Sádlo boří mýty: Lék na českou krajinu? Pryč s úhlednými lesy, poli a loukami

Mnozí ho označují za renesančního člověka, i když on sám říká, že je spíš barokní. Spisovatel, básník a především – vzděláním, profesí a praxí – botanik: RNDr. Jiří Sádlo.

Muž, který „vidí svět jinak“. Zatímco my se snažíme krajinu čistit, kultivovat a napravovat, on v ní hledá drama, chaos a kolaps. Příběhy, které se často skrývají v tom, co považujeme za ošklivé nebo škodlivé.

Kdyby tě pochovali na Veselém hřbitově v rumunské Săpânțě, kde místní umělec tesá na náhrobky to nejtypičtější ze života nebožtíků, co bys tam měl?

Netuším, jak sejdu ze světa, ale co by mě charakterizovalo, je postava vandráka. Ta spojuje všechno, co dělám – i když v posledních letech už chodím hlavně po městské přírodě, což není zdaleka ta správná romantika. Ale byly jiné časy.

Vždy mluvíš o cestách na východ nebo na jih. Proč nikdy ne na západ?

To vzniklo na začátku devadesátých let na přírodovědecké fakultě (PřF UK v Praze – pozn. red.). Řekli jsme si: Všichni jezdí na západ, protože tam je pokrok a bohatství. Ale nikdo nejezdí na východ. Zejména ne nikdo z biologů. Tenkrát byly instituce v těch zemích méně rozvinuté, takže se tam dalo vyjet na čtrnáct dní a vrátit se s materiálem na článek. To už se změnilo, všude naskákaly univerzity s velmi kvalitními lidmi, kterým už takto konkurovat nemůžete.

Kam nejdál na východ ses dostal?

To by ses možná divil – do Severní Koreje.

A jaká je Severní Korea z pohledu botanika?

První, co mě překvapilo, je, že té místní přírodě našinec vlastně docela rozumí – je to mírné pásmo, v lese jsou javory, jedle, lípy, duby... Naopak tomu lidskému světu jsem vůbec nebyl s to porozumět. Je to tak jiný svět, že jsem vůbec „netušil“. Něco jako sci-fi od Stanisłava Lema, kde přiletí na planetu a je tam naprosté peklo, ale rozhodnou se, že je osvobozovat nebudou, protože nerozumí tomu, co se tam vlastně děje. 

Byl jsem tam v devadesátém roce, těsně po revoluci, ale než jim došlo, že už jsme třídní nepřátelé, tak nás tam ještě naposled pozvali na základě někdejší spolupráce s Botanickým ústavem. Obávám se, že všichni, s kým jsme tam prohodili byť jen jedno slovo, za to schytali nějaký postih.

Co tě tam nejvíc šokovalo?

Třeba když člověk pozoruje, jak jedna parta dělníků vysazuje trávník a 100 metrů za nima ten samej trávník druhá parta likviduje, nahazuje na valník a někam veze, tak si řekne, jak takový Kocourkov může vůbec fungovat?

Nebo jsme tam viděli „jedlé psy“. Člověk si řekne: „Ježíšmarjá, oni žerou psy.“ Jenže místní jedlý pes je středně velký blonďák, který je „nehladivý“, výlučně býložravý – je na to vyšlechtěný, aby neměl ty psí city, byl prostě degenerován v ovci už před dávnými lety. A najednou člověk vystřízliví a řekne si – ty jo, to je taková dávka neporozumění/předpojatosti, kterou si člověk veze z domova, kde má předem nalajnované co je dobře a co špatně.

Na tričku máš nápis INVASIVE > FASCINATED BY PLANTS. Fascinují tě invazní rostliny?

Fascinují mě všechny rostliny, ale ty invazky, to je zvláštní poddisciplína v botanice. Takový botanický Tarantino.

Jako kluk ze západních Čech jsem vyrůstal obklopený bolševníkem velkolepým. Jak se tam vlastně vzal?

