Vláda mluví o schodku státního rozpočtu do 400 miliard korun, zároveň ale přidává další výdaje a odmítá zvyšovat daně. Člen Národní rozpočtové rady Petr Musil v rozhovoru pro INFO.CZ upozorňuje, že problémem není jen samotná výše deficitu, ale především rychlý růst výdajů.
Jak vnímáte skládání rozpočtu na příští rok? Je na něm něco mimořádného?
Co si pamatuji, tak to ministerské přetahování o miliardy, které sledujeme, je vlastně standard. Jediná věc trochu mimo je to, že už od dob ministra Zbyňka Stanjury jsou parametry rozpočtu zveřejňované ne na konci června, ale až na konci srpna. Alena Schillerová to tehdy z opozice silně kritizovala, jenže nyní na tuto praxi sama navázala. Z hlediska rozpočtového procesu je ale podle mě v zásadě jedno, jestli máme první nástřel v červnu, nebo až finální návrh v srpnu.
Nezkracuje se tím prostor pro odbornou a veřejnou diskusi o rozpočtu?
Nemyslím, my na to máme plný měsíc, na konci srpna jde návrh z ministerstva do vlády a vláda na něj má de facto měsíc. Takže úplně nevím, v čem je problém. Když jsme znali návrh už na konci června, tak se tím často jen otevíraly dveře každému, kdo měl pocit, že k rozpočtu potřebuje něco říct. Ministerstvo se pak vyčerpávalo tím, že všechno vysvětlovalo a argumentovalo proti jednotlivým požadavkům. Nevím, jestli tohle nutně přispívá k transparentnosti sestavování rozpočtu.
Ministryně financí vytyčila hranici schodku 400 miliard korun, nad kterou vláda nechce jít. Je správné vytyčovat takové fiskální kotvy?
Zajímavý je hlavně ten vývoj. Když Stanjura přišel s návrhem rozpočtu na rok 2026, říkalo se: „Musíme rozpočet zreálnit.“ Z návrhu se schodkem kolem 250 miliard se najednou stalo 310 miliard. Pak se říkalo, že se rozpočet bude zlepšovat. Ovšem následně se objevilo, že deficit bude „významně pod 400 miliardami“ a teď už slyšíme jen „do 400 miliard“. Takže ono se to v podstatě může zastavit téměř kdekoliv.
Nechci nikomu nic vkládat do úst, ale obávám se, že sledujeme takové vypouštění průzkumných balónků, co jsou lidé schopni skousnout. A jestli je 400 miliard skutečně pevná hranice, nebo něco, co nakonec můžeme překročit, se dozvíme až z návrhu. Z toho, jak čtu všechny proklamace o tom, co všechno chce stát platit a zároveň nechce zvyšovat daně, se ale obávám, že se deficit klidně může ke 400 miliardám přiblížit. Pořád jsou to ale spekulace, v podstatě z toho může vypadnout jakékoliv číslo.
Neměla by být logika opačná? Nejprve spočítat, co si stát může dovolit, a teprve z toho odvodit výdaje?
Souhlasím – a právě proto máme fiskální pravidla, alespoň ta, která dnes stále platí. V nich jsou odvozené výdajové limity podle maximálně přípustného salda celých veřejných financí a z toho se odvodí, kam se vláda musí dostat se státním rozpočtem. A přesně takhle se to v zásadě historicky dělalo, rozpočet se potom tlačil tak, aby se do těch limitů vešel.
I když u Stanjury to bylo někdy trochu kreativnější – on věděl, kam se musí vejít, a nějak to vyklikával, až mu to plus minus vyšlo. Tady je to ale celé úplně obráceně. Tady se nejdřív sečtou požadavky ministrů a potom čekáme, co z toho vyleze, bez ohledu na to, kam bychom vlastně měli směřovat.
Když se odpoutáme od toho čísla 400 miliard, co dalšího je podle vás u rozpočtu nejdůležitější sledovat?
Určitě bychom neměli rezignovat na strukturální saldo (schodek nebo přebytek o očištěný o vliv hospodářského cyklu a jednorázové vlivy – pozn. red.). Z něj se dá odvodit i to, že je důležité sledovat tempo růstu výdajů. Pokud chceme strukturální saldo snižovat, je třeba, aby se příjmová a výdajová křivka postupně přibližovaly bez ohledu na stav hospodářského cyklu. Za předpokladu, že vláda nechce zvyšovat daňovou kvótu, tak nezbývá než se soustředit na to, jak rychle rostou výdaje. A v takové situaci bychom měli jejich růst spíše zpomalovat, aby se ty křivky v nějakém rozumném výhledu potkaly. Takže ano, tempo růstu výdajů je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí.
Národní rozpočtová rada už dříve upozorňovala, že sestavení rozpočtu bude kvůli růstu mandatorních výdajů obtížné. Vidíte dnes snahu vlády tento problém řešit?
