Spojenci proti Putinovi se hádají kvůli Banderovi. Mezi Polskem a Ukrajinou roste nebezpečná trhlina

Polsko-ukrajinských sporů si zbytek Evropy dlouho příliš nevšímal. Bezcelní dovoz ukrajinských zemědělských produktů, který rozbouřil polský venkov, nebo rostoucí napětí kolem ukrajinských uprchlíků byly v Bruselu vnímány jako běžné rozmíšky mezi dvěma sousedními státy. Teprve spor o Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA) ukázal, že pod povrchem se skrývá mnohem hlubší problém.

Když polský prezident Karol Nawrocki ostře zareagoval na pojmenování jednotky ukrajinských ozbrojených sil čestným titulem Hrdinové Ukrajinské povstalecké armády, bylo najednou zřejmé, že polsko-ukrajinské vztahy nejsou ani zdaleka tak idylické, jak se mohlo z Bruselu zdát. Premiér Donald Tusk nejprve Nawrockého hrozbu odebrat Volodymyru Zelenskému Řád bílé orlice označil za hloupé plácání. Když však průzkumy ukázaly, že Poláci vnímají otázku Volyně mimořádně citlivě, rychle se k prezidentově kritice připojil. Z historického sporu se mezitím stává diplomatická přestřelka, do níž se zapojuje stále více politiků a veřejných osobností na obou stranách.

Pro prezidenta Volodymyra Zelenského je UPA především součástí příběhu ukrajinského boje za nezávislost. Ukrajinská povstalecká armáda, radikální a ozbrojená odnož Organizace ukrajinských nacionalistů, podle něj bojovala jak proti nacistům, tak proti Sovětskému svazu a podílela se na vzniku moderní ukrajinské identity. Tečka.

Pro Poláky je však obraz UPA zcela jiný. Připomínají, že její jednotky mají na svědomí etnické čistky a masové vraždy Poláků, Židů i volyňských Čechů v letech 1942 až 1945. Právě proto ve Varšavě vyvolalo obrovské pobouření, když se na Ukrajině začala UPA znovu připomínat jako hrdinské národně-osvobozenecké hnutí.

Podle médií z okolí ukrajinského prezidenta zazněla v soukromých rozhovorech i velmi ostrá slova na adresu Polska. Prezident Karol Nawrocki několik týdnů vyčkával, ale nakonec Volodymyru Zelenskému odebral nejvyšší polské vyznamenání – Řád bílé orlice. Ukrajinský prezident mu jej následně poslal zpět poštou spolu s dopisem o „neutuchajícím přátelství polského a ukrajinského lidu“. Symbolika tohoto gesta už nemohla být výmluvnější.

Slovo „brutální“ používáme my. V Polsku se ale mnohem častěji setkáme s výrazy jako „genocida“ nebo s hrůznými popisy typu „vraždění dětí hřebíkem do lebky“. Zakázaný film Volyň, který natočil režisér Wojciech Smarzowski v roce 2016 vykresluje masové vraždění etnických Poláků jednotkami UPA během druhé světové války tak sugestivně, že se stal součástí polské kolektivní paměti.

Navíc Poláci jsou každoročně konfrontováni se způsobem piety kolem Jom ha-šo'a, dne připomínky šesti milionů Židů, kteří byli zavražděni během holokaustu. Velké smuteční akce se konají každoročně i v Osvětimi a podle Poláků by si Volyňský masakr zasloužil podobný druh piety.

Jenže na Ukrajině je historická paměť odlišná. Pro značnou část ukrajinské společnosti a mnohé historiky představuje UPA především národně-osvobozenecké hnutí, které bojovalo za vznik nezávislého ukrajinského státu. Násilnosti na Volyni jsou pak často interpretovány jako součást širšího polsko-ukrajinského konfliktu, jehož kořeny sahají do meziválečné politiky druhé Polské republiky vůči ukrajinské menšině. Právě tento střet dvou zcela odlišných výkladů minulosti dnes stojí v samém centru polsko-ukrajinského sporu.

Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), ozbrojené křídlo Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), usilovala v letech 1942 až 1947 o vznik nezávislého ukrajinského státu. Prostředkem k dosažení tohoto cíle měl být ozbrojený boj, ale také etnické čistky.

Samotná OUN vznikla v roce 1929 jako reakce na porážku Ukrajinců v polsko-ukrajinské válce a začlenění východní Haliče do druhé Polské republiky. Její ideologie byla výrazně nacionalistická a autoritářská. Návrhy ústavy budoucího ukrajinského státu počítaly s vůdcovským principem a silně připomínaly tehdejší italský fašismus.

Jedním z vůdců hnutí byl Stepan Bandera, který byl v roce 1934 odsouzen na doživotí za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého. Po německém napadení Polska byl z vězení propuštěn a po vstupu Wehrmachtu na sovětskou Ukrajinu vyhlásili jeho stoupenci nezávislý ukrajinský stát.

Ani nacistické Německo však o nezávislou Ukrajinu nestálo. Bandera a další představitelé OUN byli záhy zatčeni a Bandera strávil většinu války ve zvláštním oddělení koncentračního tábora Sachsenhausen určeném pro prominentní politické vězně. I tato epizoda později přispěla k tomu, že se v ukrajinské národní paměti stal symbolem odporu vůči Sovětskému svazu i boje za nezávislost.

Je také dobré připomenout, že ukrajinský nacionalismus neměl jen radikální tvář OUN. V meziválečném Polsku působilo i Ukrajinské národně-demokratické sdružení (UNDO), největší legální ukrajinská politická strana druhé Polské republiky. Prostřednictvím svých členů ovlivňovalo většinu ukrajinských kulturních, společenských a hospodářských institucí a ve volbách v roce 1938 získalo 23 poslaneckých mandátů.

Cílem UNDO bylo vybudování nezávislého a demokratického ukrajinského státu a prosazování práv ukrajinské menšiny v Polsku ústavními a parlamentními prostředky. Jinými slovy, existovala i demokratická ukrajinská cesta.

Ta však na konci třicátých let začala ztrácet půdu pod nohama. Politika polsko-ukrajinského smíru ztroskotala a požadavky ukrajinských politiků na širší autonomii jihovýchodních vojvodství byly ve Varšavě kategoricky odmítnuty. Když v prosinci 1938 předseda UNDO Vasyl Mudry oficiálně oznámil konec politiky normalizace, byla to zároveň porážka umírněného ukrajinského proudu.

Mnoho Ukrajinců pak začalo stále více naslouchat radikálním heslům Organizace ukrajinských nacionalistů. A právě tento posun měl o několik let později tragické důsledky pro Poláky i Ukrajince.

Politika polsko-ukrajinského smíru se definitivně zhroutila v roce 1938, kdy se část polských vládních elit začala sbližovat s nacionalistickými kruhy. Ve Varšavě sílil názor, že bezpečnostní hrozbu nepředstavují jen radikální organizace, ale nepolské menšiny jako takové.

Odvolán byl volyňský vojvoda Henryk Józewski, jeden z nejvýznamnějších zastánců polsko-ukrajinského porozumění. Následovala takzvaná druhá pacifikace, spojená s represivními zásahy proti ukrajinskému obyvatelstvu, ničením pravoslavných chrámů na Chełmsku a pokusy organizovat protiukrajinské iniciativy. Polské úřady to zdůvodňovaly potřebou národní konsolidace v době rychle se zhoršující mezinárodní situace.

Výsledkem však byla další radikalizace části ukrajinské společnosti. Miliony ukrajinských obyvatel se začaly od polského státu odcizovat a rostla podpora sil, které hlásaly, že soužití obou národů je nemožné. Když po září 1939 polský státní aparát ve východních oblastech prakticky zkolaboval, zůstala po něm společnost plná křivd, strachu a nacionalistických vášní. Právě v tomto prostředí později vyrostla tragédie Volyně.

Pro pochopení dnešní Ukrajiny je ale třeba vrátit se ještě hlouběji do minulosti. Ukrajinci totiž nezačali snít o vlastním státě až po rozpadu Sovětského svazu. Už v roce 1917 byla vyhlášena Ukrajinská lidová republika, která se pokusila vybudovat nezávislý stát v chaosu první světové války a ruské revoluce.