Patrně to začalo v zámeckém parku v Kynžvartu, u Metternichova zahradníka. Dostali ho darem od ruského cara a lidi ho kradli, aby si ho dali na svoje zahrádky. Byla to okrasná květina. Geneze od mazlíka po desperáta, to je právě to hezké.

Pak přišla druhá světová válka a proměna krajiny ve vojenský prostor. Kytky rostly na zbořeninách. Nejproblematičtější situace ale nastala, když vojenský prostor skončil. Lidé se vrátili, věděli, že bolševník je alergenní, tak ho vymýtili z obcí. Pár rostlinek zbylo na okraji, a ty už se učily zacházet s tou volnou přírodou, s kyselými a živinově slabými loukami. Tím vznikly ty odolné potvory, které dnes známe.

Já k tomu mám jednu historku. Mí přátelé z hnutí Hare Krišna mi vyprávěli, že když člověk žil špatně, třeba jako nacista, tak se v okamžiku smrti reinkarnuje tam, kde to měl nejraději. Podle nich se tito lidé vrátili na hřebeny Slavkovského lesa právě jako bolševník. Takže jsou to převtělení Němci, kteří podporovali Hitlera.

Jako poezie je to výborné.

Co říkáš na umělé obnovování luk? Koupím si od nějaké specializované firmy bělokarpatskou louku a vysadím si ji třeba v Českém lese.

No, já doufám, že v tomhle případě chcípne. V horším případě si ten Český les poskvrním. Mně to trošičku připadá, jako když by člověk tímto způsobem dovážel do Čech dejme tomu babičky. Jde o tu genetickou diverzitu. 

Ale existují poctivé firmy, jako paní Marie Straková z firmy Agrostis, které se snaží zachovat místní genotypy. Když si přes ni objednám bělokarpatskou louku (abych ji vysel v Bílých Karpatech), tak vím, že je opravdu odtamtud. My totiž nevíme, jestli za chvíli nebudeme potřebovat třeba odolné kopretiny kvůli globálnímu oteplování. Už jsme si takhle vyničili původní jetele, a teď nám chybí pro novošlechtění.

Můj přítel Juraj Lukáč ze sdružení Vlk je velkým zastáncem bezzásahovosti. Volal mi a vzkázal: „Zeptej se ho na těch 10 % bezzásahového území, které tak znervózňuje české vědce. Oni si jako opraváři přírody myslí, že příroda útočí na jejich krásné louky, a my chceme někde nechat přírodu, ať si dělá, co chce.“ Co ty na to?

Bezzásahovost aplikovaná kdekoliv a jen tak, to je omyl. Dneska už se mi s tím „necháme to přírodě“ dělá při diplomkách velmi zle.

Tady se na dně dolu vytvořily přirozené mokřady plné života. Co s tím, až se důl za pár let zavře? Nechat to být?

Ten mokřad vypadá bezvadně, je plný života, vzácných vážek, obojživelníků. Jakmile se to ale změní v les, diverzita klesne třeba na desetinu. Jde o to, jestli to chceme. Tady, kde to nemá žádnou historii, si můžeme dovolit tu bezzásahovost udělat jako experiment. Schválně, co to udělá za 100 let. Klidně ať se to po 100 letech úplně rozvrátí. Výborně. Tak takhle vypadá pád jednoho ekosystému. A hele, ono se to zase během pár let znovu zazelená.

Takže bys souhlasil, aby na severu Čech, po skončení těžby hnědého uhlí vzniklo velké území o stovkách hektarů, kde budeme jen sledovat, co se stane, když tam člověk nebude?

To by mohlo. Vždyť je to tak veliké, že se tam fakt vejde úplně všechno. I slušné golfové hřiště. Vezměte si vojenský prostor u Milovic. Tam jsou zubři, ale taky si tam pořád hrajou lidi s tankama a jsou už ekologicky orientovaní. A je tam i golfové hřiště, které mezi udržovanými trávníky skrývá praskliny v holé zemi plné hmyzu, který jinde není. Ta rozmanitost přístupů je klíčová.

