Rubio v Mnichově zmírnil napětí. Skutečný spor mezi USA a Evropou ale trvá

Americký ministr zahraničí Marco Rubio postavil své vystoupení na Mnichovské bezpečnostní konferenci (MSC) na kontrastu, a to vůči projevu viceprezidenta J.D. Vance na stejném pódiu o rok dřív. Podobně jako jeho kamarád a možný rival na americké politické scéně chtěl šokovat, ale tentokrát pozitivně. Zatímco Vance vyprovodil zdvořilý potlesk, dočkal se Rubio ovací vestoje. Stačilo pár slov, a Evropané, včetně pěti desítek špičkových politiků, si nejen úlevně vydechli, ale také se nadějně nadechli – tak moc napětí vyvolané chaotickým počínáním prezidenta Donalda Trumpa zatěžuje už více než rok evropsko-americké vztahy.

Je to vlastně paradox. Mnichovská sešlost by se měla primárně věnovat bezpečnosti v Evropě a ve světě. Tedy situaci na ukrajinské frontě. Vyhlídkám ruské válečné mašinérie a dalším způsobům postihu Kremlu. Čtvrtému výročí agrese a následné války, jakou Evropa od roku 1945 nezažila. Případně zbrojnímu úsilí Číny a jejímu pokroku při získávání jaderných zbraní nebo dobývání vesmíru. Napětí v indo-paficiku a podobně.

Místo toho USA a evropské země, vesměs členové Severoatlantické aliance, řeší vzájemné problémy. Stačí se podívat do analytické zprávy MSC zpracované jako podkladový materiál v předvečer letošního sezení – za hlavní obavu označuje počínání Spojených států jako „rizikového aktéra“, charakterizuje je jako „politiku bourací koule“. Této „destrukční síle“ je třeba čelit politickou odvahou a větší snahou o novátorské myšlení. „Obránci „mezinárodního práva a mezinárodních institucí musí být stejně stateční jako ti, kdo se je pokoušejí zničit,“ píší autoři Tobias Bude a Sophie Eisenstrautová.

Rubiův projev lze proto považovat za důkaz amerického prozření vyvolaného nikoli změnou doktríny nebo snad dokonce i manýrů nejvyšších amerických činitelů, ale blížícími se „mid-term“ volbami do amerického Kongresu a nevalnými výsledky průzkumů veřejného mínění. Při pozorném poslechu je to zřejmé – Rubio byl vyexpedován do Mnichova jako „hodný policajt“ po tom loňském „zlém“, s úkolem zabrnkat na emoce evropského, ale i amerického publika. To se skvěle podařilo, ku prospěchu obou stran. Základní nedorozumění tím však odváto nebylo.

Prezident Trump požaduje od přátel v Evropě „vážnost a vzájemnost“; někdy mohou být naše rady na jejich adresu „poněkud přímé a naléhavé“, je to však jen a jen proto, že si vás „hluboce vážíme“. Jsme přece z jednoho hnízda, „patříme k sobě“; spojme síly a mnoho společně vykonáme. Tak zněla Rubiova linka. Neurážel, naopak, jako by říkal, že my Evropané jsme Američanům sice tak nějak nerozuměli, ale ve skutečnosti máme všichni jeden cíl.

Tento cíl ovšem formuloval zcela „trumpovsky“. Přestaňme se odvolávat na „světový řád založený na pravidlech“. Vždyť je to „hloupost, která popírá jak lidskou povahu, tak lekce z 5000 let zaznamenaných lidských dějin, a přišla nás pěkně draho“. Jinými slovy – nevyhovuje nám multipolární svět, opřený o mezinárodní organizace a respektování mezinárodního práva. Připravil bohatý západ o průmyslový výkon; otevření hranic vedlo ke kulturnímu úpadku.

„Nemůžeme dál stavět takzvaný světový řád nad životní zájmy našeho lidu a našich národů,“ vyložil ministr. Mezinárodní instituce, volný obchod a energetická politika podle něj „ožebračují naše národy“, zatímco migrace „ohrožuje soudržnost našich společností“. Tedy MAGA ideologie v celé své kráse, s důrazem na svrchovanost, obnovu průmyslové i vojenské síly. Jenže tentokrát změna taktiky – zdravé Spojené státy už nepohrdají dekadentní zahnívající Evropou, ale vyzývají ji ke spolupráci. Přejí si, abychom byli na jedné lodi a abychom to zbytku světa natřeli společně.

Tato změna tónu, nikoli obsahu stačila, aby se přítomní státníci roztetelili blahem. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se svěřila, že ji Rubiův projev „velmi upokojil“; neváhala připomenout, že jiní členové Trumpovy administrativy používají „jiný tón, když mluví o těchto věcech“.

Podle českého prezidenta Petra Pavla byla tentokrát Rubiova kritika na evropskou adresu „mnohem konstruktivnější“. Dal najevo, že USA i Evropa mají shodné strategické cíle a také historii a tradice, takže se rozptýlila „atmosféra obav“, která konferenci předcházela. Pokud v reakcích obou – a mnoha dalších – politiků zazněly odstíny, nic takového necítil ministr zahraničí Petr Macinka. Ten s Rubiovými slovy „plně souzněl“.

