KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Prezidentské volby se blíží a sílí obavy, že Petr Pavel po vzoru Zuzany Čaputové podruhé kandidovat nebude. Jsou liché. Český prezident je voják – a z bitvy se neutíká.
Nikdo není nahraditelný. Nicméně v určitém čase, místě a podmínkách se stává, že je konkrétní člověk jediný, kdo může něco udělat. Takže to udělat musí. Právě tohle platí pro Petra Pavla v příští prezidentské volbě v České republice při stávající domácí i mezinárodní politické situaci.
V době, kdy vláda nerespektuje ústavu a snaží se zotročit celý stát, uchopit veškerou moc a vyřadit nezávislé instituce, roste význam prezidenta. Pro toho aktuálního mluví dva faktory. Zůstává nadstranický a stojí pevně. Jedno bez druhého by nefungovalo. Politicky vyprofilovaná hlava státu by se snadno ostřelovala a figurka „mouchy, snězte si mě“ by nebyla hrází autoritářství.
Koalice ví, že Pavlova nepoznamenanost partajnictvím je pro ni nevýhodou, jež jí brání ho zkompromitovat. Proto ho od počátku obviňuje, že je „prezidentem opozice“. Tento mazaně vymyšlený a barnumskou kampaní prosazovaný narativ se však rozbíjí o generálův klid vpravdě šógunský. Zůstává bez hnutí sedět na kopci a nenechá se rušit vřavou pod sebou.
Vládu štve prezident stojící nad stranami
Vláda věřila, že se jí povede vnutit falešné vnímání reality většině občanů, jako je předtím přesvědčila o „Fialově drahotě“. Ale podcenila tradiční chápání role prezidenta, především to, že stojí nad stranami a není součástí politického boje, i to, do jak velké míry Pavel naplňuje tento masarykovský kánon.
Co mnozí (včetně mě) považovali za nedostatek, se nakonec ukázalo jako přednost. Kdyby kandidoval premiér Petr Fiala nebo zvítězila Danuše Nerudová, už by je dávno převálcovala Babišova propagandistická mašina. Na čele by měli vypálen zdálky viditelný cejch OPOZIČNÍK, bez jakékoli šance spojit národ, jak se to (zatím) daří Petru Pavlovi.
Nezkušenost se zkrátka nerovná slabosti. Prezident se důsledně vyhýbá čemukoli, co lze vydávat za opoziční postoj (nevetoval příšerný rozpočet ani chybami zamořený stavební zákon, jmenoval Andreje Babiše premiérem přes jeho střet zájmů, nevrací kopance). Tuto zpravodajskou hru nezačal, ale vítězí v ní.
Koalice se inspiruje Orbánem a Ficem
Neútočit, neuhýbat. To je strategie, jež se osvědčuje a dává tolik potřebný klid a oporu občanské společnosti, již se koaličníci snaží rozeštvat, roztříštit a rozdrtit dle Orbánova vzoru. Kdyby měli rozum, nechají Pavla být. Nic si na něm nevezmou, útoky na něj se jim vracejí jako bumerang. Navíc on je nechává na pokoji. Jenomže jim vadí už to, že tu je…
Vidíme inspiraci Slovenskem. Tam se Robertu Ficovi a jeho tlupě povedlo hnusnými, zlými, lživými a nechlapskými útoky natolik znechutit Zuzanu Čaputovou, že vzdala obhajobu postu prezidentky. Tím – a jedině tím – se otevřelo okno příležitosti pro vládního kandidáta.
Nemyslím ale, že by na vojáka, který se jako jeden z mála nebál během války v bývalé Jugoslávii jít do skutečného boje, fungovalo zastrašování od partičky zbabělců. Kromě toho Čaputová měla přirozenou slabinu: ženy opravdu nejsou zrozeny k tomu, aby snášely sprostotu mužů. Tato odporná, leč účinná zbraň Babišovi, Okamurovi a Macinkovi proti Pavlovi z logiky věci chybí.
Česká hlava státu je kladivo na Rusáky
Český armádní generál sotva uteče z boje. Navíc by mu muselo být hanba, že se vzdal někomu tak nemužnému. Už proto lze čekat, že rukavici zvedne a půjde do toho znovu. I kvůli tomu, že by se za něj těžko hledala náhrada, čímž by se značně zvýšilo riziko, že se na Hrad dostane méně či více děsivá postava. V každém případě však Babišův poskok (pokud ne on sám).
Nutně potřebujeme, aby mezi vládou a hlavou státu zůstala stát čínská zeď. Svými podržtaškami ať si premiér obsazuje vládní posty, je to jeho demokratické právo. Ale tak jako nesmí mít kabinet vliv na soudy, média či kontrolory, je nebezpečné, aby měl „v kapse“ prezidenta. Ten musí zůstat nezávislým činitelem, aby nebyla nebezpečně poničena ústavní dělba moci.
Vše řečené představuje pádné důvody, proč má Petr Pavel znovu bojovat o prezidentský post. Je tu však ještě jeden, dokonce důležitější: česká hlava státu patří mezi několik málo západních státníků, kteří tvoří hráz proti ruské rozpínavosti a agresivitě. Proto tak strašně štve Kreml a Putinova hybridní válka na něj míří s daleko větší silou, než odpovídá významu a velikosti země.
Petr Pavel dle vzoru Václav Havel
Své lídrovství prokázal náš prezident i na Valném shromáždění OSN, kde přednesl silný projev, přičemž mu věrně po boku stál i ministr zahraničí Petr Macinka (to neříkám ironicky, cením si toho). Mimo jiné řekl: „Agresivita Ruska představuje přímou hrozbu pro bezpečnost Evropy.“ Což je důrazný vzkaz všem „chcimírům“, co se pořád chtějí s Putinem „domlouvat“.
Naposledy jsme měli hlavu státu takto přijímanou v zahraničí, víte kdy? Za Václava Havla. Ten rovněž hrál vysoko nad „českou ligu“. Rozhodně nechci srovnávat minulost disidenta a vojáka ČSLA. Mluvím o současnosti a budoucnosti. První prezident byl důležitý pro cestu našeho regionu z ruské sféry vlivu, ten aktuální brání tomu, abychom do ní spadli znovu.
Dnes jsme Moskvou ohroženi mnohem více než před třiceti lety. My i ostatní Evropané potřebujeme, aby česká hlava státu zůstala ve funkci jako součást obrany proti Rusákům a jejich páté koloně.
Petr Pavel nemůže nekandidovat. I pro něj platí, co řekl před světovými diplomaty v New Yorku: „Větší moc znamená také větší odpovědnost.“
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a sázejte na vítěze. Díky moc!
