KOMENTÁŘ RADKY TYPLTOVÉ | Její Slováci jí nerozumějí? Ti, kterým nejspíš chtěla jít na ruku, jí uštědřili pořádnou mentální facku. Slovenskou ministryni kultury Martinu Šimkovičovou vypískali na největším folklórním festivalu v zemi. Na tom však není nic k divení. Během svého působení napáchala tolik přešlapů, že měla být už dávno kontumačně vyloučena.
Vox populi na Slovensku není Martině Šimkovičové nakloněn.
Zhořklou smetanu, odstředěnou v důsledku jejích slov a především
činů, neslízává jen na sociálních sítích, ale už i na
veřejnosti.
O Folklórním festivalu Východná tvrdila, že je to výkladní skříň ministerstva. Ta ji ale ve čtvrtek „zavalila“. Diváci ji přivítali pískotem a z publika zazněla i píseň „Nebojím, nebojím sa pána“.
Zazpívala ji Lucia Nogová, jedna z organizátorek dubnového protestu před ministerstvem kultury a autorka alternativního textu, který tehdy přednesla folklóristka Mária Brdárska: „Počujte, vážená Martina, nie je to len vaša krajina. Žijeme tu všetci, rovní sme si v srdci, nezmení na tom nič zlá vôľa.“
Pocta pro satiru
Martina Šimkovičová sice působí jako ledová královna, že ale ztrácí nervy, je patrné například z jejího půlnočního statusu na sociálních sítích, kde vypískání ve Východné označila za akci několika zorganizovaných aktivistů a poděkovala satirické stránce Zomri, že „konečne propaguje aj slovenský foklór a možno sem prídu aj tí z bratislavskej kaviarne“.
Opravdu by někdo, kdo je těžce nad věcí, pociťoval bytostnou
noční potřebu rýpnout si do „meme stránky“ srovnatelné
například s českým ekvivalentem Stay Zmrd? Představa, že tak
činí některý z českých ministrů, je bizarní. Ale počkejme po
podzimních volbách…
Nejnověji pak slovenská ministryně kultury začala omezovat možnost komentářů pod svými příspěvky. Ty se totiž hemží kritikou. Slováci své ministryni vyčítají „hocičo“. Nutno podotknout, že ona jim servíruje nový materiál na stříbrném podnose téměř každý týden.
Ministerstvo kosmetiky, papalášství a arogance
Na začátku června to byla například „kauza busta“. Cennou sošku Cecílie Gonzagy od Donatella, kterou ministerstvo „objevilo“ ve Spišském múzeu v Levoči, nechalo převézt v doprovodu policistů v kuklách na přísně chráněné místo. Dodnes nikdo neví kam přesně.
Když se novináři dotazovali na okolnosti převozu, Šimkovičová je povýšeně setřela. „Ježiš, asi proto, že je to vzácné,“ zašermovala redaktorovi TV Markíza slunečními brýlemi před obličejem a neverbálně naznačila, že pokládá retardované otázky.
Podle odborníků měla busta ve Spišském múzeu odpovídající podmínky. Na podzim ji muzeum chtělo vystavit i veřejně. Martina Šimkovičová ale uvedla, že existuje „vážná obava“, že by ji někdo mohl ukradnout. Nakonec ji tedy raději „ukradlo“ samo ministerstvo.
Jen nedlouho předtím zaujal média další ministerský bizár. V rámci dne otevřených dveří se koncem května v zasedací místnosti ministerstva kultury „krášlilo ostošest“. Pomiňme, že krása není jediným atributem umění (Šimkovičová si to ale nemyslí a moderním uměním, které může i znepokojovat a provokovat myšlení, veskrze pohrdá). Tady však nešlo o žádné umění, ale o prachsprostou propagační prezentaci bratislavského salonu krásy Gold Salon.
„Nemine den, aby se na Ministerstvu kultury neudálo něco, před čím zůstává rozum stát. Je fascinující sledovat, co všechno Martina Šimkovičová dokáže v rámci výkonu ministryně kultury obsáhnout,“ konstatovala Zora Jaurová, poslankyně opozičního hnutí Progresívne Slovensko. Zároveň avizovala, že případ bude mít dohru v parlamentu.
A do třetice všeho zlého ministryně koketovala s pořízením luxusní limuzíny pro svůj resort. Po tsunami opozičního i mediálního odporu si tuto marnivost za předpokládaných 158 000 eur s DPH (v přepočtu zhruba 3,9 milionu Kč) nakonec odpustila.
Pro vlastní limuzíny má Šimkovičová nejspíš slabost. Když v dubnu odletěla na národní pouť do Vatikánu, nechala si přistavit limuzínu dopravenou na místo ze Slovenska. Obojí pak obhajovala potřebou vyšší bezpečnosti. Martina Šimkovičová je totiž nejspíš také vzácná.
Na obranu Martiny Šimkovičové
Po vypískání ve Východné se slovenské ministryně kultury zastal na sociálních sítích Eduard Chmelár – slovenský historik, publicista, politický a mediální analytik a rektor Akademie médií, vysoké školy mediální a marketingové komunikace v Bratislavě.
Ve svém komentáři píše, že ačkoli s její politikou nesouhlasí, považuje takovou formu veřejného ponížení za nedůstojnou, zvlášť pokud ministerstvo na akci přispělo rekordním rozpočtem. Kritizuje nejen publikum, ale hlavně kulturní elity a umělce, kteří podle něj morálně selhali tím, že s výsměchem podporovali atmosféru nenávisti.
Ostře se vymezuje i vůči médiím a jejich – podle jeho názoru – bulvarizujícímu způsobu informování. Šimkovičovou obhajuje i ve věci převozu Donatellovy busty a kritizuje styl novinářských otázek, které podle něj překračují profesionální meze. Kvůli agresivnímu přístupu médií a opozice se veřejná debata podle Chmelára posouvá do krajností, které nemají s kulturností nic společného.
Zároveň ale podotýká: „Pravda je, že Šimkovičová potřebuje mediálního poradce – protože neumí zvládnout běžnou komunikaci. Potřebuje ho i premiér Fico, který je podrážděný natolik, že nezvládá ani základní odpovědi novinářům. Nevím ale, zda by to vůbec pomohlo. … Vrcholový politik se musí ovládat. Pokud to nezvládá, ať projde mediálním tréninkem, nebo odstoupí.“
Nejde jen o formu, ale i o obsah
Obávám se, že Martině Šimkovičové by žádný mediální trénink ani kurz krizové komunikace nepomohl. Krize totiž vytváří ona sama – svými slovy a činy, nadřazeným a direktivním přístupem, svévolnými akty moci, nekompetentností, tendencemi k papalášství a pohrdáním těmi, kteří nesdílí její vize a světonázor.
Tohle už není jen otázka komunikace, ale spíše zobrazení hlubšího problému: hodnotového deficitu, absence respektu k jinakosti a neschopnosti vnímat politiku jako službu, nikoli jako nástroj k prosazení vlastní kulturní vendety. Když chce někdo respekt získat, musí ho i projevovat. Platí to oboustranně, ale jestli byla dřív slepice, nebo vejce, je v tomto případě jednoznačné.
Martina Šimkovičová není jen tragikomickou postavou slovenské politiky, je především symptomem. Ukazuje, co se stane, když se do čela citlivého rezortu postaví někdo, kdo kulturu chápe jako nástroj ideologického boje. A tak nezbývá než doufat v brzkou „derniéru“. Slovenská kultura si zaslouží víc než karikaturu, která ji dnes z paluby ministerstva řídí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
