Dřív zaracha, teď návrh elektronických pout. Vídeň hledá recept na dětské kriminálníky

KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Dřív zaracha a dohled rodičů, dnes elektronická pouta. Vídeň eviduje 61 dětských recidivistů mladších čtrnácti let a tamní viceprimátorka je chce hlídat pomocí náramků na kotníku. Jenže přístroj sice ukáže, kde dítě je, ale autoritu dospělých nenahradí. Kdo tedy zasáhne, když malý gauner pravidla znovu poruší?

Dítě provedlo průšvih, dostalo zaracha a rodiče měli dohlédnout, aby zákaz dodrželo. Tak vypadá známá představa výchovy, v níž dospělý stanovuje hranice a dítě zjišťuje, že jejich překročení má následky. Ani dřív samozřejmě nebyla nouze o problémové rodiny a dětské násilí. Alespoň ale bylo jasné, že zákaz vycházení nemá vymáhat přístroj.

Ve Vídni se nyní debatuje o tom, zda některým dětem nepřipevnit na kotník elektronický náramek. Nabízí se otázka, zda jsme od rodičovského „budeš doma“ nepokročili k politickému „budeme tě sledovat“. A zda přitom nezůstává nevyřešené to hlavní: kdo zajistí, aby dítě pravidla skutečně dodržovalo.

Tady ovšem nejde o pozdní návrat z hřiště ani rozbité sousedovo okno. Vídeňská policie eviduje 61 dětí mladších čtrnácti let jako takzvané intenzivní pachatele. Právě pro tuto skupinu navrhuje viceprimátorka Bettina Emmerlingová z liberálního hnutí Neos možnost elektronického sledování. Policejní označení přitom nelze zaměňovat za soudní rozsudek. Jde o děti opakovaně podezřelé z trestné činnosti.

Zaracha nestačí. Co přijde potom?

V Rakousku začíná trestní odpovědnost ve čtrnácti letech. U mladších dětí proto nelze postupovat jako u trestně odpovědných pachatelů. Z toho ale nesmí vzniknout pohodlná výmluva dospělých: nemůžeme je trestně stíhat, a tím naše možnosti končí.

Nekončí. Nastupuje odpovědnost rodičů, školy, sociálních pracovníků a dalších institucí. Jejich zásah ovšem musí mít konkrétní podobu. Kdo dítě převezme? Kdo s ním pracuje každý den? Co se stane, když uteče nebo znovu někoho napadne?

Zákaz sociálních sítí pro děti? V Evropě se za něj nejvíc bije Babiš, říká Zdechovský

Pro případnou oběť je věk útočníka důležitá právní okolnost. Před útokem ji však neochrání. A vysvětlovat napadenému člověku, že jeho násilník ještě nedosáhl příslušné věkové hranice, je sice právně správné, ale jako odpověď na jeho obavy zoufale nedostatečné.

Právě tady začíná skutečný problém. Společnost musí umět chránit dítě, které se vydalo špatným směrem, a současně lidi, kteří mu přijdou do cesty. Ani jedno nelze odložit do jeho čtrnáctých narozenin.

Elektronická autorita na kotníku

Taková sranda to zase není

Emmerlingová představila návrh v rozhovoru pro list Kronen Zeitung. Děti mladší čtrnácti let nechce posílat do vězení, připouští však elektronické náramky jako doplňkové opatření. Slibuje si od nich odrazující účinek i přehled o pohybu dítěte.

Sledování by podle ní mohlo sloužit při počínající trestné činnosti či radikalizaci nebo doplňovat pobyt ve zvláštním zařízení. Při útěku by odpovědní pracovníci věděli, kde dítě hledat. 

To poslední má alespoň srozumitelnou praktickou logiku. Znalost polohy může při hledání pomoci. Jenže mezi nalezením dítěte a změnou jeho chování leží veškerá práce, kterou žádný přístroj neudělá.

Náramek nevysvětlí následky násilí, nenahradí každodenní dohled a nezajistí, že se dítě přestane vracet do prostředí, v němž páchá další průšvihy. Může pomoci lidem, kteří za dítě odpovídají. Jestli má jejich odpovědnost nahradit, je to drahý alibismus.

Kontrolka svítí. A kdo zasáhne?

Právě na otázce následků návrh naráží. Kriminoložka Veronika Hofingerová v reakci pro ORF upozornila na zásadní slabinu sledování: co bude následovat, pokud trestně neodpovědné dítě podmínky poruší? Pochybnosti vyjádřilo také sdružení Neustart, které v Rakousku pracuje s lidmi pod elektronickým dohledem. Návrh považuje za obtížně proveditelný. 