O skutečném obsahu „změny“ amerického postoje svědčí ostatně i skutečnost, že Rubio odmítl pozvání na schůzku evropských politiků uspořádanou v sobotu večer na okraji konference, kde se mělo mluvit hlavně o podpoře napadené Ukrajině a dalšímu postupu vůči Rusku. Nebo fakt, že právě o Rusku, největší a zcela hmatatelné hrozbě pro světovou bezpečnost v únoru 2026, se Rubio nezmínil ani slovem. Z Mnichova ostatně v neděli odletěl do Bratislavy, odkud pokračuje do Budapešti – návštěva vladařů dvou zemí, které soustavně torpédují jednotné postoje EU v bezpečnostních věcech a vřele souhlasí s Trumpovou ideologií, svědčí jasně o amerických preferencích v Evropě.

I tak je Rubiova kosmetická otočka významná. Bylo taktické ukázat vlídnější tvář poté, co USA Evropu urazily pohrdlivou a nepravdivou „bezpečnostní strategií“ a doslova pak vyděsily lednovým pokusem se zmocnit Grónska. Evropská odpověď byla, zejména v druhém případě, pro Američany nečekaně jasná a jednotná. Na obou stranách došlo k žádoucímu mentálnímu posunu.

O amerických pochybnostech píší i autoři zmíněné zprávy pro MSC. „Spojené státy mohou samy způsobit vznik post-amerického světového rádu, a to rychleji, než je všeobecně očekáván.“ Poukazují na to, že americké počínání, zejména v obchodu, už vyvolává v řadě zemí světa protiopatření, která nebudou pro USA příznivá. „Pokud si stoupenci politiky prezidenta Trumpa myslí, že umožní Americe ´vrátit její velikost´, její odpůrci se spíše obávají ´sebevraždy supervelmoci ´.“

Evropští státníci nejsou padlí na hlavu, aby odjížděli z Mnichova s pocitem, že zde došlo k zásadně změně. Z roční zkušenosti s Trumpem však vědí, že i vylepšení nálady může hodně znamenat. Velmi jasně si uvědomují, že Evropa – ani EU, ani širší spojenectví včetně Británie a Kanady – není zatím schopna ekvivalentně nahradit bezpečnostní fundament, který poskytují USA. Jakékoli, i povrchní či krátkodobé, vylepšení vztahů jim umožňuje oddálit případnou (a nežádoucí) perspektivu konečné roztržky a získat čas, který potřebují, aby se postavili na vlastní nohy.

Z tohoto hlediska je důležité, že MSC navázala časově přímo na čtvrteční neformální belgické setkání evropských lídrů věnované konkurenceschopnosti. Umožnilo to stejným politikům či vládám se skoro souběžně zabývat oběma vzájemně prorostlými stranami téže mince, bezpečností i ekonomikou. Tedy intenzivně projednávat tyto složité věci z evropského pohledu, jindy často zastíněného domácí politikou. Platí-li to pro všechny, pro Česko pak dvojnásob.

Proto je dobře, že právě z Mnichova Petr Pavel vzkázal, že Česko by bylo „samo proti sobě“, kdyby přestalo podporovat Ukrajinu. A že by „ztratilo důvěryhodnost“, kdyby se nepodílelo na všeobecném zvyšování výdajů na bezpečnost. Důraz na jejich soustavný a rychlý růst je přitom hlavním výstupem z letošní MSC i nepsaným závazkem u příležitosti 4. výročí ruské invaze. Bude-li se česká vláda dál vymezovat převážně negativně, případně „nijace“ vůči EU, a zároveň zpochybňovat své závazky, pokud jde o bezpečnostní výdaje a NATO, staneme se nečitelnými jak pro evropské sousedy, tak pro Američany. Pro všechny.

Evropa nutně potřebuje vzpruhu v podobě sebevědomí opřeného o vojenskou sílu. To není nějaký plán nebo slib, ale konstatování. Moc pěkně ho rozvinul minulý týden na přednášce na Harvardské univerzitě lucemburský premiér Luc Frieden. Lucembursko je maličký stát a také zakládající člen EU i NATO. Jeho politikové málokdy dělají vlny. Ale čtěme:

„Tam, kde někteří vidí kontinent v soustavném úpadku, sleduji já spíše soustavný pokrok. Krize nikdy Evropu neoslabovaly, byly vždycky jejím motorem. Katalyzátorem změn a pokroku. Tato krize by se mohla stát ´evropským okamžikem´, protože se opřeme o hodnoty demokracie, stability a svobody.“ Dále pak: „Vůdčí role Evropy v měnícím se světě nebude spočívat v dominanci, ale v příkladu. Ukážeme, že otevřená společnost může zůstat bezpečná, že volný trh může zůstat férový a že politický pluralismus může zůstat poklidný.“
Snění za bílého dne?

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.