Legendární speaker britské Dolní sněmovny John Bercow se stal doslova hmotným dědictvím politické kultury ostrovního království. V rozhovoru šéfredaktora INFO.CZ Pavla Vondráčka s historikem Martinem Kovářem a anglistou Ladislavem Nagyem rozebíráme fascinující a pro nás v mnohém poučný svět britské parlamentní demokracie. Naším průvodcem bude muž, jehož nesmlouvavý hlas dokázal spolehlivě zkrotit i to nejrozvášněnější kolbiště, v které se občas jednání poslanců v House of Commons promění.
Co se v rozhovoru dozvíte:
Jak propastný rozdíl je mezi českou a britskou parlamentní kulturou.
Proč v britské Dolní sněmovně nejsou zásuvky na mobil ani pultíky na notebook a poslanci se mačkají na lavicích.
Jakou moc má v rukou speaker a proč se po svém zvolení musí vzdát své stranické příslušnosti.
Jakými břitkými hláškami legendární John Bercow usazoval neposlušné poslance.
Proč se i ostřílení premiéři jako Tony Blair děsili parlamentních interpelací.
Jaká přísná pravidla a staleté tradice formují britskou politiku.
„Order! Order!“ – neboli „Pořádek, pořádek!“. Tím začínáme dnešní podcast Hvězdné hodiny lidstva, protože se budeme bavit o muži, který tento „pokřik“ proslavil nejen ve Velké Británii, ale i po celém světě – o Johnu Bercowovi, bývalém speakerovi britské Dolní sněmovny.
Pavel Vondráček: Jestli existuje zásadní rozdíl mezi britskou a českou demokracií v té formální stránce, tak je to funkce speakera neboli předsedy Dolní sněmovny. Když vidím, jak se předsedou u nás stane ten odulý, nesympatický, ale i nevychovaný a buransky chovající se Tomio Okamura, a srovnám to s nonšalancí předsedů v Británii, tak to je „nebe a dudy“.
Martin Kovář: Přesně tak. Margaret Thatcherová ve svých pamětech Downing Street Years píše něco zásadního: Nikdo nemůže rozumět Británii, pokud nepochopí, co pro Brity znamená Dolní sněmovna. Ta atmosféra, ta nálada, to je esence angličanství, respektive britství. Je to klíčový mocenský orgán.
Dvě červené čáry a žádné zásuvky na mobil
Pro pochopení důležitosti postu speakera je zásadní, že House of Commons ve Westminsterském paláci je místo svázané staletými tradicemi britské parlamentní demokracie. Současná podoba je replikou budovy vybombardované za války, ale záměrně se nerozšiřovala ani nemodernizovala.
Pavel Vondráček: Máš tam 650 poslanců, ale míst k sezení je jen 427. Winston Churchill to zdůvodnil tím, že kdyby měla sněmovna místo pro všechny, devět z deseti jednání by se odehrávalo v depresivní atmosféře poloprázdného sálu. Takhle při důležitých jednáních, kdy jsou přítomni všichni, vzniká patřičná atmosféra naléhavosti.
Ladislav Nagy: A ta sněmovna se nikdy nesnažila modernizovat. Nemáš tam zásuvky pro dobíjení mobilních zařízení. Nemáš tam stolečky, na které by sis mohl dát notebook. Poslanci sedí těsně vedle sebe, aby podali výkon, který musí být jejich vlastní, osobní, soustředěný na věc. Vystupující musí být dobrý rétor a vyjádřit se v omezeném čase – neexistuje, aby si tam někdo vzal prášky a plínky a pak řečnil sedm hodin.
Pavel Vondráček: Všimněte si také těch dvou tlustých červených čar na podlaze, procházejících celou délkou jednacího sálu – oddělují lavice vládních a opozičních poslanců. To je nepřekročitelná linie. Její vzdálenost je přesně 3,96 metru, což odpovídá vzdálenosti dvou kordů. Poslanci tak na sebe fyzicky nemohou zaútočit. „Flákance“ etc. jsou tu naprosto mino hru.