Tento pokus však skončil neúspěchem. Po několika politických převratech a krátké epizodě samostatnosti ovládla Kyjev Rudá armáda a bolševici v roce 1919 vytvořili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Vláda Ukrajinské lidové republiky odešla do exilu, kde symbolicky přežívala po celé období existence Sovětského svazu.

Její představitelé se nikdy nesmířili se zánikem ukrajinské státnosti a exilová republika formálně existovala až do roku 1992, kdy své pravomoci předala nově nezávislé Ukrajině. Současný ukrajinský stát se tak nehlásí k sovětské Ukrajině, ale právě k tradici republiky vyhlášené v roce 1917.

A právě proto je pro mnoho Ukrajinců boj za nezávislost téměř posvátným tématem. Hrdinů, kteří proti Sovětskému svazu bojovali se zbraní v ruce, totiž ukrajinské dějiny mnoho nenabízejí.

Generace Volodymyra Zelenského vyrůstala na sovětském výkladu dějin. V něm byla UPA vykreslována jako banda zrádců, kteří kolaborovali s nacisty a stříleli do zad sovětským vojákům. O Volyňském masakru se však neučilo vůbec. Pro sovětskou historiografii to jednoduše nebylo téma.

Po rozpadu Sovětského svazu se situace ještě více zkomplikovala. Ještě na počátku nového tisíciletí bylo na Ukrajině možné používat jak staré sovětské učebnice, tak nové ukrajinské. Obě vyprávěly moderní dějiny zcela odlišně. Zatímco jedny označovaly UPA za fašistické kolaboranty, druhé z ní dělaly národně-osvobozenecké hnutí.

Ukrajinský žák tak mohl mít doslova dvě učebnice, ve kterých byly stejné události popsány dvěma neslučitelnými způsoby. Není divu, že vztah mnoha Ukrajinců k historické pravdě je dodnes poznamenán hlubokým skepticismem.

Spor o minulost se navíc vedl i na politické úrovni. Moskva trvala na sovětském výkladu dějin, zatímco Kyjev postupně prosazoval tezi, že UPA byla především hnutím bojujícím za ukrajinskou nezávislost.

Sám Volodymyr Zelenskyj v rozhovorech s bývalým polským prezidentem Andrzejem Dudou připustil, že o tragédii na Volyni se podrobněji dozvěděl až v dospělosti. To samo o sobě vypovídá o tom, jak odlišně se tato kapitola dějin připomíná v Polsku a na Ukrajině.

Velké rozdíly existují i ve vnímání Polska. Pro obyvatele Kyjeva nebo východní Ukrajiny je představa Polska jako historické hrozby prakticky nepochopitelná. Na západní Ukrajině, kde jsou vzpomínky na meziválečné konflikty a polsko-ukrajinské soupeření mnohem živější, však takový pohled dodnes nachází své publikum.

Masakry na Volyni a v Haliči byly vedeny zvrácenou logikou etnického inženýrství. Část velitelů UPA vycházela z předpokladu, že po skončení války budou hranice budoucí Ukrajiny určovány podle národnostního složení obyvatelstva. Pokud měl jednou vzniknout ukrajinský stát, bylo podle nich třeba vytvořit území s co nejmenším počtem Poláků.

Proto se UPA uchýlila k teroru. Cílem nebylo porazit polský odboj v klasickém vojenském smyslu, ale vyvolat takový strach, aby polské obyvatelstvo uprchlo. Brutalita vraždění nebyla vedlejším produktem konfliktu, ale součástí strategie etnické čistky.

Ve druhé polovině války se však situace začala měnit. Bylo stále zřejmější, že nacistické Německo prohraje, a UPA začala hledat kontakty se západními Spojenci. Současně se pokoušela proměnit z regionální nacionalistické organizace působící především na území bývalé Západoukrajinské lidové republiky v širší celo-ukrajinské hnutí.

