Smrad, špína a násilí? Všechno bylo jinak. Historik boří mýty o životě ve středověkém městě

Pavel Vondráček: Vstoupíme-li dnes do galerie a podíváme se na obrazy starých mistrů, často vidíme u nohou šlechticů či v chrámech pobíhat psy. Jaké místo měl vlastně pes ve středověkém městě? Byl to domácí mazlíček, nebo jen užitkové zvíře?

Martin Nodl: To je docela vtipná otázka, protože ještě tak do 70. let 20. století se téměř nenajde žádná studie, která by se věnovala psům nebo kočkám ve středověké společnosti. 

Až pak – s rozvojem zkoumání ikonografie, když měli historici pocit, že písemné prameny už jsou vyčerpány – se najednou zjišťovalo, že téměř na každém druhém středověkém obrazu je pes. Většinou se tam motá pod stolem, ohlodává v rohu kost nebo se prostě prochází po místnosti... z čehož by se dalo vyvodit, že pes byl dost všudypřítomnou záležitostí.

Ve středověkém městě ale zas tolik dokladů chovu psa neexistuje, protože psí kosti se téměř nenacházejí v  zasypaných studnách nebo žumpách. Z čehož by se dalo možná vyvodit, že pokud zemřel pes a měl ho člověk rád, tak ho vlastně pohřbíval někde sekundárně a nepovažoval ho za odpad. Naštěstí nevíme nic o tom, že by lidé ve středověku jedli psy nebo využívali psí kůži, takže pes nebyl brán jako domácí zvíře domestikované pro užitek.

Myslím si, že většina městských domů psa neměla. Pes byl spíše výsadou aristokratické společnosti. To víme pro pozdní středověk relativně dobře, že na panovnických dvorech byly psí smečky užívané k lovu. Ostatně o první ženě Václava IV. se vypráví historka, která se nedá verifikovat, že ji zadávili Václavovi psi. Takže to byla spíš výsada šlechty, ale patrně i v některých měšťanských domech se vyskytovali.

Když jsme hovořili v minulém díle s archeologem Petrem Šídou o lovcích a sběračích a já jsem zmínil současnou politiku, dostal jsem od čtenářů řádně vynadáno. Ale politika je tu s námi stále. Prožívali lidé ve středověkém městě politiku stejně intenzivně jako my?

Je otázka, jestli my dneska intenzivně prožíváme politiku a jestli to má vůbec smysl. Základní rozdíl byl v tom, že pro měšťana, pokud nežil v Praze, de facto neexistovala celozemská politika. To mu bylo cizí. Ale nepochybně ho zajímala politika ve městě, ve kterém žil. Ti středověcí politici, tedy radní, znali většinu městského obyvatelstva, a naopak většina obyvatel znala svoje radní.

Radnice byla uprostřed města a radní vládli pro lidi, kteří žili na náměstí a v přilehlých uličkách. Dneska v Praze velká radnice sídlí na Mariánském náměstí, ale nevládne nikomu, kdo tam bydlí – protože v okolí už nikdo nebydlí. Jejich „poddanými“ jsou lidé ve vzdálených satelitech. 

Dnes je politika odosobněná, kdežto tenkrát byla velmi nablízko a byla kontrolovaná. Lidé vnímali korupci, všímali si, jestli peníze jdou na městské dláždění, nebo jestli si radní nekupují příliš drahé oděvy, potraviny a víno. Obecní starší každý rok kontrolovali účty. A co je důležité – participace byla vyšší. V průměrném městě se v politice angažovalo 5 až 10 % mužů. Dnes? Méně než jedno procento.

Takže angažovanost v politickém životě byla vyšší?

Když se podíváme na průměrné, tedy pěti- až desetitisícové město té doby, vidíme, že se v politice angažuje 5 %, možná 10 % mužského obyvatelstva. Dnes je aktivních lidí, kteří někam kandidují, méně než jedno procento. Tudíž participace byla ve středověku větší. 

Jiná věc je, že některým politickým funkcím se lidé nemohli vyhnout. Byli zvoleni, i když nechtěli. Byla to trochu politika z donucení. V Bonnu v 15. století dokonce existovaly pokuty za to, když měl někdo volební právo a nevolil. To by byla možná zajímavá inspirace pro náš parlament.

Základní rozdíl je ovšem v tom, že dnes má politická práva každý. Ve středověkém městě měli aktivní i pasivní volební právo fakticky jenom plnoprávní měšťané. A těch bylo napříč Evropou něco kolem 10 až 15 % dospělých mužů. Z tohoto hlediska byla ta demokracie mnohem více omezená. I když na druhou stranu – ne všichni, kteří bydleli ve městě, chtěli být plnoprávnými měšťany.

