KOMENTÁŘ JANA MALINY | Zprávy o tom, že v Rusku unikl smrtelný plicní mor a uvrhl do karantény několik nemocnic, zní trochu jako začátek katastrofického filmu. Mnozí komentátoři hned začali spekulovat o příčinách a padaly i hypotézy o úniku z vojenské laboratoře. Události z Irkutsku jsou sice reálné a tragické, ale podle všeho šlo o nehodu v civilním provozu. Mrazivá je ale spíše ruská reakce.
Ruský státní aparát na krizové situace odpovídá stejně už od Stalina: mlžením, cenzurou, bezohledností a popíráním reality. To, co se na přelomu září a října 2026 odehrálo na Sibiři, je toho dokonalým příkladem.
Sociálními sítěmi otřásla zpráva, že osmadvacetiletá vědkyně Darja Šipilova zemřela v nemocnici v Šelechově (Irkutská oblast) po nákaze plicním morem (Yersinia pestis). Pracovala jako laborantka ve specializovaném civilním Irkutském protimorovém vědeckovýzkumném ústavu Sibiře a Dálného východu.
Nezávislá a exilová ruská média (jako například Ludi Bajkala či Meduza) na základě úniků z nemocničního prostředí uvedla, že se žena nakazila po rozbití zkumavky při práci v laboratoři. Reakce ruského státu? Chaos. Podle novinářů skončilo 197 osob, které s ní mohly přijít do styku, pod lékařským dohledem a byla zavedena karanténa na několika klinikách, včetně dětské nemocnice a porodnice. Dokonce i v místním obřím hliníkárenském závodě museli zaměstnanci nasadit roušky.
Oficiální úřad Rospotrebnadzor ale jakoukoliv havárii dodnes popírá a o úmrtí zarytě hovoří jako o „pneumonii nezjištěného původu“. Podle jeho vyjádření ze 4. října navíc rozšířená vyšetření těla zemřelé neodhalila žádné mikroorganismy spojené s její profesí a komise pro biologickou bezpečnost nenašla v ústavu jedinou havarijní situaci. Epidemiologickou situaci v Irkutsku a Šelechově označil úřad za stabilní.
Jak obrovský panuje v tamní správě strach z Moskvy, dokládá to, co následovalo. Administrativa nedalekého Bajkalsku vyzvala 3. října občany, aby kvůli „neoficiální informaci o zjištění nákazy morem ve městě Šelechov“ do Šelechova nejezdili - a příspěvek vzápětí smazala. Pět vlastních příspěvků o šíření moru stáhla ze sociálních sítí i federální televize REN TV. Obyvatelé Šelechova mezitím vykupovali antibiotika.
Panika není namístě
Sociální sítě však okamžitě zaplavila vlna hysterie. Začaly se šířit teorie, že mor se šíří třeba i dotykem, je vysoce nakažlivý jako COVID-19 a svět čeká pandemie.
Tak to není. Plicní mor je obávaná bakteriální infekce, ale nepřežívá dlouhodobě na površích (bakterie v aerosolu umírá za méně než hodinu) a jeho takzvané reprodukční číslo (R0) je mnohem nižší než u virů. Šíří se pouze blízkým kapénkovým kontaktem s nemocným.
Co je však na nemoci bezesporu děsivé, je její smrtnost. Plicní mor patří k nejagresivnějším formám vůbec. Bez antibiotik umírá podle CDC nejméně 93 procent nakažených a v praxi se úmrtnost blíží stu procentům. Rozhoduje přitom doslova den - léčba musí přijít do čtyřiadvaceti hodin od prvních příznaků.
Když se to stihne, přežívá podle systematického přehledu CDC z roku 2020 devět z deseti léčených pacientů. Když ne, čísla se rychle vracejí k těm děsivým: americká statistika za celé dvacáté století dává u plicní formy v éře antibiotik úmrtnost kolem 36 procent. Jde zkrátka o mimořádně nebezpečný patogen, a to i pro moderní medicínu.
Civilní výzkum, žádný tajný program
Druhým nejčastějším narativem, který obletěl sociální sítě, byla spekulace o úniku z tajného ruského vojenského programu biologických zbraní. Pamětníci okamžitě připomínali nechvalně proslulý sovětský program Biopreparat.
Při vší kritice Ruska je ale nutné říct, že pro toto tvrzení neexistuje jediný reálný důkaz. Irkutský ústav je civilním zařízením podřízeným státním hygienikům. Jeho náplní není zbraně vyvíjet, ale dělat naprostý opak – monitorovat a zkoumat přírodní ohniska moru.
Faktem totiž je, že Rusko má na Sibiři (v Altaji či Tuvě) několik obřích aktivních ohnisek této nákazy u volně žijících zvířat (svišťů a syslů). Místní obyvatelé se tam morem občas nakazí přímo v přírodě. Smrt mladé laborantky je tedy s největší pravděpodobností jen „obyčejná“, i když tragická nehoda při civilní vědecké práci.
Sverdlovský syndrom ruského utajování
Největší hrozba celého incidentu tak vlastně spočívá v naprosté nedůvěryhodnosti ruského státního aparátu. Jak už jsme uvedli na začátku, Kreml raději lže, než aby transparentně přiznal nehodu.
Západ má s tímto přístupem otřesné historické zkušenosti. Když v dubnu 1979 unikl z vojenského Komplexu 19 ve Sverdlovsku vinou chybějícího filtru vojenský antrax, Sověti měsíce zapírali. Přes téměř sedmdesát udušených obětí tehdy Moskva do celého světa vytrvale lhala s tím, že se civilisté „pouze nakazili ze zkaženého masa na místním trhu“. Stejně tak v roce 2004 ruský elitní virologický ústav Vektor po smrti vědkyně na krvácivou horečku ebola dlouho mlčel a nedal včas potřebné informace ani světovým expertům z WHO.
Současné úřady hrají v Irkutsku stejnou, desítky let starou sovětskou hru. Stát tají základní fakta o zdravotní havárii. Očekávat od Moskvy, že alespoň tentokrát řekne mezinárodnímu společenství pravdu a nebude si brát životy a zdraví vlastních občanů jako rukojmí svého politického image, by tak bylo projevem naprosté naivity.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!