Poláci mezitím z velké části uprchli nebo byli vyvražděni a UPA začala stále častěji hovořit o demokratických principech a o spolupráci s dalšími ukrajinskými politickými proudy. Ke konci války do jejích řad přicházeli dezertéři ze sovětské armády a lidé různých národností, takže původně ryze nacionalistické hnutí získalo pestřejší charakter.

Poválečný posun hranic Polska navíc paradoxně vyřešil většinu předválečných polsko-ukrajinských územních sporů. Mnoho členů UPA se probilo do západního zajetí nebo emigrovalo a v atmosféře začínající studené války byli na Západě stále častěji vnímáni především jako nepřátelé Sovětského svazu. K tomu přispívala i tvrdá sovětská politika potlačování ukrajinské národní identity.

Po válce se Stepan Bandera soustředil na to, co považoval za hlavního nepřítele ukrajinské nezávislosti – Sovětský svaz. Sovětské vedení jej bralo natolik vážně, že z něj vlastní propagandou vytvořilo téměř démonickou postavu ukrajinského nacionalismu. V roce 1959 byl Bandera v Mnichově zavražděn agentem KGB.

Když v roce 1991 získala Ukrajina nezávislost, hledala své historické kořeny mimo sovětskou tradici a symbolicky se přihlásila k odkazu Ukrajinské lidové republiky z roku 1917. Jenže hrdinů boje za samostatný ukrajinský stát nebylo mnoho. A tak se Bandera, navzdory své velmi problematické pověsti v Polsku, postupně stal pro část ukrajinské společnosti symbolem odporu proti Moskvě a boje za nezávislost.

Po ruské invazi jeho popularita prudce vzrostla. Podle ukrajinských sociologických průzkumů dnes více než 70 procent Ukrajinců vnímá Stepana Banderu pozitivně. Pro mnoho z nich není především vůdcem radikálního nacionalistického hnutí ani postavou spojovanou s etnickými čistkami, ale člověkem, který se postavil Sovětskému svazu a bojoval za samostatnou Ukrajinu.

Právě zde se polský a ukrajinský pohled na dějiny téměř přestávají protínat. To, co je pro většinu Ukrajinců symbolem boje za svobodu, zůstává pro Poláky symbolem jedné z největších národních tragédií 20. století.

Z historického hlediska jsou zločiny jednotek UPA zdokumentovány natolik důkladně, že je nelze z dějin vymazat ani relativizovat. Právě proto zůstává otázka exhumací hromadných hrobů na Ukrajině pro Polsko tak citlivým tématem. Ve Varšavě panuje přesvědčení, že bez úplného vyšetření a důstojného pohřbení obětí nemůže dojít ke skutečnému smíření.

Na Ukrajině je však situace mnohem složitější. Část tamních politiků a historiků se obává, že další otevírání tématu Volyně by mohlo oslabit národní příběh, v němž UPA představuje především symbol boje za nezávislost a odporu vůči Moskvě. Zvláště v době války s Ruskem je tato otázka mimořádně citlivá.

Volodymyr Zelenskyj se tak ocitl v ideovém i politickém sevření. Na jedné straně potřebuje udržet jednotu ukrajinské společnosti a bojovou morálku země, na druhé straně si nemůže dovolit otevřený konflikt s Polskem, které patří mezi nejdůležitější spojence Kyjeva.

Historik Karol Nawrocki si naopak jen obtížně může dovolit přehlížet zpochybňování událostí, které velká část polské společnosti považuje za genocidu. Celý spor navíc s nadšením využívá ruská propaganda, která se dlouhodobě snaží oslabit polsko-ukrajinské partnerství.

Evropské instituce v této historické a emocionální mině tápou a Donald Tusk se ocitl v nevděčné roli prostředníka mezi polskou veřejností a ukrajinským spojencem. Přitom stačí několik dalších nešťastných výroků a diplomatická roztržka může přerůst v hlubší krizi.

Polsko a Ukrajina dnes spojuje společný strach z Ruska. Rozděluje je však minulost, na níž se dodnes nedokázaly shodnout. Struna se napíná stále víc. Zatím nepraskla. Ale poprvé po mnoha letech už ani jedna strana nemůže s jistotou tvrdit, že nepraskne.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a lépe porozumíte dějinám. Díky.