VZPOMÍNKA MICHALA BORSKÉHO I Prezident a dramatik Václav Havel platil za vášnivého motoristu, který měl odjakživa slabost pro rychlou jízdu a poctivou západní techniku. Nejbizarnější kapitola jeho motoristického života se odehrávala v roce 1974 na dvoře trutnovského pivovaru Krakonoš. Zatímco vedení podniku jezdilo do práce sovětskými lidovkami, pomocný dělník u křemelinového filtru si na ranní šichty přijížděl v elegantním červeném mercedesu z nedaleké chalupy na Hrádečku. O tři roky později mu na témže autě StB přeřezala hadičky před rozvozem Charty 77.
Václav Havel měl k automobilům vztah zakódovaný hluboko v rodinné DNA. Syn pražského stavitele Václava Havla staršího a synovec zakladatele barrandovských ateliérů Miloše Havla už v raném dětství poznal, jak vypadá prvorepublikový přepych. Rodina patřila k nejstarším motorizovaným pražským rodům – ostatně už jeho dědeček, stavitel paláce Lucerna Vácslav Havel, brázdil metropoli v luxusních vozech a strýc Miloš se ve dvacátých letech dokonce věnoval automobilovým závodům.

Pak ale přišla válka, únor 1948 a pád do role občanů druhé kategorie. Mladý Havel musel v padesátých letech na dva roky na pověstnou „Čepičkovu“ vojnu a později začal pracovat jako kulisák a asistent režie v Divadle Na zábradlí. Ke skutečnému volantu se proto budoucí prezident dostal poměrně pozdě – řidičský průkaz si udělal až v roce 1964, kdy se blížil ke třicítce. Pomohl mu tehdejší obrovský úspěch hry Zahradní slavnost (1963) a s ním spojené honoráře ze západoevropských scén. Prvním Havlovým vozem se stala francouzská Simca 1000 s motorem vzadu, kterou po zhruba roce vyměnil za prostornější a na svou dobu mimořádně pokrokový Renault 16, držitel titulu Auto roku 1966.

Normalizační paradox
Plodná a nadějná šedesátá léta skončila sovětskou okupací a pro Havla nastalo s nástupem normalizace rozhodující formativní období života. V Československu se ocitl na indexu – od roku 1969 nesměl publikovat a jeho hry měly na domácích jevištích utrum. Jenže na Západě se z něj stejně jako z dalších kolegů z budoucího disentu mezitím stával čím dál žádanější dramatik.
Ačkoliv mu domácí režim devizové honoráře tvrdě danil (státní banka si brala až 40 procent) a zbytek převáděl na tuzexové bony, neexistoval žádný legální způsob, jak ho o západní příjmy připravit úplně - přece jenom už nebyla 50. léta, kdy by to určitě nějak zařídit šlo. Havel si tak ii v nejtužší normalizaci mohl dopřát komfortní výdobytky, o nichž se běžným občanům ani nesnilo. „Dopřával jsem si ten luxus mít mercedesy i v dobách nejtěžších,“ shrnul to o mnoho let později sám Havel.
Přesto mu hrozil paragraf o příživnictví – v občanském průkazu chybělo razítko zaměstnavatele. K tomu se přidával i tlak na rodinný rozpočet a postupná izolace na chalupě na Hrádečku nedaleko Trutnova. Když v roce 1973 nevyšlo místo pomocného dělníka v tiskárně, kde se vedení leklo nátlaku úřadů, a Havlovi se příliš nechtělo do úřednické rutiny v galerii v Hostinném, našel si v únoru 1974 práci v trutnovském pivovaru Krakonoš. Do podniku ho jako pomocnou sílu přijal tehdejší mechanik Jiří Pelc. Než se ředitel pivovaru vůbec stihl zorientovat a zjistit, koho to vlastně zaměstnali, měl už dramatik kýžené razítko v občance

