Dnešní děti ji nezažily. Pro jejich rodiče byla symbolem léta

Karosa řady 700 byla svého času všude. Vozila lidi do práce, děti na školní výlety, brance na vojnu i rodiny na dovolenou k Jadranu. Právě proto jí většina z nás nevěnovala zvláštní pozornost. Byla stejně samozřejmá jako zastávka, jízdní řád nebo průvodčí ve vlaku.

Více než třicet let patřila k neodmyslitelným kulisám československých a později českých silnic. Teprve když začala mizet, ukázalo se, kolik vzpomínek s ní má spojeno několik generací cestujících.

Za socialismu nebylo samozřejmostí, že každá rodina vlastní automobil. Cesta na školní výlet, letní tábor, k babičce na venkov nebo později k moři proto často začínala ve vlaku nebo autobusu. A právě Karosa 700 se stala dopravním prostředkem, s nímž si své dětství a dospívání spojují statisíce lidí narozených v 70. a 80. letech.

Dlouhé cesty měly svůj pevný řád. Vpředu seděli učitelé, vedoucí nebo obdivovatelé řidičského umění šoférů z ČSAD. Ve střední části vozu se tísnila většina cestujících. A zadní sedačky tradičně patřily samozvané elitě, která zde vedla důležité debaty o životě, hrála karty, navazovala první romantické vztahy a občas porušovala školní řád.

Na samotnou cestu si už mnozí nevzpomenou. Na jednu věc ale téměř nikdo nezapomněl: směs vůně nafty, rozpáleného interiéru, vlhkých bund a řízků zabalených v alobalu. Pro generaci vyrůstající v osmdesátých a devadesátých letech je to dodnes jeden z nejspolehlivějších strojů času.

Ať už cesta vedla na Šumavu, do Krkonoš nebo k Jadranu, Karosa většinou svůj úkol splnila. Někdy pomaleji, někdy hlučněji, než by si cestující přáli, ale do cíle se zpravidla dojelo.

Československé autobusy měly po válce ve světě solidní pověst. Legendární typy 706 RO a zejména 706 RTO se staly symbolem své doby. Na jejich odkaz v roce 1965 navázala modernější řada Š 11, která se vyráběla ve Vysokém Mýtě.

Jenže ani ta nevydržela věčně. Na začátku sedmdesátých let už bylo zřejmé, že koncepce s motorem uprostřed vozu naráží na své limity. Nová Karosa 700 proto dostala motor do zadní části autobusu, což přineslo více prostoru pro cestující i zavazadla, nižší hlučnost a jednodušší údržbu.

Novinka znamenala výrazný krok vpřed. Karoserie byla pevnější a odolnější proti korozi, řidič měl lepší výhled a cestující ocenili účinnější topení i vyšší úroveň bezpečnosti. Přesto zůstávala Karosa dítětem československého průmyslu, který byl závislý na kvalitě domácích dodavatelů. A ta byla, jak víme, velmi proměnlivá.

Cesta nové Karosy do výroby nebyla krátká. Od prvních funkčních prototypů na začátku sedmdesátých let uplynulo téměř osm let, než se hranatý autobus dostal na výrobní linku.

V létě 1981 sjely ve Vysokém Mýtě poslední vozy řady ŠM 11 a zaměstnanci během celozávodní dovolené přestavěli výrobní linku pro nástupce. Ještě do konce roku vznikly první kusy nové Karosy C 734, autobusu, který měl na československých silnicích vydržet další desítky let.

Jak bývalo zvykem, z jednoho základu postupně vznikla celá rodina vozů. Vedle linkových autobusů se objevily i dálkové verze LC 735 a LC 736, které nabízely pohodlnější sedadla, individuální osvětlení nebo přívod vzduchu k jednotlivým místům. Právě s nimi si mnoho Čechů spojuje první dlouhé cesty k moři nebo na poznávací zájezdy po Evropě.

Pod karoserií pracoval osvědčený motor Liaz a technika, která sice neoslňovala moderností, ale byla dostatečně robustní na to, aby autobusy vydržely v provozu desítky let.

Karosy řady 700 se během let průběžně modernizovaly. Nejprve ještě za socialismu, později v devadesátých letech, kdy se výrobce snažil držet krok se stále silnější konkurencí ze Západu. Přibyly prvky, které dnes považujeme za samozřejmost – ABS, klimatizace, televizory nebo dokonce minibar.

