GLOSA LADISLAVA NAGYE | Britský premiér padl, ale muž, který se chystal zasednout na jeho místo, možná slaví předčasně. Příběh Nigela Farage totiž může skončit na problému, který už potopil nejedno protestní hnutí.
Keir Starmer dokázal téměř nemožné. Během pouhých dvou let prohospodařil drtivou většinu, s níž vyhrál volby. Jenže jeho pád a střídání v premiérském křesle nemusí být vůbec dobrou zprávou pro protestní opozici.
Pád Keira Starmera byl vlastně jen otázkou času. Přestože parlamentní volby vyhrál s drtivou převahou, prakticky od prvních měsíců vlády se ocitl v permanentní defenzivě. Je vlastně pozoruhodné, že se v premiérském křesle udržel celé dva roky — o jeho odchodu se spekulovalo opakovaně. Poslední ránu mu nakonec nezasadil stranický puč, ale volební triumf Andyho Burnhama v Manchesteru.
Burnhamův triumf má však vedle změny ve vedení labouristické strany ještě jeden důležitý rozměr. Jak si v pondělním článku všiml ctěný kolega a přítel Martin Kovář, výsledky doplňovacích voleb v Anglii vyslaly poměrně nepříjemný vzkaz Nigelovi Farageovi a jeho Reform UK.
Farage už se téměř vidí v Downing Street, jeho cesta do premiérského křesla ale zjevně nebude tak snadná, jak ještě před několika měsíci vypadala. Jeho kandidát Robert Kenyon s Burnhamem drtivě prohrál a v dalších doplňovacích volbách ve Skotsku kandidáty Farageovy protestní strany smetli konzervativci.
Zda jsme skutečně svědky návratu tradiční britské politiky dvou velkých stran, jak se domnívá Martin Kovář, bude teprve třeba ověřit v dalších volbách. Vše však nasvědčuje tomu, že se britská politika po letech experimentů vrací ke svým starým pořádkům.
Střídání v Downing Street dnes není ničím neobvyklým. Ba co víc, v posledních letech se stalo téměř pravidlem. Posledním britským premiérem, který „přežil“ až do konce svého mandátu, byl David Cameron. Úřad opustil 13. července 2016, tedy před deseti lety. Od té doby se britští premiéři střídají téměř jako na běžícím pásu.
Tento fenomén lze vykládat dvěma způsoby a oba mají svou logiku. Na jedné straně může být projevem politické nestability. Na straně druhé ale svědčí o něčem jiném: o živé demokratické diskusi uvnitř stran a o tom, že tradiční politické strany disponují dostatečným personálním zázemím, aby dokázaly vyměnit lídra, aniž by se celý jejich projekt zhroutil. A právě to je něco, co Farageova protestní strana zatím postrádá.
„Řekni, kde ty kádry jsou, co se s nimi mohlo stát?“ Takovou otázku si možná začnou stále častěji klást i voliči Nigela Farage.
Jeho Reform UK se ještě před několika měsíci těšila mimořádně vysokým preferencím a průzkumy jí předpovídaly velký průlom. Doplňovací volby však naznačují, že popularitu v průzkumech nedokáže zcela přetavit do skutečných volebních výsledků. A právě zde se ukazuje problém většiny protestních stran: snadno získávají nespokojené voliče, mnohem obtížněji však budují důvěryhodnou a životaschopnou politickou alternativu.
Nigel Farage nepochybně využije Starmerova pádu a bude volat po předčasných volbách. Munice pro takový požadavek mu rozhodně nebude chybět. Právě Andy Burnham totiž při střídání konzervativních premiérů velmi hlasitě tvrdil, že vláda bez čerstvého mandátu od voličů postrádá legitimitu.
Teď s největší pravděpodobností obrátí. Pokusí se stranu konsolidovat a posunout ji od starmerovského středu více doleva. Právě to mu ostatně získalo popularitu v Manchesteru a zřejmě právě to si značná část labouristických voličů přeje. Z evropského pohledu je zároveň dobře, že už ohlásil růst výdajů na obranu, což byla oblast, v níž Starmerova vláda citelně selhávala.
Pokud se Burnhamovi podaří vrátit labouristům jasnou tvář a pokud se totéž podaří Kemi Badenochové na pravici, bude mít Nigel Farage hodně neklidné spaní.
Narazí totiž na zeď, která dříve či později zabrzdí téměř každou protestní stranu. Tyto partaje dokážou velmi úspěšně sbírat body z nespokojenosti voličů, jejich růst má však téměř vždy svůj strop. Naštěstí. Demokratická společnost totiž potřebuje nejen změnu a protest, ale také určitou míru uměřenosti a stability.
Protestní strany navíc často narážejí na nedostatek lidí schopných převzít odpovědnost za vládnutí. A pokud se k moci přece jen dostanou, nezřídka se ukáže, že protestní rétorika a skutečné řízení státu jsou dvě odlišné disciplíny. Z tohoto pohledu je současný vývoj v britské politice nepochybně dobrou zprávou.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a naučíme vás, kdy vstoupit do politiky. Díky.