Při přípravě CHKO Krušné hory se řešilo, že je tam architektonický chaos. Staré chalupy, nové domy, různé styly…

Ano, a tam jsme právě říkali: co je tady „stylotvorné“? No právě tenhle ten mišmaš různých stavebních slohů! Nesmí dojít k tomu, k čemu došlo třeba v Lužických horách, kde to lidi upřímně přijali a dneska už jsou tam hrázděný i kadibudky a garáže. Tady se ten chaos může stát úplně stylotvorný. A když se tímhle způsobem půjde, tak já budu velmi nadšen.

Takže i krajina, kterou člověk zničil, má hodnotu? Jako třeba rezervace SOOS u Františkových Lázní?

SOOS, to jsou pozůstatky sopečné činnosti na místě, kde se těžila rašelina pro lázně. Je to úplně sprostě antropogenní, člověkem vytvořený biotop. A my jsme ex post prohlásili tuhle umělost za ultra přírodu, kde se nám ukazuje její spontánní tvář. Přitom je to úplně to samé jako uhelné výsypky, je to stejně nepřírodní.

Dvě témata, do kterých vás novináři často tlačí. První je klimatická změna, nebo krize?

Globální oteplení. Že se něco děje, je zjevné. Kvetou šeříky už na začátku dubna. Jsme o měsíc napřed. Slovo krize je ale vtipné. „Krize Národního divadla“ je pojem, který vznikl 10 let po jeho otevření a táhne se dodnes. Takže to asi není přiléhavé slovo. „Změna“ je rozumné slovo.

Vadí ti ta změna?

Mně zatím nevadí. Otázka bude, až nastane nové stěhování národů. Zatím si libuju. U nás se na tak úrodné hlíně, že tam zlenivěly ovocné stromy a rostou „do zeleného“, místo aby kvetly, začíná dařit fíkovníku. Už ho můžeme pěstovat v širším Polabí, od Berouna po Ústí. 

Znám mapu, která ukazuje, že v roce 2060 bude celá česká země až do Špindlu vhodná pro pěstování veltlínu – sjezdovky se předělají na vinice.

Poslední věc. Tvým oblíbeným parkem jsou pražské Olšanské hřbitovy. Jak fungují z pohledu botanika?

Obojí je zajímavé, staré i nové části. Ty staré, zabřečťanované, jsou k tichému usednutí. Novější části jsou zase fascinující laboratoř. Jsou tam dymnivky, sněženky, šafrány... a jsou rozdělené podle jednotlivých sekcí. Babky, co chodí zalít dědka, se znají ob hrob a vyměňují si cibuloviny: „Vy máte krásný ladoňky, já vám tadyhle odrýpnu.“ Ale přes širokou cestu už se neznají, tam už je jiné sociální prostředí, takže tam rostou jiné kytky. Jdete pět minut dymnivkami, pak pět minut sněženkami a pak modrými ladoňkami.

Na těch starých hrobech patricijů je dnes vidět nová estetika. Kupují je Romové a světští a zdobí je plastovými květinami.

To je klasická pouťová estetika. Poprvé jsem byl okouzlen tou surrealistickou, křečovitou krásou na začátku sedmdesátek, když prodávali modré polystyrenové růže na drátu, postříkané lesní vůní. A člověk si řekne, že je to nevkus. Ale to je přece přesně ta klasická estetika.

Jirko, díky za rozhovor, který převrací pohled na svět.

Děkuju, nazdar.

Nazdar. Když už byla řeč o tom Národním divadle, tak právě od sbírky na jeho stavbu se tento pozdrav odvozuje – „Na zdar Národního divadla“. A další český pozdrav „ahoj“ je od labských lodníků a „čau“ zase z Itálie. Jsme krásně náchylní ke změnám a lingvistickým invazím . Tak s Pánem Bohem.