Audioverze
Ústavní soudkyně Dita Řepková prošla unikátní cestou: od asistentky legendární Elišky Wagnerové na Nejvyšším a Ústavním soudu se přes „soudní fabriku“ na brněnském městském soudu propracovala až na právnický vrchol. V rozhovoru s Petrem Dimunem otevřeně mluví o tom, proč varuje před soudcovským aktivismem, co jí dala práce na okresním soudu a jak se dnes dívá na kritiku, která provázela její jmenování.
V podcastu se dozvíte:
Jaké „nové pořádky“ zavedla Eliška Wagnerová na Nejvyšším soudu.
Proč byl přechod z Ústavního soudu na okresní soud střetem s realitou.
Jak si Dita Řepková vysvětluje kritiku ze strany Vrchního soudu v Olomouci.
Jak funguje současný Ústavní soud a proč je podle ní přetížený.
Proč varuje před tím, aby se Ústavní soud stal další odvolací instancí.
Jak vnímá citlivou debatu o právech obětí.
Profesní kariéru Dity Řepkové odstartovala spolupráce s Eliškou Wagnerovou – nejprve na Nejvyšším a poté na Ústavním soudu.
„Formovala mě jednoznačně,“ vzpomíná Řepková na dobu, kdy jako čerstvá absolventka nastoupila k tehdejší předsedkyni Nejvyššího soudu. Byla to doba změn. Wagnerová podle ní zavedla „nové pořádky“, které ovlivňují Nejvyšší soud dodnes.
„Pamatuji si obrovský odpor soudců proti zavedení asistentů. Říkali: ‚Proboha, co nám tady budou říkat nějací studenti?‘ A podívejte se, kolik jich dnes mají,“ popisuje Řepková.
Wagnerová také prosadila, že soudci nebudou chodit na stáže na ministerstvo ani přednášet pro soukromé agentury. Měli se soustředit na souzení a vzdělávání v rámci justice. „Nebylo to populární, ale bylo to správné,“ dodává.
Střet s realitou: Potížistka od Wagnerové
Navzdory varování kolegů, že po letech „nahoře“ bude přechod do obecné justice šok, se Řepková rozhodla splnit si svůj sen – stát se trestní soudkyní. A střet s realitou byl skutečně ostrý.
Už na prvním výběrovém řízení narazila. „Jedna z hlavních otázek tehdy byla: ‚Bude vám třicet, jak to plánujete s mateřstvím?‘“ vzpomíná. Když se ohradila, získala nálepku „potížistky“, která ji provázela i u druhého, tentokrát ovšem již úspěšného pohovoru.
Její první kroky v taláru vedly na Okresní soud v Uherském Hradišti. Ačkoliv byla formálně soudkyní Městského soudu v Brně, rok dojížděla sto kilometrů tam a zpět. „Jsem za to strašně vděčná. Byl to malý kolektiv a fakticky jsem se tam naučila řemeslo,“ říká.
Její názory formované Ústavním soudem však zpočátku budily údiv. „Dívali se na mě jako na exota. Zpětně mi říkali: ‚My jsme přemýšleli, odkud jsi s těmi názory přišla.‘“
Po návratu do Brna ji čekala skutečná „fabrika“, jak popisuje poměry na tehdejším brněnském městském soudu s více než dvaceti trestními soudci. Právě zde, v každodenním styku s desítkami případů a lidských osudů, se zformoval její pohled na právo – pragmatický, zaměřený na podstatu a s vědomím, že spis neřekne vše.
Cesta na vrchol a kritika z Olomouce
Její jmenování ústavní soudkyní se neobešlo bez kontroverze. Kritické hlasy zazněly zejména z Vrchního soudu v Olomouci, který jí v minulosti rušil některá rozhodnutí. Řepková si to vysvětluje rozdílným právním názorem. „Stojím si za tím, že jsem se snažila dělat poctivou práci. Nedělám ji pro odvolací soud, ale pro účastníky řízení. Pokud jsem byla přesvědčena, že obžaloba neobstojí, nebudu odsuzovat lidi jen proto, že je tam škoda 45 milionů,“ konstatuje.
Dnes, po devíti měsících na Ústavním soudu, přiznává, že je instituce mnohem profesionálnější než v době před sedmnácti lety, kdy ji opouštěla.
Zároveň ji však šokoval obrovský nápad věcí. „Náplní práce jsem se vrátila na okresní soud,“ říká s nadsázkou. „Pokud má někdo představu, že si ústavní soudce jde odpočinout, tak to tak rozhodně není.“
Právě zahlcení Ústavního soudu případy, které by se k němu vůbec neměly dostat, vnímá jako zásadní problém. „Když jsem tátovi řekla, že řešíme náklady řízení ve výši 1200 korun, řekl: ‚To nemyslíš vážně?‘“ Tento stav podle ní vede k inflaci rozhodování a nebezpečí, že se Ústavní soud stane jen další odvolací instancí.
Zdrženlivost jako hlavní princip
Zkušenost z nalézacího soudu, kde je soudce v přímém kontaktu se svědky i obžalovanými, je podle ní nepřenositelná. Proto je jako ústavní soudkyně při posuzování případů extrémně opatrná.
„Já nejsem odvolací soud, ani dovolací. Musím řešit to, co je v Listině a Ústavě,“ zdůrazňuje. „Při každé věci uvažuji, jestli je to jen můj pocit, že bych to dělala jinak, anebo jestli je tam opravdu systémová chyba. Ta zdrženlivost musí být obrovská.“
Tento přístup promítá i do citlivé debaty o právech obětí. Ačkoliv posilování jejich postavení jednoznačně podporuje, varuje, že nesmí jít na úkor procesních práv obviněných. „Každá kauza si zaslouží individuální pohled. Zobecňování nefunguje,“ říká a dodává, že za svou praxi potkala celou škálu obětí s naprosto odlišnými postoji i potřebami.
Dita Řepková tak na Ústavní soud přináší hlas, který nevolá po velkých právních revolucích, ale po návratu k podstatě. K poctivému řemeslu, individuálnímu posuzování a především k vědomí, že Ústavní soud má být strážcem ústavnosti, nikoliv poslední opravnou instancí pro každou domnělou křivdu.