Červený „Strich-Acht“ mezi Moskviči
Dojíždět z Hrádečku do Trutnova však nebyla žádná bohémská projížďka. Asi dvanáctikilometrovou trasu musel Havel zvládat brzy ráno, směny začínaly v šest hodin, což pro autora zvyklého tvořit dlouho do noci znamenalo vstávat za tmy kolem čtvrté. Bez auta by se na pracoviště dostal leda pěšky.
A právě v té době se symbolem jeho disidentské éry stal jeho snad nejslavnější vůz – červený sedan Mercedes-Benz generace W114. V českém prostředí se tento model dodnes často mylně zaměňuje za technicky spřízněnou řadu W115 nebo za pozdější „piáno“ (W123).
Generaci představenou v lednu 1968 – v Německu přezdívanou podle roku vzniku Strich-Acht (/8), u nás pak „žralok“ či „ventilačka“ – totiž automobilka dělila podle motorů. Zatímco W115 nesly čtyřválcové a naftové verze, Havlova W114 ukrývala pod kapotou kultivovaný benzinový šestiválec. Pro Mercedes šlo o zlomový model s moderní samonosnou karoserií a nově navrženým podvozkem, jehož konstrukční prvky ovlivnily značku na celá desetiletí.

Na parkovišti plném unifikovaných škodovek, trabantů či moskvičů působil západoněmecký šestiválec s běžnou československou espézetkou před trutnovským pivovarem jako zjevení z jiného vesmíru. Havel na mercedesu oceňoval především klid na palubě, prvotřídní odhlučnění a pohodlné pérování na delších trasách. Jeho dělnické dojíždění však mělo i úsměvnou ekonomickou bilanci: v pivovaru vydělával zhruba 1 700 korun měsíčně, přičemž přibližně třetinu výplaty obratem projel v benzínu.
Ještě větší rozruch než spotřeba šestiválce však vyvolalo samotné parkování. Havel ráno přifrčel v červeném stuttgartském korábu před vrátnici, otevřel dveře a vystoupil v montérkách a gumových holínkách. Zpočátku parkoval na podnikovém dvoře jako všichni ostatní. Jenže idylka netrvala dlouho.
„Řediteli pivovaru to vadilo a rozčiloval se, že Havel jezdí mercedesem, a on – ředitel – má jen moskviče,“ vzpomínal po letech Jiří Pelc, který musel nového kolegu diplomaticky požádat, aby auto raději odstavoval o pár ulic dál za rohem a nedráždil na dvoře dělnickou třídu. Podle dalších pamětníků padla směrem k prominentnímu pomocnému dělníkovi ještě jadrnější věta: „Vašku, nediv se. Ředitel má moskviče, sládek má moskviče, paní mistrová má taky moskviče a ty si vozíš prdel v mercedesu.“ Jiná verze historky zase zmiňuje dobrou radu, ať to „příště zaparkuje rovnou před Národní výbor“.