Mluvíme-li o měšťanech, představujeme si rody, které po staletí obývají jeden kamenný dům. Je to pravdivý obraz?

To je spíše výjimka. Dynamika trhu s nemovitostmi byla obrovská. Během deseti let se ve středověkém městě mohli změnit majitelé u většiny nemovitostí. Lidé se neustále stěhovali. Řemeslníci potřebovali být blíž k sobě, nebo někdo potřeboval expandovat, tak koupil dva chudší domy a přestavěl je.

Dokonce už ve 14. století na Novém Městě pražském vidíme něco jako „developery“. Stavěli domy určené čistě k nájemnímu bydlení, třeba s osmi byty. Nebylo to tak, že by stavěli a hned prodávali jako dnes, spíše to drželi pro nájem, ale princip investice do bydlení tam byl.

Jsou nějaké zásadní rozdíly mezi velkými říšskými městy jako Norimberk, Augšpurk nebo Řezno a těmi českými?

Na jejich úrovni byla fakticky jenom Praha. Říšská města zasedala na sněmech Svaté říše římské (existovala v letech 962-1806) a vedla de facto samostatnou politiku. Byla to velká, svébytná města, která byla fakticky nedobytná. Stala se velkými pozemkovými vrchnostmi, ovládala desítky kilometrů území kolem hradeb. Praha je srovnatelná, od husitské revoluce vede samostatnou politiku, ale rozdíl je v tom, že v Říši neexistuje „městský stav“ jako korporace, tam jsou města na úrovni knížat.

Rozdíly jsou i majetkové. Ukazuje se to archeologicky. Vratislav (Breslau, dnes Wroclaw) byla centrem obchodu a předměty, které se tam nacházejí, jsou z hlediska luxusu na vyšší úrovni než v Praze. Praha se nikdy nestala tím velkým obchodním centrem, ačkoliv se o to Karel IV. snažil desítky let.

Když se dnes člověk podívá do Augšpurku, i to málo, co zbylo po válečném bombardování, působí grandiózně. Ta šíře ulic, vzdušnost... To v Praze chybí.

Na druhou stranu Praha byla na vrcholu ve 12. a na počátku 13. století. Máme dochovány desítky románských domů, což je ve střední Evropě srovnatelné s Řeznem. Ale dynamika říšských měst byla větší díky jejich politické samostatnosti. U nás to byla „jen“ hlava Českého království a králové k městu nepřistupovali jako k rovnocennému partnerovi. Praha se nemohla tak úplně rozvinout, i když Staré Město je jistě srovnatelné s mnoha říšskými městy.

Cítil se měšťan za hradbami bezpečně?

Za hradbami ano. Dobýt město bylo při tehdejších obléhacích praktikách téměř nemožné. Zároveň se cítil bezpečně i proto, že se sám musel na bezpečnosti podílet. Když hrozilo nebezpečí, musel na hradby. Měl rozpočítané služby, věděl, do jakého oddílu milice patří. Nemohl zavolat policii nebo hasiče. Když začalo hořet, oblékl kabát a šel hasit, protože to byla jeho povinnost.

A co běžná kriminalita? Krádeže, loupežná přepadení, násilí?

Věděl, že když překročí zavírací hodinu v hostincích, hrozí mu v ulicích nebezpečí. Pokud nešel osvětlený, mohl narazit na opilce, kriminální živly nebo v Praze na studenty, kteří v návalu alkoholu občas přepadávali. Nejčastější šarvátky byly ale mezi lidmi v hospodě. Hádali se, jestli je lepší víno z Itálie, nebo z Uher, kdo má hezčí manželku, uráželi se a pak proti sobě vystartovali.

Máme tendenci vnímat středověk jako temný a brutální. Ale když se podíváme na data, možná to nebylo horší než dnes v některých městech.

O kriminalitě v malých městech víme málo. Z Olomouce nebo Chebu máme doklady o jedné či dvou vraždách ročně na desetitisícovou populaci. To je relativně málo. Na druhou stranu, loupežné vraždy byly velmi brutální. Ale když vidíme současné kriminální spisy nebo brutalitu válek v Jugoslávii či na Ukrajině, zjistíme, že se brutalita příliš nezměnila. 

Nám přišla středověká bestialita jako něco dávného, ale např. události v ukrajinské Buči nám ukázaly, že ten „temný středověk“ a ztemnělá současnost jsou vybarveny stejnou barvou.

Jednou z nejčastějších floskulí je, že ve středověku byl všude smrad a špína. Je to pravda?

Díváme se na to dvojím způsobem. V některých italských muzeích vidíte skleněné vodovodní potrubí z 15. století, což působí velmi čistě. Na druhou stranu známe nařízení, že lidé nemají vyhazovat hnůj a splašky na ulici, což naznačuje, že se to dělo. 

