Test nejprodávanějšího auta všech dob v základní verzi: Benzinová Toyota Corolla žije a nechává žít

Vždycky mě potěší, když se objeví automobilka, která je nám ochotna zapůjčit ten který model nikoliv ve špičkové výbavě, jak se to dělá obvykle, nýbrž v té základní. Teprve tam se totiž poznají skutečné kvality auta, jehož nejlepší verzi si zejména u masových modelů koupí opravdu málokdo. 

Toyota mi tuhle radost udělala s úplně nejordinérnějším autem na světě, kterým je nijak zvlášť okouzlující sedan Corolla s benzinovým tříválcem 1,5 litru a normálním ručním řazením, což už se dnes taky moc nevidí.

Tvrdit o Toyotě Corolla sedan, že je krásná, by bylo hodně přitažené za culík zápasníka sumó. Vyložená ošklivka to ale taky není, jen ji prostě na silnici už skoro nevnímáte, protože Coroll už i u nás jezdí fakt hodně a obvykle jsou bílé nebo v šedé „metle“, jako byla ta „naše“. 

Toyota je vůbec zajímavá tím, že jako jedna z mála značek vedle obligátní nabídky různě velkých SUV stále vyrábí ucelenou řadu klasických velikostí karoserií – od městských nákupních tašek (Aygo a Yaris) přes právě Corollu po velký luxusní sedan (Camry). 

Soukromí zákazníci kupují nejčastěji Corollu Touring Sports, tedy kombík. Hatchback zvolí málokdo a lacinější „dročkaři“ (ti bohatší mají Camry) berou samozřejmě čtyřdveřové sedany, to vše ale hlavně v hybridním provedení. Testovaná Corolla Klasik je poslední šancí mít ji s obyčejným atmosférickým benziňákem.

Pod pojmem základní výbava si člověk dříve automaticky vybavil: „švihadla“, tedy okna na kličku, žádné centrální zamykání, natož na dálku, žádná klimatizace, sedadla z té nejhrubší pytloviny a třeba taky nechutný plast na volantu, na kterém v létě neudržíte ruce.

Doba ale pokročila, takže základní Corolla sice nemá dotykové odemykání ani startování, zato nabídne třeba dvouzónovou klimatizaci, infotainment s veškerou soudobou konektivitou, sadu bezpečnostních asistentů, všechny okénka v elektrice a tak dále a tak dále. 

Všechny ty displeje jsou samozřejmě o něco menší, audiosystém není nic moc a chybí třeba takový detail jako přední a zadní parkovací senzory, bez kterých už dnes leckdo při parkování do řady nedá ani ránu. Nečekejte samozřejmě ani takové „fíčury“, jako jsou vyhřívaný volant, sedačky nebo dotyková nabíječka telefonu.

Na pohled má interiér už zjevně své roky, ale stále je funkční a přehledný, byť třeba multimediální displej trčící z prostředka palubní desky je trochu jako pěst na oko. Pochvalu si Toyota zaslouží za ergonomii a řešení ovládání. Líbí se mi samostatný panel pro práci s klimatizací, který je tvořen fyzickými tlačítky a kruhovými ovladači pro regulaci teploty. Lepší řešení neexistuje. 

Další tlačítka obsluhující důležité funkce najdeme na palubní desce vlevo od volantu. Fajn je ovládání na multifunkčním volantu, které je víceméně intuitivní, slušný je i infotainment s přehledným a svižným prostředím.

Vepředu si cestující na místo nemohou stěžovat, vzadu už je to podobně jako u jiných aut této velikosti slabší, před koleny i nad hlavou. Taxikáři, kterých je mezi typickými zákazníky Corolly sedan drtivá většina, to řeší posunutím sedadla spolujezdce co nejvíc dopředu, takže obvyklý jeden zákazník má místa dost. 

Jízdní kola a lyže taxíky nevozí, takže karoserie sedan není ničím proti ničemu, 427 litrů základního objemu kufru je na dané účely až až.

Dominantním pohonem všech prodávaných Toyot je dnes hybrid, případně plug-in hybrid, což je do jisté míry škoda, protože její atmosferické benziňáky měly vždy pověst nezničitelnosti. Vím o čem mluvím – sám jsem kdysi míval starou Toyotu Carina, která měla na budíku přes 600 tisíc km, a kdyby totálně nezrezla, jezdila by nejspíš dodnes.

Ve verzi „poslední benziňák zhasíná“ má Corolla ve strojovně zasazený atmosféricky plněný benzinový tříválec 1,5 litru s výkonem 125 koní, což sice neznačí žádné libé zvuky a hezký „švuňk“ ve vysokých otáčkách, zato výbornou pružnost a malou spotřebu. Motor je do hůře odizolované kabiny samozřejmě zdatně slyšet, ale zase taková hrůza ta tříválcová kakofonie není.

V kombinaci s klasickým a precizním manuálem je vlastně radost s tímto autem jezdit. Když chcete řadit, můžete (a mě to fakt bavilo), když nechcete, „vrazíte“ tam v padesátce „šestku“, a motor už se s tím nějak popere. Není to vůbec drahé, i takový rozený predátor silnic jako já jezdil s Corollou do šesti a půl litrů, při troše snahy to zaručeně půjde i za pět.

Jízdní vlastnosti nejsou dnes z těch charakteristik nového auta, které by zákazníci nějak zvlášť sledovali. Většinou se stejně popelí v nějaké koloně a „říznout“ rychle zatáčku je kratochvílí asi tak pro 4 % šoférů. Leč patřím mezi ně a zkoušet něco takového s měkoučce naladěným sedanem pro „dročkaře“ na šestnáctipalcových kolech je vždycky legrace. 

Na plných brzdách se Corolla vždy přátelsky rozvlní, což se týká především notně znervóznělé zadní partie, pak ale zaklekne na vnější přední kolo a – ač s děsivým náklonem – vcelku bezpečně vykrouží požadovaný oblouk. Primárně je ale důležité, že sedan je vzorně stabilní v přímém směru, dobře brzdí a odpružení snese velmi komfortní měřítka.

Co chtít od nového auta dnešní doby? Především to, aby člověka co nejmíň otravovalo a cítil se za jeho volantem dobře. 

Prachobyčejná Corolla sedan má tu výhodu, že jde nejspíš o nejtuctovější auto na světě, které sice má pár těch povinných nesmyslů jako hlídání jízdního pruhu a sledování rychlostního limitu, všechno to ale lze velmi elegantně povypínat, a pak už jen jezdíte, jezdíte a jezdíte – s pocitem, že to auto je věčné. Zbavíte se ho, až když už vám bude připadat příliš ošklivé/nezajímavé. 

Benzinová verze Klasik je teď za opravdu snové peníze – seženete ji těsně pod půl milionu, což představuje cenové zvýhodnění 188 000 Kč oproti standardu. A pořád je to Toyota.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.