KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA A JANA ŽELEZNÉHO | Šok, zděšení, odmítavé kroucení hlavou a neschopnost uvěřit zobrazeným číslům. Přesně tak by se dala popsat atmosféra ve štábu kanadských konzervativců po vyhlášení výsledků nedávných parlamentních voleb. Ten samý scénář se o víkendu odehrál i v Austrálii, kde tamní liberálně-konzervativní síly utrpěly zdrcující porážku od vládních laboristů. Přesné příčiny těchto jevů se ještě stále analyzují, jeden z problémů se však tyčí nad všemi ostatními – je jím tzv. faktor Trump.
Znělo to jako senzace. Australský premiér Anthony Albanese zvítězil ve federálních volbách, přičemž se stal prvním lídrem laboristů od konce studené války, kterému se podařilo obhájit svůj mandát do druhého volebního období. Mnozí o něm dokonce začali hovořit jako o levicové variantě Johna Howarda, legendárního lídra Liberální strany, který na pozici premiéra setrvával úctyhodných jedenáct let a ve volbách doslova drtil politickou opozici.
Albanesův triumf je o to pikantnější, že hlavní opoziční vyzyvatel, Peter Dutton ze středo-pravicové „Koalice“ Národní a Liberální strany, byl poražen ve vlastním volebním obvodu, který zastával 24 let. Dutton se tak stal vůbec prvním předsedou opozice v dějinách země, který přišel o své vlastní křeslo. Kde hledat příčinu tak markantních výsledků, které ještě před pár týdny nečekal vůbec nikdo?
Šokující výsledky?
Začněme od základu a bez emocí. Bylo by férové říci, že samotné výsledky australských voleb vlastně až tolik překvapivé nejsou. Tedy alespoň pro zkušené pozorovatele, protože průzkumy veřejného mínění organizované bezprostředně před volbami těsné vedení labouristů naznačovaly.
Podle většiny z nich sice voliči favorizovali opoziční Koalici nad vládními laboristy, nicméně díky specifickému volebnímu systému, které je založen na preferenčním hlasování, se očekávalo, že více křesel ve 151členné Sněmovně reprezentantů nakonec získá právě Australian Labor Party.
Otázkou ovšem zůstávalo, s jak silným mandátem nakonec levice z voleb odejde. Ještě na počátku roku by si na vítězství Albanese vsadil jen málokdo. Například Polymarket, největší světová platforma pro predikční trhy, zcela jednoznačně favorizovala opoziční Koalici Petera Duttona. K rozhodujícímu obratu došlo teprve na přelomu března a dubna.
Anthony Albanese se před vyhlášením termínu voleb mohl spolehnout na nejtěsnější možnou většinu: pouhých 77 křesel z celkových 151 ve Sněmovně reprezentantů. V sázce tak bylo opravdu hodně.
Laboristé mohli vcelku snadno odejít poraženi, což mnohá média až do posledního týdne před volbami naznačovala, nebo mohli zvítězit, ale bez zisku většiny křesel. V takovém případě by museli sestavit buď menšinovou vládu, nebo uzavřít koalici s jiným federálním subjektem – nabízela se například spolupráce se Zelenými, nebo skupinou centristických politiků známých jako Teals.
V době psaní tohoto komentáře stále nebyly k dispozici kompletní výsledky, nicméně v neděli večer středoevropského času se zdálo, že po sečtení 70 % hlasů dosáhla Labor Party drtivého vítězství, když získala 85 poslaneckých mandátů. Polepšila si tak o celých 8, zatímco opoziční Koalice s 36 poslanci přišla o 17 křesel oproti volbám z roku 2022.
Laboristům se podařilo nikoli pouze na hlavu porazit svého ideového protivníka, ale rovněž vyluxovat hlasy Zelených. Byl tak nadobro zvrácen trend z posledních klání, kdy se hovořilo o erozi pozic dvou hlavních stran a vzrůstu obliby menších uskupení. Albanese získal pohodlnou většinu a může sestavit jednobarevnou vládu.