Absolutně ne. Stačí si poslechnout úvahy o valorizaci penzí nad rámec zákona. Zákonná valorizace vychází na nějakých 300 korun měsíčně a jsou tu úvahy, že by měla být třeba dvakrát vyšší. A já se ptám proč? Jen proto, že se někomu 300 korun zdá málo? Tak proč potom máme mechanismus, který valorizuje podle inflace a stále ještě částečně podle růstu reálných mezd? Vždyť právě z něj nějakým způsobem vyplyne, o kolik se mají důchody zvýšit. Proč do toho najednou někdo vnáší další kreativitu jen proto, že si myslí, že dvakrát vyšší valorizace je lepší?
Problém je to hned dvojnásobný, protože se tím rozhodí systém i do budoucna. Když hladinu důchodů zvýšíme více, než by odpovídalo zákonné valorizaci, posuneme ji výš natrvalo a příští valorizace už se počítá z vyšší základny. Není to tedy jen jednorázový výdaj, ale promítá se do všech dalších valorizací.
Pokud vláda nechce zvyšovat daně, má ještě vůbec prostor významněji škrtat na výdajové straně?
Všechno jde. To by ale kabinet musel chtít předstoupit před voliče a říct třeba to, že platy ve veřejné sféře porostou o něco pomaleji. Zároveň by neměla uvažovat o tom, že znovu zrychlí valorizaci penzí a vrátí ji do režimu před rokem 2018, kdy se růst reálných mezd započítával jednou polovinou namísto dnešní jedné třetiny. A podobných věcí je víc. Nerozumím třeba tomu, když Lubomír Metnar vyjde z jednání s Alenou Schillerovou a řekne: Budeme nabírat hasiče a policisty. Opravdu potřebujeme tolik dalších hasičů a policistů? Přijde mi, že se tady nikdo nejdříve nedívá do čísel, aby zjistil skutečný stav a podle něj něco navrhl. Místo toho přicházejí proklamace, že teď potřebujeme rychle doručovat výsledky a plnit sliby voličům bez ohledu na skutečnost. Dělá se to hodně pocitově.
Reakce trhů
Jak se na české veřejné finance dívají finanční trhy? Jsou investoři nyní nervóznější než dříve?
V Národní rozpočtové radě se pravidelně potkáváme s různými skupinami investorů. Funguje to tak, že zástupce některé banky přiveze skupinu investorů, což jsou v zásadě potenciální kupci českých vládních dluhopisů. Oni samozřejmě vědí, jaká je situace, a přijedou si spíš ověřit, jestli ji čtou správně. My se jich při té příležitosti také vždycky ptáme na jejich pohled. A v podstatě všichni nám říkali: dokud jste bezpečně pod třemi procenty schodku veřejných financí, jste v pohodě. Jak to ale bude na dalším takovém setkání, se neodvažuju předjímat, protože situace se poměrně dramaticky změnila.
U 400 miliard bychom nejspíše byli kolem 3 procent HDP...
Ano, už bychom byli někde kolem tří procent. A ještě v tom nejsou započítané některé věci, například případný převod financování veřejnoprávních médií na stát, protože pro něj stále není hotová legislativa. To jsou další výdaje, které mohou do rozpočtu přibýt ještě na podzim, pak už se můžeme klidně bavit o tom, že se dostaneme nad tři procenta.
Nevím, jak se vláda chce ze tří procent najednou dostat na 1,6 procenta, aniž by to rok před volbami brutálně zabolelo. Nevím, jestli tomu vůbec někdo věří.
Vláda chce podle programového prohlášení dostat deficit veřejných financí ke konci mandátu prakticky k nule. Je to při dnešní trajektorii realistické?
To je asi jako kdybychom řekli: musíme vyléčit smrtelně nemocného, akorát jeho stav nejdřív výrazně zhoršíme a pak se budeme modlit, že se zase zlepší. Tomu vůbec nerozumím. A nedovedu si ani z politického pohledu představit, že rok před volbami najednou vláda začne brutálně konsolidovat.
Jestliže deficit vyženou ke třem procentům nebo nad ně a pro rok 2029 se chtějí dostat na 1,6 procenta podle fiskálně-strukturálního plánu, který sami znovu vyjednali s Evropskou komisí, bude ten skok obrovský. Pro rok 2029 je tam deficit 1,6 procenta a pro rok 2030 1,2 procenta. Nevím, jak se vláda chce ze tří procent najednou dostat na 1,6, aniž by to rok před volbami brutálně zabolelo. Nevím, jestli tomu vůbec někdo věří.
O jak velké konsolidaci se hypoteticky bavíme?
Bylo by třeba konsolidovat přibližně 1,4 procenta HDP, dnes máme nominální HDP kolem devíti bilionů korun, takže jedno procento představuje zhruba 90 miliard. Bavíme se tedy přibližně o 130 miliardách korun, které by vláda musela z roku na rok získat – ať už zvýšením daní, omezením výdajů, nebo nějakou kombinací obojího.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
