„Posaď mě do hospody, dej mi tužku a nakreslím deset vtipů. Vrací se absurdní doba,“ říká Fefík z kultovního magazínu Sorry

Pavel Vondráček

S Fefíkem, kreslířem kultovního magazínu Sorry, je to jako s Archimédem. Ten se prý také vyznačoval mlčenlivostí, ale přesto známe mnoho jeho myšlenek, slov a vět. Když jsem natáčel podcast s Fefíkem, pravým jménem Milanem Podobským, mluvil také málo, tiše, skromně a pak jakoby omluvně řekl: „Posaď mě do hospody, dej mi papír a tužku a já nakreslím deset vtipů.“

Měl pravdu. Někdo se lépe vyjadřuje slovy, někdo rukama, někdo kresbou. Ty jeho jsou už víc než třicet let součástí českého ironického prostoru a stále překvapují svým minimalismem a černou barvou humoru.

Má-li se ale kreslíř vyjadřovat slovy, jde mu to někdy ztěžka. Fefíkův mluvený styl je střídmý, lakonický a míří rovnou ke smyslu otázky. Myšlenkově nevětví, je verbálně úsporný a na pozadí vždy krásně sarkastický. A je jedno, jestli mluví o tom, jaké výhody mu přináší titul „Čestný občan Prahy 6“, co ho spojuje s Ivou Janžurovou nebo zda je ke kreslenému humoru potřeba alkohol v krvi.

Milan Podobský se narodil na Silvestra roku 1966 a zdá se, že tento den se propsal i do jeho stylu života – něco končí a něco začíná a vše má dvojí význam. Dvojsmysly, druhý plán a skryté narážky jsou totiž poznávacím znakem jeho humoru.

K humoru je podle Fefíka nejvíc potřeba jedné vlastnosti a tou je odvaha. „Už jenom podívat se na věc z jinýho úhlu. To vyžaduje něco, co se dá srovnat s odvahou nebo s určitým posunem v myšlení a to vždycky trochu bolí.“

archiv Milana Podobského

Když jsem dal přečíst a prolistovat svým mladším příbuzným humoristický časopis Sorry, který Fefík s přáteli stále vydává, u mnoha vtipů – na rozdíl od mých starších příbuzných – se nesmáli. Zdálo se mi, že k humoru přistupují jako mnozí Němci, kteří i humor berou vážně. „V dobách tuhé cenzury byli lidé vděční za každý náznak vybočení z těsných mezí povoleného a kdo si dovolil překročit pomyslnou hranici, byl vnímán jako hrdina. Ještě nedávno se mohlo žertovat v poměrně širokých mezích, odsudek nehrozil, natož věznění. Humor tím ale ztrácí na své originalitě a přestává být vysoce ceněným a vyhledávaným kořením.“

Svět humoru kolem nás se ale mění a Fefík si toho dobře všímá: „Já vidím budoucnost humoristů nadějně. Vrací se absurdní doba, kdy se lidé autocenzurují, novináři používají jinotaje a narážky, už nepíšou na plnou hubu a mnohé věci skrývají. To je ideální prostor pro černý humor,“ říká.

Fefík ale není jen kreslíř a fejetonista, ale i seriózní autor a badatel v oblasti architektury zejména pražských čtvrtí Bubeneč a Dejvice. V podcastu samozřejmě vzpomíná i na svou práci novináře ve Večerníku Praha, v časopise Kovák, podnikovém tisku továrny ČKD, mluví o míře erotičnosti a klení v humoru a také o tom, jak ho zformovala povolání rodičů: „Mít oba rodiče učitele, na to by se měl brát invalidní důchod.“ V podcastu se také dozvíte, že humor se musí často vysedět, že ubrousek je více než počítač, že tvořit humor není žádná sranda, proč se lidí v médiích a politici humoru bojí, kdy se mu tvořilo nejsvobodněji, z koho je nejlepší si „dělat prdel“.

sinfin.digital