Don Quijote z Postoloprt. Tak mu říkají kamarádi. „Když se přijedou podívat na ten zchátralý areál velkostatku, sprásknou ruce nad tím nadělením,“ říká sarkasticky Dalibor Konopáč. Komentuje tak současný stav svého života i obří nemovitosti, kterou s manželkou dává dohromady.
Velkostatek v Postoloprtech je pravděpodobně nejznámější český velkostatek, protože jeho kulisy posloužily pro natáčení oscarového dramatu Na západní frontě klid.
„Koupili jsme ho s manželkou před pár lety v euforii a přes ty obří kopřivy jsme si ani neuvědomili, jak je bývalý Schwarzenberský velkostatek gigantický a že budeme mít práci na celý život,“ říká Dalibor, který byl profesí fotograf celebrit, životního stylu, koncertů, aut i módy.
„Mám ale velkou výhodu,“ pokračuje. „Znám totiž odpověď na naivní otázky typu co budu dělat za rok, za deset, za třicet let? Co bych dělal, budu to tu pořád dávat dohromady.“
Máte představu, jak takový velkostatek vypadá? Pokud ne, tak ve zkratce: nádvoří o velikosti Staroměstského náměstí. Kolem dokola stáje, chlévy, maštale, stodoly, sýpky, domy šafáře, správce a zaměstnanců. Vše v obřích rozměrech – a ve stavu velmi destrukčním.
Je tu i vybydlený barokní zámek a pod ním stojí panský pivovar, také v dezolátním stavu. To vše uprostřed Postoloprt, typického maloměsta, která postihlo ve dvacátém století mnoho fatálních zásahů – poválečné vyhnání českých Němců, vyhnání rodu Schwarzenbergů v roce 1947, následné znárodnění a čtyřicet let socialistické destrukce. A to vše v půvabné a pitoreskní krajině mezi Žatcem a Louny na pozadí dramatického Českého středohoří.
„Opravit se musí skoro všechno: střechy, krovy, podlahy... Když jsme to převzali, nebylo tady nic. Dokonalá vybydlenost. Smekám ale nad tím, jak byl tento barokní areál fortelně postavený. Vydržel po staletí. Poničila ho až desetiletí, kdy zde hospodařil státní statek, ale ty největší rány areál dostal až po nepovedených privatizacích. Já jsem v zásadě za cenu pražského bytu koupil před čtyřmi lety holé budovy a neuvěřitelnou horu starostí,“ komentuje Dalibor Konopáč začátky v Postoloprtech.
V muzeu Prado v Madridu visí temný obraz od Francisca Goyi. Je na něm namalována hlava malého psa, v přikrčené poloze, který obrací oči do výše a bázlivě sleduje ten ohromný nedefinovatelně velký prostor nad ním. Když se autor podcastu Pavel Vondráček setkal poprvé s Daliborem Konopáčem na velkostatku a spatřil podobně obrovský prostor starostí, cítil se podobně.
„My to ale se ženou dáme. Bez nadšení to nejde. Opravili jsme obří stodolu a přilehlý dům a děláme zde svatby. Jsme v začátcích, hledáme peníze, kde se dá, musíme sehnat stovky milionů. Když to neopravíme my, tak už nikdo a tato významná památka spadne a nebude. Prostě nebude,“ říká Dalibor Konopáč, a i když dobře chápe, co jej čeká, pořád má energii opravovat dál.
Když statek v Postoloprtech navštívíte a projdete si i celé město, na vlastní smysly pochopíte, jak tragicky fatální byla rozhodnutí poválečných politiků sebrat lidem jejich domovy a majetek a vyhnat je. Protože i po téměř osmdesáti letech je situace horší než před rozhodnutím, že majetek krumlovské větve Schwarzenbergů, kterým Postoloprty patřily, bude znárodněn.
„Mohl jsem si samozřejmě koupit nějakou roubenku, za pár milionů ji opravit, dělat tam za velké peníze romantické svatby a honit si hipsterské triko na instagramu a žít v iluzi, že svět je krásné místo k životu. Já jsem se ale rozhodl jinak a doufám, že správně,“ říká Dalibor a z výšky čtvrtého patra barokní sýpky přehlíží to, co jej dole čeká.
V podcastu se ještě dozvíte, proč nedostali Konopáčovi při prodeji klíče od statku, jaký mají vztah k úřadům, zda jim pomáhá město, kolik lidí se vejde do svatební stodoly, kdy končí a kdy začíná stavební sezóna, jak podobné statky fungují v zahraničí, co vše se dá na statku ještě objevit, jestli ještě pojede Dalibor na dovolenou a také jak by statek mohl za třicet let vypadat.
