ANALÝZA JANA ŽELEZNÉHO | Po změně v Bílém domě se Evropa ocitá v situaci, kdy nemůže plně spoléhat na americkou podporu. Zatímco Trumpova administrativa sleduje především vlastní zájmy, Čína vycítila příležitost nabídnout Bruselu alternativní geopolitické partnerství. Stane se Peking klíčovým hráčem v evropské strategii, nebo jde jen o taktický manévr? A jaké riziko přináší prohlubování vztahů s čínským režimem?
Vývoj dramatu ohledně války na Ukrajině nabral po nástupu Donalda Trumpa nečekaný spád. Zrychlená dynamika politických jednání mezi velmocemi, schůzky evropských státníků s představiteli Ukrajiny, to vše vytváří informační masu, v níž je velmi obtížné se vyznat i pro zkušené pozorovatele. Tak trochu stranou zmíněného chaosu možná trochu paradoxně stojí jedna z nejvýznamnějších velmocí světa – Čína.
Peking se navzdory svému blízkému vztahu s Moskvou vždy klasifikoval spíše jako externí pozorovatel a vytrvale odmítal, že by byl stranou konfliktu či že by přímo podporoval jednu z bojujících stran. Je to přitom právě „království středu“, pro něž by jeho rychlé ukončení mohlo představovat nemalou svízel.
Současný americký postoj však zároveň skýtá příležitost posílit svůj vliv ve světě a napravit vztahy s Evropskou unií, pošramocené lety velmi asertivní „vlčí diplomacie“. Pomyslný klín mezi Washingtonem a evropskými státy, o němž se v posledních letech spekulovalo jako o velkém čínském přání, tak může potenciálně získat na konkrétnějších obrysech.
Tvrdá slova americké viceprezidenta
Projevy amerických státníků vzbudily (nejen) v řadách Evropanů nemalý šok, po němž následuje pomalé vystřízlivění. Začalo to ostře formulovanými slovy vice-prezidenta J. D. Vance, v médiích označovaného jako „Trumpův útočný pes“.
Na Francií pořádaném summitu o budoucnosti umělé inteligence dal jasně najevo, že Spojené státy plánují dominovat této rodící se fázi průmyslové revoluce, nepřipustí v ní (čínskou) konkurenci a hodlají tvrdě zasáhnout proti těm, kteří by plánovali nějakým zásadnějším způsobem pionýry v tomto odvětví regulovat.
Tento otevřený políček Evropě však téměř zapadl v reakcích na Vancův projev v rámci tradiční Mnichovské bezpečnostní konference. Z něj totiž jasně vyplynulo, že Trumpova Amerika bude v mezinárodních vztazích vystupovat jako klasická supervelmoc, sledující především vlastní národní zájmy, a ty evropské či ukrajinské pouze do té míry, do jaké budou zapadat do mocenských kalkulací Washigtonu.
Daný tón by zřejmě tolik nepřekvapil představitele zemí tzv. globálního Jihu, jak ostatně vyplynulo ze slov indického ministra zahraničí Dr. Jaishankara. Nicméně pro Evropany, zvyklé po tři dekády žít v podmínkách historicky bezprecedentní situace americké mocenské unipolarity a těšící se z přízně a plodů americké bezpečnostní dividendy, se jednalo o hořkou pilulku, jež některé z nich dohnala doslova k slzám.
O dopadu následné slovní přestřelky mezi Trumpem, Vancem a Zelenským pak již zřejmě netřeba více referovat.
Čínské vábení
Nicméně byla to právě Čína, jež v dané americké politice vycítila svoji příležitost a nabídla ustrašené Evropě i zbytku světa „náplast“ v podobě vlastní rétoriky, která jako by byla naroubována na přání dané doby.
Čínský ministr zahraničí Wang I tak již v Mnichově využil příležitosti, aby distancoval politiku své země od Trumpova unilaterálního, na tvrdé prosazování vlastních zájmů cílícího přístupu – nabídl projev, v němž naopak vyzdvihoval důležitost multilateralismu v mezinárodních vztazích, stejně jako úcty k suverenitě a rovnému postavení všech aktérů rodícího se multipolárního světa.
V něm má Čína hrát konstruktivní roli stabilizačního prvku a podporovatele hodnot ztělesněných v mezinárodním právu, tak jak je dle výkladu Pekingu zosobňuje OSN.
Zopakovány rovněž byly tři globální iniciativy prezidenta Si Ťin-pchinga, tedy civilizační, bezpečnostní a rozvojová, jejichž výklad byl uzpůsoben tak, aby rezonoval s deklarovanými hodnotami zahraniční politiky evropských států, přestože mezi řádky bylo možno číst odkazy na dlouhodobé přání Číny stanout v čele, či alespoň mezi hlavními, pravidla utvářejícími hráči tohoto nového světového uspořádání.