Zní to jako technický detail. Ve skutečnosti je to jádro celé věci.

Politik může představit náramek, vysvětlit jeho funkce a oznámit, že stát získá lepší kontrolu. Rodiče napadeného dítěte ale budou chtít vědět, kdo přijde, až sledovaný chlapec poruší podmínky. A proč by tentokrát měl zásah dopadnout jinak než předchozí pokusy.

Pokud odpověď chybí, máme moderní provedení starého problému: zákaz existuje, jen ho nikdo nedokáže prosadit. Elektronický zaracha může vypadat důrazně na tiskové konferenci. Jeho skutečná hodnota se ukáže až ve chvíli, kdy ho dítě přestane respektovat.

Mladší pachatelé, větší starosti

Vídeňská policie na zhoršování situace upozornila už na jaře. Podle statistik zveřejněných letos v březnu vzrostl v roce 2025 proti roku 2024 počet podezřelých mladších jednadvaceti let o 10,7 procenta. Ve skupině desetiletých až čtrnáctiletých činil uváděný nárůst 18,1 procenta.

U této věkové skupiny policie upozorňovala především na přibývající vloupání a případy ublížení na zdraví. Kriminální rada Gerhard Winkler požadoval postup na všech úrovních. Mezi příčinami zmiňoval rodinné problémy i vypadávání mladých lidí ze vzdělávání. Celkový počet oznámených trestných činů ve Vídni přitom mírně klesl.

Smrad, špína a násilí? Všechno bylo jinak. Historik boří mýty o životě ve středověkém městě

Nevzniká tedy obrázek města, v němž roste úplně všechna kriminalita. Jenže příznivější celková bilance není důvodem přehlížet skupinu dětí, u nichž se situace vyvíjí opačně.

Stejně tak by bylo laciné prohlásit, že selhala veškerá prevence a sociální práce. Z celkových policejních čísel nepoznáme, kolika dětem konkrétní program pomohl ani kolik dalších se do něj vůbec dostalo. Politici ale musí umět vysvětlit, jaké výsledky jejich opatření mají. Opakovat slovo „prevence“ nestačí o nic víc než ukazovat elektronický náramek.

Rodiče nejsou dobrovolní pozorovatelé

Rodičovská autorita do této debaty patří. Péče o dítě nemůže znamenat, že dospělý pouze sleduje, kam se jeho potomek rozhodl vydat, a následně vysvětluje, že s ním nic nesvede.

Zároveň nelze všechno vyřídit větou „ať si ho rodiče srovnají“. Někteří rodiče potřebují pomoc, jiní své povinnosti zanedbávají a někde rodinné prostředí samo dítě ohrožuje. Pak musí být jasné, kdo přebírá dohled a jaké má možnosti. Přehazovat si dítě mezi rodinou, školou, policií a sociálními službami není řešení.

Vídeň zkouší také model takzvaných Auszeit-WG, zvláštního pobytového zařízení pro problémové děti. Podle listopadového zpravodajství jde o pilotní projekt. Jeho výsledky proto nelze předem odepsat s odkazem na růst kriminality za předchozí rok. 

Podstatné bude, zda se děti vracejí do školy, zda se daří omezovat jejich násilné jednání a zda někdo soustavně pracuje s rodinou. U elektronického náramku mají přijít na řadu stejné otázky: co přesně přinese navíc, komu pomůže zasáhnout a za jakých podmínek?

Hranice bez odpovědnosti nefungují

Emmerlingové návrh nelze odbýt jen pohoršením nad představou pout na dětském kotníku. Reaguje na problém, pro který společnost potřebuje účinné řešení. Stejně snadné by ale bylo podlehnout představě, že nasazením elektroniky máme hotovo.

Nemáme. Sledování může být součástí konkrétního dohledu. Samo o sobě však nenahradí člověka, který zasáhne, ani dlouhodobou práci s dítětem.

Děti mají nárok na ochranu a pomoc. Jejich okolí má nárok na ochranu před násilím. Dospělí musí zvládnout obojí, i když je to podstatně náročnější než koupit sledovací zařízení.

Zaracha není univerzální recept na závažnou dětskou kriminalitu. Připomíná ale jednoduchou věc: hranice má smysl tehdy, když za ní stojí někdo, kdo ji dokáže udržet. Jestli takový člověk chybí, náramek nám jen přesně ukáže, kudy dítě odešlo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ mezi své oblíbené zdroje na Google Zprávách. Díky moc!

sinfin.digital