KOMENTÁŘ PAVLA VONDRÁČKA | Přesně před rokem vrcholilo v médiích téma tzv. Trampských válek. Spor o to, zda trampové mají na přírodu tak negativní vliv, jak tvrdí úzká skupina ekologistických aktivistů, nebo naopak nemají, jak si myslí významní čeští vědci. Ještě donedávna se zdálo, že téma z českého veřejného prostoru zmizelo... ale nezmizelo, to se jen hlavní aktivista vrátil z dlouhé dovolené.
„Už je tady zas“ – to je název ironického filmu o Adolfu Hitlerovi, který běžel v kinech v roce 2015. Vypráví o diktátorovi, který se po sedmdesáti letech v kómatu probudí v Berlíně a je konfrontován se změněnou společenskou situací.
Na film jsem si vzpomněl, když jsem před týdnem četl na facebooku další iracionální útoky ekologistického kverulanta, který již několik let zásobuje instituce ochrany přírody desítkami žádostí podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím, a tak do jisté míry paralyzuje samotnou ochranu přírody.
Co se v článku dozvíte:
Proč je zákon o ochraně přírody č. 114/1992 Sb. špatný a nereflektuje současné vědecké poznání.
Proč oheň do středoevropského lesa historicky patří a brání ničivým požárům.
Jak se podobají dnešní trampové mezolitickým lovcům a sběračům.
Co odhalily archeologické sondy pod skalními převisy o 10 000 let dlouhé historii naší krajiny.
Proč je dnešní představa „hlubokých lesů a divočiny“ v pískovcových skalách jen 100 let starý mýtus.
Jaký je rozdíl mezi „divočinou“ a „divokostí“ a proč je tramp „zdivočelý tvor“, který do přírody patří.
O kverulantovi, který má přezdívku Kulbába, už dlouho nebylo slyšet, až si mnozí mysleli, že konečně pochopil argumenty skutečných ekologů, biologů, etnologů, lesníků, dobrovolných strážců přírody i profesionálních ochránců.
Tedy že negativní vliv trampů na přírodu je minimální ve srovnání s jeho destrukční aktivitou – včetně aplikace Trampské kempy, díky níž nejen do skal Kokořínska proudí davy lidí, kteří nemají „kinderstube“ (základní vychování), jak se k přírodě a v ní chovat.
Ve srovnání s jeho neustálou reklamou, která láká davy hlučných turistů do kdysi skrytých míst na Kokořínsku, je pár trampských srubů (byť někdy s igelitem místo střechy) jen neškodnou hrou.
Další kolo „trampských válek“?
Jenže „už je tady zas“ – to se jen vrátil z mnohatýdenního pobytu v Himalájích, kde místo usebrání se a racionálního přemýšlení při setkávání se s prostými lidmi jen v sobě nechal bujet červa hněvu. A tak se po měsících zase na plno rozproudil splav jeho ekologistické demagogie. Ovšem už jen na sociálních sítích, protože seriózní média mají naštěstí racionální vhled do problematiky.
Proto zde připomenu zásadní myšlenky z rozhovoru s paleoekologem Petrem Pokorným, který byl před rokem hostem v našem podcastu Trampské války.
Současná ochrana přírody se nedokáže vyrovnat s aktuálními vědeckými poznatky. Zákon je špatný a musí se změnit.
biolog, paleoekolog a ekolog
Seděli jsme tehdy v našem studiu a já si blahořečil, že videopodcast je jen zvukový a vizuální zážitek. Pod stolem se totiž právě protáhl můj borderteriér Kašpar a rozhodl se obohatit naši debatu o trampech a divočině o tak intenzivní čichový vjem, že jsme se museli oba napít vody.
A stalo se to přesně ve chvíli, kdy paleoekolog Petr Pokorný na obrazovku promítl obraz Poutník nad mořem mlh od německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha. Ano, toho Friedricha, po kterém se jmenuje můj pes.
Tato absurdní, lehce páchnoucí shoda okolností je vlastně dokonalou metaforou pro stále trvající „trampské války“ na Kokořínsku. Na jedné straně stojí romantický, idealizovaný obraz nedotčené přírody, jakási verze Friedrichova poutníka z 19. století.
A na straně druhé je syrová, zemitá a někdy i trochu nevábná realita. Realita, o které mi tehdy přišel vyprávět Doc. Petr Pokorný – skutečný, habilitovaný paleoekolog, jehož hlas má ve vědecké obci váhu.
Buzerace ve jménu zákona
Mnozí z vás znáte ten donekonečna omílaný příběh: skupina ekologistických aktivistů umanutě volá po krvi. Tedy po stritktním dodržování zákona o ochraně přírody č. 114/1992 Sb.
