Největší hrozba právnímu státu, za kterou nemůže tato vláda? Úniky tajných informací

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Co váží víc? Ochrana soukromí a právní stát, nebo právo na informace a veřejné pranýřování podezřelých? Dvě známé novinářky jsou kvůli tomu momentálně ve při. Ale úniky informací z trestních spisů či od tajných služeb jsou závažným, leč tolerovaným zlořádem přes dvacet let.

Na zveřejňování toho, co mělo zůstat tajné, si vybudovali kariéru mnozí „investigativní“ žurnalisté. Jen málokteří z nich přitom ctili etické a profesní standardy natolik, aby nezpůsobili více škod než užitku. Čest výjimkám, Tento text však není osobní, jde mi o to vysvětlit, proč jde z principu o těžký prohřešek proti vládě zákona a občanským svobodám.

Voyeurismus a bonzáctví jsou zlo

Za prvé voyeurismus pokládám za stejnou špatnost, jako třeba pomlouvání druhých (ostatně to spolu jaksi souvisí, že). Nicméně chápu, že tento mravní imperativ se mnou nemusí sdílet každý, takže nadále se budu striktně a bez emocí držet jazyka práva a ústavy. Každý snad ví, že když se dostane něco ven ze spisů, ať policejních, či třeba BIS, jde o trestný čin. Z toho vyjděme.

Obhájci bonzáctví argumentují, že bez tohoto protiprávního jednání bychom se nedozvěděli o údajných lumpárnách. Větší nesmysl jsem neslyšel… Je-li někdo z čehokoli podezřelý, pak nastanou jen dvě vzájemně se vylučující možnosti: buď se věc dostane k soudu, kde je již jednání veřejné, nebo je řízení zastaveno a pak je nevinný, čili není důvod se o něm vůbec bavit.

Pokud se pak v médiích objeví zjištění rozvědky či kontrarozvědky, pak tím tyto služby zasahují do politického dění, což mají přísně zakázáno. Nemluvě o možném ohrožení národní bezpečnosti. Mají tvořit servis vládě, která jediná je oprávněná konat na základě jejich upozornění. Pokud zjistí zločin, předají vše policistům, vede se běžné vyšetřování a pak platí již řečené.

Jdu znovu do toho! Šéf ÚOHS Mlsna o zásahu tajných služeb i nové kandidatuře

Zločin, který ubližuje nevinným

V každém případě jsou úniky utajovaných údajů nelegální. Umím si představit jedinou situaci, kdy nad nimi lze přimhouřit oči. Když skutečný investigativec učiní jinými cestami o někom závažná zjištění a u svých zdrojů v represivních orgánech či ve službách si je ověří. Tedy primárně causa neutekla od nich a existuje zde důležitý veřejný zájem.

U drtivé většiny „senzačních“ odhalení je však postup úplně jiný. Novinář nepřijde sám na nic, prostě najde výbušný materiál ve schránce, v mailu či whatsappu… Často jsou navíc informace pečlivě vytříděné a cinklé tak, aby co nejvíce ublížily „zájmové“ osobě. Tedy jde obvykle o směs pravd, polopravd a vyslovených drbů, které v trestním řízení neobstojí.

Nezáleží na tom, zda žurnalista zneužívá operativce, operativec jeho, nebo se zneužívají navzájem. Především oba poškozují víru v právo – a hlavně strašným způsobem šlapou po občanských svobodách těch, jež tímto způsobem skandalizují. Kolik životů nevinných lidí bylo takto zničeno? Kolik kariér skončilo předčasně? Kolik rodin nespravedlivě trpělo?

Gottwaldův zákon: Vnitro chce dát policii mimořádné pravomoci pro vyhledávání podezřelého majetku ke konfiskaci

Soukromí je víc než právo na informace

Právo na ochranu soukromí je přitom podle mě jako hodnota daleko důležitější než právo na informace. První je základní občanská svoboda, druhé je odvozený politický nárok. Proto ho také lze podle Listiny omezit – a to mimo jiné právě kvůli ochraně práv a svobod druhých, či bezpečnosti státu. Svoboda tisku je důležitá, ale nemůže stát nad lidskými právy a národními zájmy.

Když to shrnu: V drtivé většině případů nelze úniky tajných informací omluvit veřejným zájmem, zato takřka vždy způsobují zbytečné utrpení. Protože pokud jde o skutečně relevantní zjištění, dozvíme se je tak jako tak. A pokud nikoli, není důvod je veřejně přetřásat. Z toho plyne podle mě jednoznačný závěr, totiž že tuto praxi je třeba zarazit, a to i za cenu tvrdých represí.

Skutečně se tu nebavíme o nějakých „gentlemanských deliktech“, kdy někdo „v dobré víře“ něco řekne novináři, aby „se to vědělo“. Jde o trestné činy „Neoprávněné nakládání s osobními údaji“, případně „Ohrožení utajované informace“, za něž hrozí dlouholeté vězení. Podaří se je však prokázat málokdy, a to proto, že média takzvaně drží basu.

Schmarcz: Babiš je po Letné zraněný predátor. Pokud neustoupí, potopí i celé ANO

Ať novináři nesou za úniky odpovědnost

Tato ochrana zdroje by měla skončit a stejně jako v řadě západních zemí by měl mít žurnalista v případě trestního řízení povinnost prozradit, kdo mu vynesl informace, nebo si sám odsedět trest. Samozřejmě mám na mysli pouze situace, kdy dojde k porušení ústavního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, případně k ohrožení bezpečnosti republiky.

Rozhodně by se nemělo postihovat, když někdo sdělí údaje, které chce vláda tutlat, aby zabránila skandálu. Zde by naopak měla být imunita co nejširší. Typicky jde o neprávem vyplacené dotace, sabotování obranyschopnosti, korupci, plýtvání veřejnými prostředky, snahy o únos státu… Co je třeba chránit, jsou lidská práva a národní zájmy, ne mizerná a škodlivá politika.

Nevím, jak si obě dámy vyřeší svůj spor. Vím však jistě, že úniky informací jsou zlo a je třeba s ním bojovat jako s každým jiným zlem. Ohrožují právní stát a vládu zákona stejně, jako tento kabinet. A strašně moc zraňují…

Držme se maximy: „Je lepší, aby deset viníků uniklo trestu, než aby trpěl jediný nevinný.“ Platí i pro senzace, slávy a peněz chtivé novináře.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ mezi své oblíbené zdroje na Google Zprávách. Děkujeme!

sinfin.digital