučuji naprosto relaxační pobyt v lázních Thalasso Spa Lepa Vida, které jsou přímo mezi solnými nádržemi. Čekají vás tady lehátka, slané bazény, peeling mořskou solí, masáže, obklady léčivým černým bahnem a především zdejší solí nasycený vzduch, který vás dokonale pročistí i zevnitř.

• Navštivte místní olivové háje. Doporučuji statek Gramona, kde se dozvíte, jak se olivy pěstují a jak se z nich vyrábí olej, který můžete na místě ochutnat a koupit si i další výrobky z oliv.

• A především nezapomeňte, že Slovinsko je sice malá země, ale gastronomický gigant! Slovinská kuchyně je fúzí toho nejlepšího ze středomořské diety, kombinované s vlivy kuchyně střední Evropy i Balkánu. Nelze se proto divit, že v průvodci Michelin najdete hodnocených 72 restaurací, z nichž devět dostalo hvězdu, jedna dvě hvězdy a jedna dokonce tři hvězdy. Dalším podnikům Michelin udělil celkem čtrnáct označení Bib Gourmand. V samotné Portoroži najdete hvězdičkovou restauraci COB. Máte-li rádi sladké, vřele doporučuji místní speciality vyráběné v Café Central.

• Nedělejte nic. Můžete sice vyrazit do nedalekého Terstu, lodí do Benátek, navštívit nedaleký hřebčín v Lipici s proslulými bělouši, vyrazit do jeskyni v Postojně atd. Proč ale? Člověk by na dovolené neměl dělat téměř nic, jen odpočívat. Sedět na terase hotelu, celým svým tělem vnímat letní náladu a nudit se. Nuda je, jak říká neurolog Martin Stránský, extrémně důležitá. Protože když se nudíme, tak nás napadají ty nejlepší myšlenky a nápady, z nichž pak celý rok žijeme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.