Právě tyto modernizované dálkové Karosy se staly symbolem prvních porevolučních cest do světa. Vozily Čechy do Řecka, Norska, Portugalska i dalších destinací, které byly ještě krátce předtím pro většinu lidí nedostupné. Pohodlí západních autokarů sice nabídnout nedokázaly, měly však jednu zásadní výhodu: byly relativně levné.

V dálkové dopravě začaly Karosy ztrácet dominantní postavení až v prvním desetiletí nového tisíciletí, kdy je postupně vytlačily modernější zahraniční autobusy. V městské a linkové dopravě ale vydržely mnohem déle. Některé vozy sloužily až do poloviny druhé dekády 21. století a jejich nástupci z řady 900 se na českých silnicích občas objevují dodnes.

Konec výroby těchto autobusů zároveň symbolicky uzavřel jednu významnou kapitolu českého automobilového průmyslu. Z vysokomýtských linek dnes sice stále vyjíždějí autobusy světové úrovně, jméno Karosa už na nich ale nenajdete.

Karosy řady 700 odvedly obrovský kus práce. Vozily cestující v posledních letech socialismu, během bouřlivých devadesátých let i v době, kdy si Češi zvykali na otevřený svět. Pro vysokomýtskou továrnu měly podobný význam jako Favorit pro mladoboleslavskou Škodu – pomohly podniku přežít přelomovou dobu a usnadnily cestu k silnému zahraničnímu partnerovi.

Výroba autobusů ve Vysokém Mýtě díky tomu pokračuje dodnes. Z tamních linek stále vyjíždějí tisíce vozů, dnes už pod značkou Iveco. Jméno Karosa ale postupně zmizelo stejně jako hranaté autobusy, které po desetiletí patřily k neodmyslitelné součásti českých silnic.

Přesto úplně nezanikly. Některé dosud slouží menším dopravcům a sportovním klubům, jiné se staly vyhledávanými veterány. A pro statisíce lidí zůstávají především vzpomínkou na dobu, kdy cesta na výlet nebo k moři začínala charakteristickým zvukem motoru Liaz a vůní řízků zabalených v alobalu.

Velká část karos řady 700 už dávno skončila ve šrotu. Jiné ale stále slouží menším dopravcům, fotbalovým klubům nebo spolkům, které je využívají pro příležitostnou dopravu. A rostoucí počet vozů se postupně přesouvá mezi veterány.

Z někdejšího všedního dopravního prostředku se tak stává sběratelský artefakt. Pokud byste si chtěli kus této české dopravní historie pořídit do vlastní garáže, udržovanou Karosu 700 lze stále koupit zhruba za sto tisíc korun. To je cena, za kterou dnes nezískáte jen autobus, ale i pořádný kus vzpomínek.

Každá generace má svůj dopravní symbol, svůj vzpomínkový maják mobility. Něco, co v ní i po desetiletích dokáže vyvolat vůni dětství, dobrodružství a prvních cest do světa. Pro generace našich prarodičů to byly parní lokomotivy. Pro jejich děti elegantní autobusy Škoda 706 RTO a kultovní kulaté přívěsy. A pro generaci vyrůstající v osmdesátých a devadesátých letech tuto roli bezpochyby převzala Karosa řady 700.

Není to proto, že by byla nejkrásnější nebo technicky nejdokonalejší. Je to proto, že jsme v ní strávili kus života. Pamatujeme si díky ní nejen cíl, ale i samotnou cestu. Měnící se krajinu za okny, zastávky na čerpacích stanicích, ranní probuzení někde na rakouské dálnici nebo první pohled na moře po mnohahodinové jízdě.

Otázkou je, jaký podobný symbol bude mít dnešní generace. Generace, která létá do zahraničí stejně samozřejmě, jako její rodiče jezdili autobusem. Za dvě hodiny se ocitne na druhém konci Evropy a cesta samotná se z dobrodružství proměnila v logistickou operaci. Mizí čekání, mizí vzdálenost, mizí proměna krajiny i pocit, že člověk někam skutečně putuje.

Možná cestujeme pohodlněji a rychleji než kdykoli předtím. Není ale jisté, zda si právě proto neodvážíme méně vzpomínek. Protože někdy není nejdůležitější to, kam jsme dorazili. Někdy je, i když to zní kýčovitě, důležitější samotná cesta.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a uroníte občas nostalgickou slzu. Díky moc.