Šest stupňů u křemelinového filtru a exkurze pro Kubišovou
Navzdory provokativnímu automobilu si řadoví dělníci na svého nového parťáka rychle zvykli. Místo závisti si červený mercedes se zájmem prohlíželi, a když bylo potřeba, občas mu na něm dokonce i něco spravili. Sám Havel v jednom z dopisů přiznal jen drobné zklamání z dělnické etikety: přestože si všichni na dílně tykali, kolegové k němu chovali zvláštní respekt a neříkali mu za každým slovem „vole“.
A jak vypadala samotná pracovní náplň budoucí hlavy státu? Havel ve sklepích pivovaru přikuloval sudy, ohříval pivo z tanků a především obsluhoval křemelinový filtr. Podle tehdejšího předáka a sklepmistra Jana Špalka nešlo o žádnou rekreaci, protože ve sklepení panovalo stálé šestistupňové chladno. „Ten začátek byl pro něj hroznej. Von byl chudák furt zmrzlej,“ vzpomínal Špalek.
Přesto bral dramatik dělnickou profesi s až pedantskou svědomitostí – na kousku papíru měl přesně sepsaný technologický postup obsluhy filtru a do puntíku ho dodržoval. Z té doby pochází i slavná fotografie Karla Hádka, na níž Havel kráčí po dvoře s pytlem křemeliny na rameni, stejně jako snímky jeho mercedesu stojícího před pivovarem.
Kolegové v Trutnově museli dosavadního ne-pivaře „naučit pít pivo“ a Havel na oplátku vnesl do podkrkonošského provozu závan zakázané kultury – díky němu se do pivovaru přijela podívat na exkurzi dokonce i rovněž zakázaná zpěvačka Marta Kubišová.
Největší zisk z přibližně devítiměsíční pivovarnické anabáze ale zdaleka nespočíval ve výplatním sáčku. Mezi sudy si Havel utřídil myšlenky pro svůj zásadní Dopis Gustávu Husákovi a zážitky ze sklepa i z rozhovorů s nadřízenými přetavil v roce 1975 do své nejslavnější jednoaktovky Audience. Nesmrtelnou hru, v níž plachý intelektuál Ferdinand Vaněk vede s připitým sládkem absurdní dialog o donášení na sebe sama i o filozofickém rozdílu mezi koulením a přikulováním sudů, napsal údajně prakticky na posezení během jediného večera před setkáním zakázaných spisovatelů.
Přeříznuté brdzové hadičky a věrnost značce
Snadné to ale s autem na Trutnovsku neměl ani mimo pivovar. Státní bezpečnost sledovala každý jeho krok i každého, kdo se kolem něj jen mihl. Estébáci mu podle pamětníků v noci propichovali pneumatiky nebo rozbíjeli okna na autě – a když pak Havel přijel do místního autoservisu, mechanici už měli shora jasné instrukce...
Červený mercedes nicméně zůstal Havlovým věrným souputníkem až do zlomového ledna 1977, kdy se na veřejnost dostala Charta 77. Ráno 6. ledna se dramatik ze svého dejvického bytu chystal rozvézt 242 obálek s prohlášením Charty prvním signatářům a doručit text Federálnímu shromáždění. Chtěl jet sám právě svým mercedesem, aby do nebezpečné akce nezatahoval nikoho dalšího. Když ale sedl za volant, prošlápl spojku až na podlahu – jak se později ukázalo, příslušníci StB mu přes noc přeřezali brzdové a spojkové hadičky.
Havel proto zatelefonoval herci Pavlu Landovskému, který přispěchal se svým bílým Saabem 99. Spolu s Ludvíkem Vaculíkem pak v pražských Dejvicích svedli pověstnou dvacetiminutovou automobilovou honičku s neoznačenými vozy StB jak z akčního filmu, na jejímž konci byli všichni tři zadrženi poté, co se uvolili odemknout zámky Saabu, v němž se předtím před estébáky v beznadějné situaci zamkli.

Nedlouho poté červený mercedes z Havlovy garáže zmizel – v roce 1977 jej prodal a přesedlal do mnohem nenápadnějšího žlutého žigulíku, kterému důsledně říkal „džiguli“ místo ruského originálu „žiguli“ (podle Žigulovských hor nedaleko továrny VAZ v Togliatti, pozn. red.). O čtyři roky později jej poslal dál herci Janu Hrabětovi a pořídil si první generaci Volkswagenu Golf (ten později odkoupil Zdeněk Svěrák), aby v roce 1987 koupil z Tuzexu stříbrný Golf druhé generace s vyžádanou značkou končící číslicí 77, který se stal motoristickou tváří sametové revoluce.

Když se však Václav Havel v prosinci 1989 stal prezidentem a odmítal jezdit v sovětském ZILu po Gustávu Husákovi i v tatrovkách spjatých s minulým režimem, netrvalo dlouho a ke značce s trojcípou hvězdou se vrátil. Po krátkých epizodách s darovaným Renaultem 21 a BMW řady 7 zaparkovaly od roku 1992 v hradních garážích reprezentativní limuzíny Mercedes-Benz 600 SEL generace W140 zvané „mamut“ s šestilitrovým dvanáctiválcem pod kapotou.
A když v roce 2003 opustil Hrad a mohl znovu bez protestů ochranky sám šlápnout na plyn, zůstal v civilu mercedesům věrný až do konce – od třídy M přes R 500 až po velký osmiválcový Mercedes-Benz GL 500, který si vyzvedl v roce 2010.
Symbolický kruh se uzavřel v prosinci 2011. Na svou poslední cestu z Hrádečku do Prahy vyrazil Václav Havel v pohřebním speciálu Mercedesu třídy E a mezi smutečními věnci v Pražské křižovatce nechyběl ani ten s orchidejemi, který mu na rozloučenou poslala sama stuttgartská automobilka.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ mezi své oblíbené zdroje na Google Zprávách a svezete se s námi do minulosti. Díky moc!