Poslanci mezi sebou nebojují fyzicky, nýbrž slovně. I to má ovšem svoje přísná pravidla – je například nemyslitelné, aby tam někdo na někoho hulákal invektivy typu „vožralej Kalousek“ nebo „zloděj zlodějská“ atp. Přesněji řečeno, ve víru politických vášní k tomu občas dojde, ale neobejde se to bez patřičných následků dle tradičních ustanovení jednacího řádu; jak se dočtete dále...
Britský „speaker“ je víc český „předseda“
Uprostřed toho všeho sedí na vyvýšeném křesle osoba titulovaná jako „speaker“, což se často překládá jako „předseda“. Jeho role je sice podobná, ale zároveň v mnohém odlišná od té, jakou známe u nás.
Ladislav Nagy: Je tu zásadní rozdíl: Speaker se po svém zvolení do čela Dolní sněmovny vzdává své stranické příslušnosti. Nejede svoji stranickou linii a nehlasuje. Musí to být zároveň autorita – s obrovskými zkušenostmi, soustředěním a přehledem. Sleduje jednací sál ostřížím zrakem, rozhoduje, komu udělit slovo, koho „utnout“, napomenout nebo vykázat ven.
Pavel Vondráček: Když chceš vystoupit se svým příspěvkem, tak ne jako u nás, že se přihlásíš. Musíš povstat a „zachytit jeho pohled“, a on ti pak udělí slovo. To vyžaduje výjimečnou, silnou autoritu, uznávanou napříč politickým spektrem.
Přísná pravidla prosazovaná s břitkým humorem Johna Bercowa
John Bercow byl v tomto mistr. Byl známý svým břitkým humorem, kterým dokázal sál zkrotit, ale zároveň nekompromisně vyžadoval dodržování pravidel.
Vondráček: Mám tu pár jeho citátů. Poslance umravňoval slovy: „Pánové, klid. Lev se musí vrátit do svého doupěte.“ Nebo: „Chovejte se jako dospělí lidé. Jestli je to nad vaše síly, seberte se a opusťte tento sál. My to tu bez vás zvládneme.“
Jednou legendární labourista Dennis Skinner nazval premiéra Davida Camerona slovem „dodgy“, což se dá přeložit jako „prohnaný“ nebo „křivák“.
Pavel Vondráček: Bercow ho vyzval, aby to slovo odvolal. Skinner to odmítl, a naopak ho zopakoval s ještě větším důrazem. Speaker ho – po citaci příslušného ustanovení jednacího řádu – nechal okamžitě vykázat ze sálu (přestože šlo o poslaneckou celebritu, která tam seděla desítky let).
Interpelační peklo
Jedním z vrcholů britského parlamentního týdne jsou interpelace premiéra. Pro předsedu vlády je to ale často noční můra, jak ve svých pamětech popsal Tony Blair.
Martin Kovář: Blair psal, že to pro něj bylo to nejstrašnější. Dvakrát týdně musel na 15 minut do sněmovny a čelit opozici. Píše: „Už v pondělí večer jsem měl průjem a bylo mi fyzicky zle z toho, že ze mě David Cameron udělá blbce.“ Bylo to pro něj tak stresující, že se mu podařilo prosadit změnu a sloučit tyto dvě patnáctiminutovky do jedné půlhodiny týdně.
Ladislav Nagy: A je tam ještě jeden aspekt. Premiér musí vládnout, je to každodenní vyčerpávající práce a nemá taky tolik času se na interpelace připravit – na rozdíl od opozičního lídra, který se na přípravu může soustředit celý týden. Premiér musí sehrát dokonalý part s daleko menší přípravou.
Pavel Vondráček: Pánové, děkuji za fascinující vhled do světa, který je nám tak vzdálený, přestože se odehrává jen o pár set kilometrů dál.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
