Odešel další z velkých českých duchovních správců. Dominik Duka nikdy neuhnul ze svých hodnot, a to ani za komunismu, ani za demokracie. Možná, že to bylo dokonce těžší v době svobody, kdy církev stále zůstává mnohými opovrhována, avšak již nemá status organizace čelící totalitě. Nemyslím však, že by to pro kardinála něco znamenalo. On si zkrátka stál za svým v každé době.
Dominik kardinál Duka byl vzdělaným, pilným a velmi dobrým rétorem. Ať již psal nebo mluvil, vždy bylo radostí naslouchat. Alespoň pro ty, kteří chtěli slyšet. Mnohými totiž zůstal nepochopen. Dokonce i těmi, kteří oceňovali jeho působení před listopadem 1989.
On se však nezměnil, to publikum začalo církev vnímat jinak. Především mnozí liberálové považující sami sebe za světlo svobody, ve skutečnosti však pokračující v marxistickém tmářství.
Duka vždy hájil vyšší pravdu. Absolutní pravdu. Pravdu, která je u Boha, pravdu, kterou nevlastní žádný smrtelník. Pravdu, již hledáme, ale nikdy definitivně nenacházíme. Tak se coby význačný dominikánský intelektuál choval vždy, jak za komunismu, tak v době, kdy žezlo cenzorů veřejných mravů převzali liberálové. Lidé, kteří snad jsou ochotni tolerovat církev, ale pouze takovou, která se sklání nikoli před Bohem, leč před jejich ideologií.
Strategie dialogu s mocí
Otci Dominikovi zejména mnozí vyčítali jeho schopnost komunikovat s mocí. Nepochopili, že jde o církevní strategii již z dob Františka kardinála Tomáška. Na něj ukázal arcibiskup Josef Beran, jemuž komunisté pro jeho tvrdý postoj vůči totalitě znemožnili vykonávat úřad. Chtěl, aby jeho nástupce dokázal s vládci najít alespoň modus operandi, když už ne modus vivendi. A vida, pod jeho správou nás církev spoludovedla ke svobodě.
Pamatujete na velkolepé oslavy svatořečení Anežky České? Stalo se tak 12. listopadu 1989 z vůle papeže Jana Pavla II. a šlo o předzvěst návratu svobody. Tehdy do katedrály sv. Víta zavítali i mnozí ateisté a z Tomáška se tak stal jeden z hrdinů sametové revoluce.
Po něm se pražským arcibiskupem stal Miloslav Vlk, který pokračoval v tradici a držel se od mocných dál. Pak se primasem stal Duka, na nějž zase padl los najít s vládou řeč. Byl to Dominik Duka, který prosadil církevní restituce.
Nyní na stolci sv. Vojtěcha sedí Jan Graubner, který drží církev opět ve spiritualitě oddělené od světské slávy.
Odešel pastýř
Tak to je, tak to má být a takto zesnulý kardinál hrál svůj part, jak měl, a hrál ho dobře. A jak říkám, že mu mnozí spílali, to ho nijak nesvedlo z cesty, nemělo to žádný vliv na jeho poslání. Jehož základním úběžníkem nikdy nebyla pozemská sláva, leč nebeská vertikála.
Kněz, intelektuál, disident, provinciál dominikánů, arcibiskup, primas pražský, kardinál… Ale co je po titulech? Dominik Duka především vždy sloužil Bohu a obci, již spravoval. Odešel pastýř, jakých je málo. Vzpomeňme na něj v přímluvné modlitbě, nebo alespoň v tichém zadumání.
Sbohem, otče kardinále…
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