Ale lidé také chodili do lázní, myli se nejméně dvakrát týdně, používali mýdlo. Nebyl to permanentní život ve špíně. V bohatých domech byly i oddělené toalety. Ale co je zajímavé – když přijeli lidé z Francie do střední Evropy, zažívali kulturní šok. Jídlo jim nechutnalo, víno jim přišlo kyselé a prostředí špinavé. Naopak Goethe v Itálii v 18. století nechápal, že tam nemají záchody a chodí se na dvůr. Standardy se geograficky a časově velmi lišily.

Co se týče pachů, bylo to komplikovanější. Všichni žili v symbióze s otevřeným ohněm. Ten typický štiplavý odér kouře a sazí, který je nám dnes odporný, byl ale tehdy každodenní samozřejmostí.

Můj největší pachový zážitek byl ale v muzeu Stasi v Berlíně, v kanceláři Ericha Mielkeho. Smrdí to tam, jako smrděl komunismus. Je to nejspíš formaldehyd, ale je to vůně něčeho, co jsme chválabohu zapomněli. Středověký člověk to porovnání neměl, žil v jednom pachovém světě.

A co zima? Jak vypadal tepelný komfort v takovém domě?

Chudší žili v jedné místnosti s celou rodinou a možná netopili vůbec. Bohatší topili v kuchyni. Středověcí stavitelé uměli pracovat s cirkulací vzduchu, přesto ale zima musela být všudypřítomná. Lidé spali oblečení, často více lidí v jedné posteli, aby se zahřáli živočišným teplem. Postele byly kratší, spalo se v polosedě, což souviselo i s tím, že lidé byli menší.

Středověký člověk měl zjevně mnohem vyšší práh odolnosti k nízkým teplotám. Dnes jsme zhýčkaní, máme doma 24 stupňů.

A co soukromí?

To byl luxus. Moct být sám se sebou, uklidit se do samoty, to si mohli dovolit možná mniši v přísných řádech. Jinak lidé žili, pracovali a spali v neustálém kontaktu. Ticho a samota, po kterých my dnes toužíme, byly vzácné. V domech byla slyšet každá hádka, na ulicích hluk z dílen. Klid nastal až po setmění se „zavírací hodinou“.

V rozhovoru jsi narazil na téma stáří. Dožívali se lidé vysokého věku? 

Klidně 60 nebo 70 let. Nejtěžší bylo přežít rané dětství. Kojenecká úmrtnost byla vysoká. Ale pokud se člověk dočkal ve zdraví dospělosti, tehdy 12 až 14 let, jeho naděje na dožití byla 50 let i více. Představa, že ve středověku potkáváte na ulici jen mladé lidi, je iluzorní. I středověk řešil stárnutí populace – lékařské traktáty z 15. století přesně popisují rozdíly mezi tělem mladým a starým, řeší se stařecký třes, jiná strava....

Důležitý rozdíl je v chápání dospělosti. Muži uzavírají první manželství často až ve věku 27 nebo 29 let, kdy si mohou otevřít vlastní dílnu či živnost. U dívek je to 20 až 23 let. Takže dospělost byla z ekonomického hlediska posunutá.

Puberta jako taková nebyla tématizována, i když se vědělo o krizovém období chlapců mezi 12 a 21 lety. Společnost k nim byla shovívavá, vědělo se, že se opíjejí a navštěvují veřejné domy, ale bralo se to jako formující doba.

V rozhovoru jsi také zmínil, že solidarita byla tehdy adresná. Jak to fungovalo?

Dnes platíme daně a je to pro nás imaginární, často máme pocit, že to stát rozkrade. Středověký měšťan v testamentu odkázal peníze na chudé a věděl, že je dostane konkrétní člověk z jeho města, kterého znal a který třeba zchromnul. Věděl, že když se sám dostane do nouze, tahle „síť“ pro něj zafunguje. Byla to sice solidarita jen pro „naše“ město – cizího žebráka vyhnali –, ale byla funkční a osobní. To jsme ztratili.

Dnes je solidarita anonymní. Platíme sice daně, ale s pocitem, že to mizí v černé díře. Ztratili jsme vědomí, že z našich daní se platí konkrétní důchod našich rodičů. A po roce 1948, kdy u nás zaniklo domovské právo, se solidarita rozplynula v neosobním státním systému. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč je dnešní společnost tak frustrovaná – chybí nám přímá zpětná vazba, že naše pomoc má smysl.

Celý podcast o životě ve středověkém městě si můžete poslechnout ZDE

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a dozvíte se více o lidské i politické špíně nejen ve středověku. Díky.