Ona skupina tvrdí, že správa CHKO Kokořínsko několik let systémově selhává, protože nelikviduje trampská tábořiště a nerozdává „flastry“.
Když slyším jejich argumenty, vybaví se mi scény z dětství na panelákovém sídlišti za socialismu. Trojice sestávající z uniformovaného příslušníka VB a dvou členů Pomocné stráže s páskami na rukávech procházejí mezi bloky domů a buzerují děti za bunkry ze dřeva a plechu v křoví, dospělé za špatné parkování...
Zdá se mi, jako by duch těchto „péesáků“ stál žil v jednom bývalém novináři a skupině halasných aktivistů, pro něž je vrcholem ochrany přírody represe a dodržování zákona, který je podle Petra Pokorného prostě špatný.
„Současná ochrana přírody není na úrovni doby, protože se nedokáže vyrovnat s aktuálními vědeckými poznatky,“ říkal mi tehdy Petr Pokorný a mířil rovnou k jádru věci. „Pořád je v zajetí fantaskních představ, které nemají vědecký podklad. A ten zákon je prostě špatný. A špatný zákon se musí změnit.“
Vykopávky, které boří mýty
Aktivisté podle Pokorného paradoxně splnili důležitou roli: „Vyhrotili problém do karikatury ochrany přírody. Jejich umanuté vyžadování naplňování špatného zákona nastavuje ochraně přírody zrcadlo.“
A do toho zrcadla jsme se při rozhovoru dívali skrze Pokorného práci. Ukazoval mi fotky staré sto let. Klokočské skály, dnes zarostlé lesem, jsou holé, odlesněné, plné pasoucího se dobytka. Skalnaté Drábské světničky stály před sto lety v krajině, která připomíná spíš savanu. Představa hlubokých, odvěkých lesů v českých pískovcích je prostě lež. Je to jen naše romantická představa.
„Chráníme hlavně svoji představu,“ satiricky to komentoval docent Pokorný.
A pak ukázal fotky ze svých výzkumů. Hluboké sondy pod skalními převisy odhalují jednu vrstvu ohniště za druhou. „Trampská ohniště jsou jen tenounká, nejmladší slupka na dortu, který je starý více než 10 000 let. Fascinující je, že tam, kde dnes zkušený tramp dělá oheň, tak byl přesně na stejném místě jako už deset tisíciletí. Ne proto, že by si to nějak mentálně předávali, ale protože je to prostě to nejlepší místo.“
Díky analýzám DNA ze sedimentů, a dokonce z tři tisíce let starého prasečího trusu, díky Petru Pokornému víme, že naši předkové pod převisy pásli dobytek, přikrmovali ho jmelím a svou činností krajinu neustále formovali. Tahle krajina nikdy nebyla „čistá“ a „nedotčená“. Byla živá, využívaná, proměnlivá...
Kacířská myšlenka ohně a zdivočelý tramp
Největší kacířství v naší diskuzi přicházelo s tématem ohně. „Oheň do středoevropského lesa patří,“ říkal Pokorný naprosto vážně. „Naše lesy jsou na něj zvyklé. 12 tisíc let tu hořelo, z 99 % díky člověku. Právě ty malé, časté požáry bránily vzniku těch katastrofických, jako byl ten v Českém Švýcarsku.“
Podle něho tím, že jsme oheň z lesa fundamentalisticky vyhnali ve jménu naší romantické představy, zadělali jsme si na problém. A stejně tak si zaděláváme na problém tím, že z lesa vyháníme trampa.
V Německu, které je v myšlení o ochraně přírody dál, se podle Pokorného rozlišuje mezi „divočinou“ (Wildnis) a „divokostí“ (Wildheit). Divočina je mýtus. Ale divokost – spontaneita – je cenná hodnota.
„I člověk může být divoký,“ uzavřel tehdy náš rozhovor Petr Pokorný. „A takový tramp, to je v zásadě divoký, zdivočelý tvor. Aspoň na víkend. Tenhle zdivočelý člověk do přírody patří. On sám je taky příroda. Vyhánět ho, tvrdit, že jeho pobyt pod skalními převisy a stavění si chýší z popadaného dřeva má zásadní negativní vliv, je prostě pověra.“
A tak zatímco můj pes Kašpar ve studiu zhmotnil tu nejobyčejnější, živočišnou podstatu přírody, dochází mi, že spor o pár ohnišť na Kokořínsku je ve skutečnosti sporem o naši vlastní identitu. O to, jestli jsme jen návštěvníci v muzeu zvaném „příroda“, nebo jestli jsme stále její součástí.
Petr Pokorný a jeho výzkumy nám dávají jasnou odpověď. Teď jde jen o to, abychom ji dokázali přijmout.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
