KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Případ Christy Pikeové, která přežila dvě plné dávky smrtící injekce a zůstala při vědomí, odhaluje mrazivou pravdu o americkém „humanismu“. Systém, který své oběti griluje desítky let v nejistotě kdy a zda vůbec budou popraveni, opět poodhalil svůj prapůvodní, sadistický rys: absolutní moc státu nad tělem i vědomím odsouzeného.
Zprávy přicházející z nápravného zařízení v Tennessee znějí spíše jako zvrácený medicínský experiment než jako výkon spravedlnosti v 21. století. Christa Pikeová, odsouzená za brutální vraždu z roku 1995, se stala protagonistkou horroru, který nemá v moderních dějinách obdoby. Nešlo o banální selhání kanyly nebo prasklou žílu. Pikeové byly podle protokolů podány dvě plné dávky smrtícího koktejlu, a přesto zůstala naživu a při vědomí. Tato nepovedená poprava, připomínající morbidní divadla se škvařením stále živých odsouzených na špatně fungujícím elektrickém křesle, není jen technickým lapsusem, ale obžalobou systému, který se pod maskou humanity oddává nejčistší formě sadismu.
Sadismus a pokrytectví Made in USA
Proč to neříct nahlas: nekonečné americké zaklínání se lidskými právy a humanismem při „poučování“ jiných zemí, kde mají USA zrovna nějaký strategická zájem, se mi dlouhodobě zajídá. Na vlastním „dvorku“ přitom tato tradiční demokracie páchá zvěrstva hodná středověku.
Nechci tomu úplně věřit, ale přijde mi, že si americká justice svůj systém exekucí sadisticky užívá. A v případě poprav smrticí injekcí to platí dvojnásob.
Celý proces je totiž nastaven tak, aby odsouzeného psychicky zlikvidoval dávno předtím, než se první kapka jedu dotkne jeho krevního oběhu. Z krásné literatury je dobře známý případ Fjodora Michajloviče Dostojevského, který v roce 1849 stál s Petraševci před popravčí četou. První trojice odsouzených už byla přivázána u kůlů, vojáci mířili, když v tom v poslední vteřině přicválal posel od cara se zprávou o milosti. Tušili popravčí dopředu, že přijede?
Někteří odsouzení se z toho traumatu na místě zbláznili. Dostojevskij přežil, ale pocit „poslední minuty“ se stal základním genem jeho tvorby. Pocit z odložení vlastní smrti v hodině dvanácté zažilo třeba i velké množství odsouzenců v německých kriminálech a koncentrácích na konci druhé světové války a jistě si z toho nesli trauma po celý zbývající život. Jenže to byly mimořádné okolnosti, v demokraciích 21. století by se něco takového dít nemělo.
Způsob, jakým se v USA se zločinci nakládá po odsouzení na smrt, představuje fascinující relikt panovnické milosti (nebo v tomto případě selhání) na poslední chvíli, který v americké společnosti přetrvává jako toxin. Pikeová prošla branou smrti, její tělo dostalo dávku, která měla zastavit srdce i plíce, a ona přesto musela sledovat, jak její kati bezradně stojí nad lůžkem a zjišťují, že „věda“ na její život nestačí. Tento pocit absolutní moci systému nad člověkem, který je mučen nejistotou o vlastní existenci i uprostřed samotné exekuce, je vrcholem sadismu. Ať už by její zločin, jaký byl.
Fascinuje mě, jak americkému systému tato nelidskost prochází. Oficiálně se desítky let čekání na smrt zdůvodňují snahou poskytnout čas pro opravné prostředky a eliminovat riziko justičního omylu. Je úžasné, jak americké úřady moc dobře vědí, kolikrát v minulosti popravily nevinné, ale přesto nedokážou přestat. Místo aby systém přiznal svou neschopnost trestat smrtí spravedlivě, raději si odsouzené „vychutnává“ a donekonečna je griluje v právním očistci. Čekání třicet let na popravu, která pak navíc selže, není spravedlnost, ale zvrhlé rituální týrání.
Zásadním právem odsouzeného na smrt bylo historicky vždy jasné oznámení soudu, kdy a jak bude poprava vykonána. Byla to otázka určité elementární důstojnosti, která zbyla i tomu nejhoršímu zločinci. Pikeová ale teď existuje v jakémsi zvráceném stavu mezi životem a smrtí. Jako pokusný králík, který už ví, jak chutná smrtící koktejl v krvi („Měla jsem pocit, že mi prasknou žily“), zažila pocity konce, ale systém ji nechal „naživu“, aby si celou tu agonii mohla za čas zopakovat znovu a „lépe“. Bravo!
Raději kulku nebo gilotinu
A zde se dostáváme k onomu „humánnímu“ nástroji: smrticí injekci. Je naprosto k nevíře, jak tento způsob popravy selhává. U eutanazie zvířat jde o rutinní, vteřinovou záležitost - nevyléčitelně nemocného psa podstupujícího eutanázii veterinář nejprve „přispí“, aby nic necítil a vzápětí podá látku zastavující činnost srdce.
Jak je tedy možné, že u lidí v rukou státních katů dochází k takovým horrorům? Jak může člověk přežít dvě plné dávky látek, které mají paralyzovat svaly a zastavit srdce? Teoreticky má jít o způsob, jak popravovat, aniž by krev při střelbě postříkala stěny, oči při škvaření na křesle vypadly z důlků, zkrátka aby svědomí přihlížejících zůstalo čisté. Praxe?
Ve skutečnosti je tento způsob popravy mnohem barbarštější než staré metody. Zlatá gilotina! Ta byla ve své době vrcholem osvícenského inženýrství, navržená tak, aby ukončila život okamžitě, bezbolestně a bez možnosti selhání. Stejně tak provaz nebo popravčí četa jsou v porovnání se zpackanou injekcí milosrdným aktem spravedlnosti. Jenže gilotina je příliš upřímná, nehezká. Ukazuje smrt v její syrovosti. Americký systém naproti tomu vyžaduje sterilní prostředí nemocnice, aby mohl provozovat svůj sadismus pod rouškou medicínského postupu.
Pokud s tím civilizovaný svět souhlasí, pak jsme se od carských popravčích čet 19. století neposunuli k humanitě, ale pouze k technologicky vyspělejší formě bestiality. Pokud systém neumí ani „humánně“ zabít, nemá právo o životě rozhodovat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
