Trumpův recept na krizi: Jak falešný expert z Amazonu změnil směr světové ekonomiky

Základním motivem Trumpovy celní politiky je jeho víra, že obchodní deficity znamenají, že USA jsou „okrádány“ zahraničím. Tato představa vychází ze dvou zásadních nepochopení. 

Za prvé, Trump a jeho poradci nesprávně interpretují účetní rovnici HDP, protože si myslí, že dovoz snižuje HDP, protože se v rovnici odečítá. Ve skutečnosti se však dovoz přičítá ke spotřebě a investicím a následně se odečítá, aby nedošlo ke dvojímu započítání – čistý efekt na HDP je tedy nulový. 

Za druhé, Trump předpokládá, že blokování dovozu automaticky zvýší ekvivalentní domácí výrobu. Spotřebitelé však často jednoduše přestanou nakupovat, čímž klesá celkový ekonomický výkon, a tudíž blahobyt. Firmy čelí vyšším nákladům, což vede ke ztrátám pracovních míst – jak se momentálně děje u amerických výrobců automobilů a oceli. 

Ikonický výrobce amerických trucků Mack propouští stovky zaměstnanců, stejně jako Volvo. Mazda ruší výrobní závod na vozy exportované do Kanady, Subaru zavírá americkou výrobu úplně a stěhuje ji do Japonska, oceláři propouští a americké obchody se chystají na výpadky zboží à la covid.

Obchodní deficit sám o sobě není dobrý ani špatný – odráží složitou souhru faktorů včetně toků kapitálu, komparativních výhod a globálních dodavatelských řetězců. Pokud například americká továrna koupí japonský nebo německý CNC stroj za 100 000 dolarů, který je financován japonskou investicí do amerických státních dluhopisů, jde o obchodní deficit. 

Ale pokud tento stroj umožní výrobu v hodnotě 500 000 dolarů, americká ekonomika z toho profituje (nemluvě o tom, že za fyzický stroj USA v důsledku zaplatí pomocí pomalovaných papírků, resp. jejich účetního vyjádření, o nichž de facto slibují, že budou mít v budoucnu nějakou hodnotu, kterou mají samy v rukách – to prostě není špatný byznys).

Trumpovo zaměření na eliminaci deficitu tyto nuance ignoruje a ohrožuje odvětví, která jsou závislá na globálních dodavatelských řetězcích. Což jsou téměř všechna a zejména ta s vyšší přidanou hodnotou, na kterých současný americký průmysl stojí. 

Výhled nových zakázek regionálních výrobců od newyorské pobočky Fedu se už nyní stihl dostat doslova na nejnižší úroveň v historii tohoto průmyslového průzkumu:

Obchodní deficit USA s Čínou, který přispěl k deindustrializaci, je oprávněnou obavou. Široká cla na všechny obchodní partnery, včetně spojenců, však pravděpodobně deindustrializaci jen urychlí tím, že zvýší náklady a vyprovokují odvetná opatření. 

Snížení dovozu je méně důležité než zvýšení vývozu, což je cíl, který cla podkopávají, protože oslabují konkurenceschopnost USA a vyvolávají vzájemné obchodní překážky.

Trumpova cla jsou částečně reakcí na čínské obchodní praktiky, které jsou již dlouho předmětem sporů. Narativ, který kromě Trumpa rád opakuje např. i viceprezident Vance, tvrdí, že vstup Číny do Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2001 jí umožnil „ukrást“ americká pracovní místa a zničit průmysl. 

Tento pohled je ale pravdivý jen zčásti. Vstup Číny do WTO nebyl darem; předcházelo mu 15 let vyčerpávajících vyjednávání, která vyústila v dohodu o 1500 stranách, jež Číně ukládala přísné podmínky, včetně otevření trhu a odstranění diskriminačních praktik. Čína však později mnohé ze svých závazků porušila a za vlády Chu Ťin-tchaa a Si Ťin-pchinga se vrátila k modelu státem řízené ekonomiky.

Jenže následující americké administrativy – George W. Bushe, Baracka Obamy a dokonce i Trumpa samotného – nedokázaly plně využít nástroje vymáhání pravidel WTO, aby Čínu pohnaly k odpovědnosti. Toto selhání, umocněné korporátní chamtivostí a geopolitickými omyly, umožnilo Číně stát se během jediného desetiletí od vstupu do WTO největším světovým exportérem. 

Zatímco cílená cla proti Číně by mohla být součástí strategie, jak tyto nerovnováhy řešit, Trumpova bezhlavá cla proti všem spíše odcizují spojence a narušují globální dodavatelské řetězce, čímž dále oslabují americký průmysl, který je na těchto řetězcích závislý – například při výrobě letadel, zemědělských strojů nebo turbín, jež vyžadují zahraniční komponenty a vstupy.

Čína pak se svojí autokracií snese výrazně více bolesti než Trump, který už teď čelí rekordně nízké podpoře voličů, kterým vadí primárně jeho obchodní politika. 

Čína prodělá kalhoty, ale pokud neustoupí, její vůdci to doma prodají jako výhru. A ještě to můžou využít jako závoj, kterým přikryjí vlastní ekonomické chyby, což paradoxně může vést k tolik potřebným reformám, kterým se současný nejvyšší vůdce bránil. Takový výsledek je prohrou pro Spojené státy.

Navzdory tomu všemu, americká dělnická pracovní místa, která skončila v Číně, nejenže neznamenala vysokou nezaměstnanost – Amerika je nyní ve stavu plné zaměstnanosti s nedostatkem pracovních sil, ale tato nová pracovní místa, která se většinou nachází ve službách, jsou zpravidla lépe placená. Spojené státy tak – deindustrializaci navzdory – patří k nejbohatším ekonomikám světa. 

To platí z hlediska mediánu příjmů na hlavu i po započtení daní, vládních transferů a rozdílů v cenách mezi jednotlivými zeměmi. A evropští socialisté pozor, platí to i tehdy, když se připočte hodnota služeb, které vláda poskytuje přímo občanům. A pokud jde o spotřebu na obyvatele, USA jsou o parník daleko před všemi ostatními. Konkurenční jsou jí víceméně pouze nerelevantní příklady nerostných království.

Svádět všechny údajné ekonomické problémy Ameriky na obchodní deficity je obzvláště směšné, protože Spojené státy měly naposledy obchodní přebytek v roce 1975. 

Teď pozor, v roce 1975 činil příjem na obyvatele USA v současných dolarech 7 801 dolarů. V roce 2023 to bylo 82 769 dolarů. Celkový HDP v roce 1975 činil 1,7 bilionu dolarů, zatímco v roce 2024 to bude 29 bilionů dolarů. Trump je prostě a jednoduše ekonomicky zcela negramotný a žije ve světě fantazie.